rock+

3 CD box „Tales By Gaslight“ představí – vedle zvukově oprášených reedic prvních dvou již běžně nesehnatelných dílů původní zamýšlené trilogie: „Jabberwocky“ (1999) a „The Hound Of The Baskervilles“ (2002) – doposud nevydané nahrávky z nedokončeného „Frankensteina“. Clive Nolan (PENDRAGON, ARENA) a Oliver Wakeman (syn Ricka) po letech symbolicky uzavřeli své veledílo, inspirované v jednotlivých částech britskou literární klasikou. V nově představených nahrávkách třetího CD, nazvaného „Dark Fables“ se mimo hlavních protagonistů představí zpěváci Paul Manzi (ARENA) a Andy Sears (TWELFTH NIGHT), vokalistka Charlotte Dickerson, akustičtí kytaristé Gordon Giltrap a Karl Groom (THRESHOLD, PENDRAGON, ULYSSES), plus pár dalších instrumentalistů. Hudební formát nevybočuje z očekávaného pseudosymfonického pompézního soundu a hymnických rozmáchlých skladeb/árií. Na rozdíl od prvních dvou osobnostmi nabitých a velkou produkcí zastřešených dílů, je přílepek přeci jenom tak trochu chudým příbuzným,

CRACK THE SKY budou zanedlouho slavit půlstoletí na rockové progresivní scéně, přesto si troufám tvrdit, že v Česku je zná málokdo. Kapela kolem zpěváka Johna Palumba nahrála více jak dvacet alb. To poslední reflektovalo ve svých rozkol americké veřejnosti natolik autenticky, až máte pocit, že bylo nahráváno před Capitolem v době zběsilého útoku na něj, viz příkladově: „Nenávidíš mě, protože si nemyslím jako ty, nenávidím tě, vypadá to, že míříme do nové občanské války.“ , „Neexistuje láska, jen nenávist.“ Kapela sama se snaží být názorově neutrální, do konfliktu se nezapojuje v duchu hlášky: „Víťo, ty se pořád tváříš, že máš nějaký názor, ale my nevíme jaký.“ Hudba sama osciluje v několika rovinách. Album otevírá ledabylým podsaditým riffem titulní „Tribes“, nálada se ale záhy změní v raně floydovské hypnotizující zhulenině „Another Civil War“ (s alarmujícím textem odkazujícím na občanskou válku), doprovázenou v pozadí banjem (sic!) – což může vymyslet jenom Amík:-) PINK FLOYD najdem

Vokalista Nad Sylvan si mezi fanoušky art rocku vydobyl jméno koncertováním po boku Steva Hacketta. Na pódiu vypadá přímo andělsky, dovede se hlasově vtělit gabrielovských i collinsonovských poloh. Také na svém novém albu, „Spiritus Mundi“, Sylvan zhudebnil básně irského poety Williama Butlera Yeatse (1885-1939). Skladby se vesměs odvíjejí v poklidném tempu, převládají názvuky na GENESIS, byť mi v úvodní „The Second Coming“ naskočili STRAWBS. Místy („Sailing To Byzantium“) zní jako GENESIS ve třech, či sólový Collins („The Stolen Child“), jindy se přesune až k „Nursery Cryme“, viz například „To An Isle In The Water“ či jediná kompozice s nosnějším motivem a aspoň náznakově rockovým zvukem, „The Hawk“. Zásadním problémem Sylviana totiž je, že sice napodobuje to či ono z odkazu bájných artrockerů, avšak nesype z rukávu pro ně typické výrazné melodie a motivy, není jich evidentně schopen. Každá skladba zní jako předehra, jenže hlavní téma nepřichází a nepřichází, neustále čekáte na něco

Americký kytarista Carl Verheym samozřejmě dodnes těží ze svého angažmá u Davisovy reinkarnace SUPERTRAMP, počínaje doprovodem při turné v polovině osmdesátých let. Na sólovém albu jej doprovází baskytarista Dave Marotta, bubeník John Mader a hráč na klávesy Jim Cox. Mezi hosty se skví bicmen Nick D’Virgilio (SPOCK’S BEARD, BIG BIG TRAIN). Není divu, že otevírák „Sundial“ zní jako zapomněnka SUPERTRAMP – nadýchnuté funky s lehoulinkou vokální vlnkou, pečlivě vykreslenou kytarou a klavírním doprovodem. Své doširoka rozprostřené vnímání předvede v najazzlé instrumentálce „Kaningie“, santanovsky dochucené latino-rytmikou. Zprvu odlehčenou, posléze ale docela žhavou pulsní jazzůvku, „Clawhammer Man“, Carl dozdobil parádním sólečkem. To samé si dopřál v baladičce jako stvořené pro AOR rádia, „Never Again“. Své žánrové volnomyšlenkářství předvádí i v písničkách vkusně napodobujících Eltona Johna: „Garfunkel (it Was All Too Real)“, „Michelle’s Song“, „No Time For a Kiss“. Meditativní polohu s

K padesátému výročí CACTUS dal bubeník Carmine Appice, jenž kdysi svým giga kopákem inspiroval samotného Bonhama, dohromady inovovanou sestavu Kaktusáků. Jako basák nastoupil Jimmy Caputo a kytaristou se stal fenomenální Paul Warren, jenž se na nové desce uvedl v od černošských THE TEMPTATION převzaté „Papa Was a Rolling Stone“ i coby vokalista. Tím hlavním zůstává Jimmy Kunes, na harmoniku dál řádí Randy Pratt. Když se z mraků vynoří titulní zeppelin, jeden ví, že vše je na svém místě, však se také kapele přezdívalo THE AMERICAN LED ZEPPELIN. A kde je led, tam je i blues, viz „Papa Was A Rolling Stone“, greenovsko-pageovským kytarovým sólem zdobená ťahavka „Poison In Paradise“, či rhythm & bluesová „Third Time Gone“ s pro žánr typickou foukačkou. Klasický sedmdesátkový rock je metou nejvyšší. Carmine i Paul byli přímo ve víru tehdejšího dění, a tak není divu, že jejich souhra a dovádění v „All Shook Up“ bere dech svou autentičností. „Shake That Thing“ je podstatou další zeppelinov

Tři uriášovské smuténky, vydané v pouhých pár týdnech, rozezněly vzpomínky na dobu, kdy alba kapely mého mládí otřásala den co den baťovským půldomkem. Čas je neúprosný. Lee Kerslake, bubeník zlaté sestavy URIAH HEEP, bojoval s rakem a zároveň pracoval na svém hudebním epitafu kdykoliv mu nemoc dovolila, dlouhé tři roky. Po boku s kytaristou Jakeem Librettem postupně nahrál, víceméně bez pomoci firem a dalších muzikantů, osm písní. Za každou z nich je ukryt konkrétní příběh či poselství. Jsou o lásce k ženě, mámě, dcerám, vzpomínají na prokecané a propité hotelové noci s parťákem Mickem Boxem, i všechny přátele, jež v životě potkal. Zamýšlí se nad tím, kam vlastně všichni kráčíme… Hudebně jde bohužel spíše o samodoma směsku demo nahrávek, než o klasické rockové album. Lee zvládá/nezvládá zpívat, bubnovat, hrát na klávesy. Pár rockáren („Take Nothing For Granted“, „Home Is Where The Heart Is“) je bohužel obklopeno vatou, většinou v podobě plytkých balad („Where Do We Go From Here“, „You

