Esperanto, drahokam s mnoha fasetami, žádný ve vteřině čitelný čtyřstěn, nebo hranol. Pokusů, jak dát dohromady rock s klasikou, pamatuje historie spoustu. Styl i sound Esperanta patří podle mne nejen k nejvydařenějším, ale i nejoriginálnějším. Přenechává sice dominanci rockovému fundamentu a formě, včleněné prvky tzv. vážné hudby ale rozhodně nepůsobí jako ozdoba na efekt. Vše začalo koncem roku 1971, kdy klasicky vzdělaný belgický houslista Raymond Vincent, vedoucí souboru Wallace Collection, dostal chuť na malé hudební dobrodružství, spojené s jeho posluchačskou libůstkou – hardrockem. Po několika epizodních spolupracích narazil na končícího studenta Bruna Liberta, jehož profesní specializace na hudební vědy mu nebránila každou noc bušit do klavíru v jakémsi muzikálu broadwayského střihu. Raymond přispěl Brunovi na jeho promo nahrávku Metronomic , slovo dalo slovo, a zakrátko společně sháněli muzikanty do svého rockového orchestru. První se připojila rytmická sekce, italsko-b...
Ach Jardo, když já Tvoje články čtu až nyní, v roce 2023, sedíce v kanadském Calgary. Snad mi to promineš, že je dám do mého blogu. Samozřejmě Tě budu Jmenovat, protože na takového chlapa se zapomenout nikdy nedá. Zdravím Tě tam někam do hudebního prostoru. . . . . . . Doufám, že to lidi budou číst i po letech a bude to pro ně zajímavé a tím si vzpomenou na Tebe, Jaromíra Merhauta v hudebním nebi, ka za Tebou přišel i přítel Jiří Černý. Sbohem kluci
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazat