Symfonický 70´s rock z Itálie. Ve své době i.v Itálii málo známá (v ČSSR vůbec) skupina, dnes díky internetu znovu takříkajíc nalezená. 1969, Miláno. Hráč na klávesy, student hudební akademie Massimo Parretti shání muzikanty, kteří by spolu s ním zahráli jeho školní skladbu. Vzpomene si na spolužáka Guida Gabeta, jenž právě vstoupil do Gli Adelfi, kapely tří bratří Cirlů. Massimo je navštěvuje ve zkušebně, a bylo rozhodnuto. První společnou nahrávku Dedicato a chi amo had se podařilo distribuovat jen místně, prodalo se pár tisíc kusů, což tehdy na kariéru nestačilo. Massimo opouští představy o kariéře aranžéra a skladatele vážné hudby, a stává se kmenovým členem skupiny. Vznikají Alusa Fallax. Skupina hrála i takzvané zábavovky, jinými slovy, rozjařené mládeži k popíjení, občas i tanci. Vlastním repertoárem se jí dařilo přimět rozdováděnou mládež i k poslechu. Pro vývoj skupiny byla tato zkušenost zcela zásadní, pomohla jí najít umělecky hodnotný, osobitý, a přitom posluchačsky vstříc...
Ach Jardo, když já Tvoje články čtu až nyní, v roce 2023, sedíce v kanadském Calgary. Snad mi to promineš, že je dám do mého blogu. Samozřejmě Tě budu Jmenovat, protože na takového chlapa se zapomenout nikdy nedá. Zdravím Tě tam někam do hudebního prostoru. . . . . . . Doufám, že to lidi budou číst i po letech a bude to pro ně zajímavé a tím si vzpomenou na Tebe, Jaromíra Merhauta v hudebním nebi, ka za Tebou přišel i přítel Jiří Černý. Sbohem kluci
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazat