Příspěvky

Zobrazují se příspěvky se štítkem live

ROZBOUŘENÉ HAMMONDY KENA HENSLEYE (19.10.2013 Kunovice, Sportovní hala)

Obrázek
Ken Hensley se s doprovodným ansáblem Live Fire počátkem října vydal na tříměsíční – převážně východoevropské – turné k podpoře čerstvého alba Trouble . Celý listopad a prosinec stráví křižováním širé Rusi. Snad se všichni vrátí bez chronické virózy. Nikdy předtím nezněly Kenovy hammondy tak hřmotně. Jako by chtěl jejich bouří přehlušit svůj slábnoucí, drolící se hlas. Natvrdo řečeno, Kenův dřívější hebký silný samet se proměnil v malý sepraný drsný ručník. To není výtka, ani dehonestace, jen metaforické konstatování faktu. Věk se nedá zastavit, se sedmdesátkou v krku už nelze do mikrofonu kouzlit jak zamlada. Zvláště u melodiků je každý posun znát. Stačí si poslechnout kupříkladu nového McCartneye. Live Fire v novém složení znějí na pódiu podstatně lépe jak na posledním albu Trouble . Svalnatého kytaristu Kena Ingwersena bych zařadil mezi spolehlivé řemeslníky, zahrál bez zaváhání vše, co bylo potřeba. To samé platí o rozložitém bubeníkovi Tomu Fossheimovi. Zpívající baskytarista Rob

BLACK SABBATH - LIVE (2016/2013): THE END & NEBESKY PEKELNÉ RIFFY

Obrázek
THE END 30.6.2016, Praha, O2 Arena Kdyby se hlasovalo o nejzásadnější metalovou kapelu všech dob, museli by u soudných zvítězit BLACK SABBATH. Drtivé riffy tandemu Iommi/Butler zadupou pod zem jakéhokoliv pochybovače, a kdo by se odvážil z prachu vystrčit protestující palici, tomu by ji Ozzy ukousnul. Rozlučkové turné The End je vystavěno na úvodní trojici syrových alb (1970-71). Z debutu a „Master Of Reality“ zaznělo po třech skladbách, „Paranoid“ přehráli Sabbati s výjimkou „Planet Caravan“ a „Electric Funeral“ celý, z „Vol. 4“ a „Technical Ecstasy“ vybrali po jedné mňamce. Hardrock raných BLACK SABBATH má sám o sobě drtivou sílu rozpohybovaných tektonických desek. Když do hry navíc vstoupí moderní audio technologie a zručný zvukař, plus „ukrytý klávesák“ Adam Wakeman (Yes, syn), prožijete temnou stranu rockové síly naplno, až do třesoucího se morku kostí. Stav pudové blaženosti prostupoval celou arénou, mocná energie pospolitosti se přelévala všemi směry, zvuk se doslova zhmotnil v 

DEEP PURPLE - LIVE (2018/2017): GOODBYE, DRACI MÉHO MLÁDÍ

Obrázek
The Long Goodbye Tour 2. 7. 2018, Brno, DRFG Arena   S úderem deváté večerní zatřásl brněnským Rondem Holstův Bůh války, Mars, a hardrocková jízda mohla začít. Čtyřspřeží starých songů z let 1970-72 („Highway Star / Pictures Of Home / Bloodsucker / Strange Kind Of Woman“) se prohnalo arénou na jeden nádech jako tornádo. DEEP PURPLE měli již v tuto chvíli splněno, přenesli nejstarší pamětníky do dob teenagerského mládí, a ostatní do věku otců i dědů. Vše následující bylo bonusem navíc. Kapela sedmdesátníků, narodivších se až na mlaďocha Steva Morsea (1954) těsně po druhé světové válce, vypadá a pohybuje se na pódiu lépe jako účastníci výročních setkání sportovců, nemluvě o výtečných muzikantských výkonech, díky nimž byli DEEP PURPLE vždy považováni za šlechtice tvrdého rocku. Největší pozornost se samozřejmě upínala k Ianu Gillanovi. Struny a blány vyměníš, gumy v krku ne. Když se mě čtveřice dvacetiletých studentů před vstupem ptala, proč není v setlistu „Child In Time“, a jestli to ne

BRUCE SPRINGSTEEN & THE E STREET BAND (11/7/2012, Synot Tip Arena, Praha)

Obrázek
ASI TAK... Co napsat nového a neotřelého k záplavě superlativů, které zaplavily české weby hned po skončení pražského velekoncertu Bruce Springsteena? Nevím. Tři dny přemítám, vracím se v myšlenkách k tomu či onomu, a užívám si dozvuky jednoho ze svých nejsilnějších životních hudebních zážitků. Pokud vám bude připadat mé následující vyznání jako bez ladu a skladu navršená hromada střípků, budete mít pravdu.   Springsteena jsem vždycky uznával, nikdy jsem z něj ale nebyl paf, jeho studiovky jsem si postupně nahrával a sháněl beze spěchu. Přiznávám, že hlavním důvodem byl hutný rockový sound E Street Bandu. No, a taky díky Manfredu Mannovi a jeho předělávkám springsteenovek ( Spirit In The Night a Blinded By The Light ). Nejsem tedy zdaleka elitní Bruceův fanoušek, nosící celou jeho tvorbu v hlavě stále s sebou, včetně analýz textů a souvislostí všech sdělení a poselství, jimiž je Springsteenova tvorba protkána. V osmdesátém osmém jsem si Bosse užil na závěr budapešťské zastávky Human Ri

ASIA (2008/2009, Praha/Zlín)

Obrázek
Elegantní solitéři 29.5.2008, Retro Music Hall, Praha   Předesílám, že Asia nikdy nepatřila mezi mé favority. Bral jsem ji jako vkusnou po(m)párnu, kde sice hrají chlapi z mých nejoblíbenějších skupin, ale zkrátka jinou muziku. Vyhraněnějším fanouškům melodického krasorocku bude proto asi můj report připadat až příliš krutý. Přese všechno popsané, byl to dobrý a památný koncert!   Intro a nevhodně vybraná rozjezdovka Daylight padly za oběť úpravám soundu, fotografům, opozdilcům. Teprve fanfárovka Only Time Will Tell zaplněné, přehřáté Retro nakopla. Mně přejel první mrazík při rozkmitaném Howeově sóle ve Wildest Dreams . Je známo, že slabším skladbám může live drajv pomoct, takže i novinková řídká autovykrádačka Never Again vyzněla jakžtakž. Nebe a dudy. Jeden brnk, a já i všichni kolem v euforii. Roundabout . Yes! Yes! Trio Howe – Wetton – Palmer v minutě muzikantsky doslova rozkvetlo. Zaťatý Howe tedy navenek nic moc znát nedal, ovšem Palmer se radostí doslova urval z řetězů. Wett

PAVLOV’S DOG (30. 10. 2011, RETRO MUSIC HALL, PRAHA)

Obrázek
Byla to Síla! Pavlov’s Dog jsou moji staří dobří spolubojovníci. Pampered Menial jsem sjížděl v kasinu Dvory De Karlsbad. Těšil jsem se na koncert tolik, až jsem měl trochu obavy. Úplně zbytečné. David Surkamp bez sebemenších problémů vyzpíval všechny barvy a tóny studiových verzí s drobnou výjimkou fullforte ječáku, který jediný si musel transponovat a nahrazovat hrdelním tónem. Výraznou přidanou hodnotou oproti poslechu z desek byla jeho mimika, hodná šansoniéra. Každou skladbu prožíval, žádný laciný patos nebo samoúčelná gesta. Když rozpažil, měli jste pocit, že chce obejmout celý sál, když se usmál, my v prvních řadách jsme si mohli každý sám za sebe jeho úsměv přivlastnit. David je právem hrdý na své skladatelské schopnosti, umí napsat balady, klasicistní i folkové songy, drtivé hardrockové vály. On je ale kupodivu zajímavý i jako kytarista, dokáže imitovat housle tak, že jsem se kolikrát musel koutkem oka ujišťovat, že Abbie se jen vlní a nepreluduje. K tomu si přičtěte výraz

KEN HENSLEY (21. 10. 2011, MASTERS OF ROCK SAFÉ, ZLÍN)

Obrázek
Za posledních deset let navštívil Ken Hensley Česko zhruba desetkrát, jen ve Zlíně byl od prvního vymodleného vystoupení v roce 2002 počtvrté.   Zkrátka, už tak nějak patří do rodiny. Každou další přeloženou kapitolou jeho přemýšlivé biografie Blood On The Highway je mi Ken bližší jako muzikant i člověk. Jeho bilanční přemítání může být pro mnohé stárnoucí rockery vodítkem, jak se vnitřně i navenek vypořádat s ústupem ze slávy a takzvaného velkého světa. V průběhu večera zazněly písně ze stěžejní sólovky  Blood On The Higway , novinky Faster a alba The Last Dance . Z povinných vynikla přídavková Gypsy , to byl pěvecký vrchol večera. Podobně Eirikurovi do krku sedla do jiné tóniny transponovaná Stealin’ . Že je ovšem Byron pro klasický uriášovský repertoár nenahraditelný, dokazovala každá slavná skladba. Nikdo na place nebyl schopen dát falzet anebo čistý ječák. Ve středních a nižších polohách věrohodně zaskočil Ken. Nakonec , jak by ne, když nás svým hlasem dokázal zamlada kolikrát

JUDAS PRIEST : WHITESNAKE = T.K.O. (26. 6. 2011, O2 ARENA, PRAHA)

Obrázek
Hardrockeři dostali od metalistů na prdel! I tak lapidárně a ostře by se dal shrnout pomyslný pražský duel Whitesnake vs Judas Priest…   Whitesnake Coverdaleův vokál dlouhá léta, vedle povinné křiklounské výbavy správného hardrockového frontmana, zdobívalo elastické soulové pnutí. Ze vší té nádhery dnes zůstala zteřelá guma od starých trenýrek. Kupodivu, ale se zachovalou, jen trochu vybledlou barvou. Samozřejmě, že David je v tom svým způsobem nevinně. Žádný zpěvák nemůže vyhrát souboj s časem, ledaže by odešel předčasně jako Freddie, Jim, Kurt, anebo byl Božský Dio či… (k tomu se ale ještě dostaneme). Struny a blány vyměníte, hlasivky ne. Osekaný set Whitesnake na mě působil nesourodě, až posléze jsem si plně uvědomil, jakouže tahle kapela prošla vývojovou kličkovanou, a že není jen tak bezešvě spojit načančaný pompézní AOR heavy osmdesátých let s gruntovním bluesrockovým fundamentem.   O půl osmé vpadl na scénu inovovaný Whitesnake a spustil Best Years  z předposledního alba Good