Ken Hensley a jeho hudba mě provázejí celým mým rockovým životem od prvního poslechu singlu „Lady In Black“ někdy v létě jedenasedmdesátého. Zlínský koncert a hodinový rozhovor pro místní rádio byl před téměř dvaceti lety zázrakem i splněným snem. A teď se loučí s miliony fanoušků, rozesetých po celé zeměkouli, tedy i se mnou, albem „My Book Of Answers“… Někdo shůry tomu chtěl, aby se před třemi lety při jedné ze svých cest potkal s ruským básníkem Vladimírem Emelinem. Náhodné setkání rozkvetlo ve spolupráci na společném díle, kdy Ken Hensley upravil a zhudebnil Vladimírovy básně. Koronavir sice zamezil muzikantům hrát svým fanoušků tváří v tvář, nemohl ale udusit jejich tvořivost a zápal. „My Book Of Answers“ vznikalo ve finále na dálku, prostřednictvím online sdílení. Jen jednou se sešla celá parta pohromadě – když nedaleko Kenova španělského domova odehrála „koncert“ bez diváků, coby podklad pro videoklipy k jednotlivým skladbám. O to více překvapí, jak hutně, soudržně a spontánně r

V bezmála čtvrtročním předstihu před oficiálním únorovým vydáním si opakovaně užívám další sólovku Steva Lukathera. Nahrál ji společně s partou osvědčených spoluhráčů, za všechny jmenujme Davida Paicha (klavír, varhany), bubeníka Grega Bissonetta a basáka Johna Piercea. Stěžejními kusy „I Found The Sun Again“ jsou dvě vypůjčené klády: najazzlá Capaldiho (TRAFFIC) desetiminutovka „The Low Spark Of High Heeled Boys“ nás zavede do sedmdesátek, a hendrixovsky navazbená kosmická chuťovka,“ Bridge Of Sighs“, z pera Robina Trovera (PROCOL HARUM) odkazuje svým soundem ještě hlouběji – na bouřlivá šedesátá léta z období Woodstocku, byť pochází ze čtyřiasedmdesátého. Třetím coverem je gradovaným finále honosící se „Welcome To The Club“. Napsal ji Joe Walsh (JAMES GANG, EAGLES). Podobně vyzní i „Journey Through“   s mooerovsky exhibiční Lukatherovou hrou. Mateřské TOTO nejvíce připomíná „Serpent Soul“, jak stavbou, tak dialogem mezi Steveovou kytarou a Davidovými klávesami. Jak by také ne, když s

Doba koronavirová nasměrovala spoustu muzikantů do nahrávacích studií. Steve Hackett (GENESIS) zúročil na „Under A Mediterranean Sky“ vzpomínky a zážitky z cest po Středomoří a Středním východu. Se svým dlouholetým parťákem, Rogerem Kingem, vybral z mnoha desítek svých nápadů, zaznamenaných v průběhu času na akustickou kytaru, desítku nejnosnějších – a připravil album, jež má být jakousi hudební terapií pro všechny, co se nemohou vydat na cesty po svých oblíbených slunných lokalitách. Mohutná symfonická předehra upoutá pozornost a připraví půdu pro následné komorní Hackettovo kytarové perlení a preludování. Nepotřebujete žádná slova, každým tónem vnímáte jasnou modrou oblohu i bělavý písek a skaliska někde na jihu Řecka. Zakrátko se vznesete nad nekonečné dálavy a ukolébáte na hřbetu velblouda v písečných dunách některé z odlehlých částí severní Afriky. Poté nás Steve spolu s digitálním „orchestrem“ doprovodí na Apeninský poloostrov. Pouť pokračuje romantickou melodickou linkou jak od

Michael Schenker je můj ročník, takže když zavzpomínal na vznik „In Search Of The Peace Of Mind“, hned mi naskočily vlastní příhody ze sedmdesátého: „Tuto skladbu jsem složil v kuchyni mé matky, když mi bylo 15. Sólo je prostě tak dokonalé, že bych nezměnil ani jednu notu. Toto je pro mě nejdůležitější píseň posledních 50 let. Jí všechno začalo.“ A dodává: „Gary Barden zpívá první verš, pokračuje Ronnie Romero, a nakonec ve sborovém finále Ronnie , Doogie White a Robin McAuley. Děkuji všem.“ Schenker hraje na kytaru postaru, rytmiku ale nechá bouchat, jak si doba žádá, rychle a zběsile. Především Brian Tichy se v šesti skladbách předvedl se vší parádou. Vzniká tak zajímavá kombinace, kdy se mohou při společném poslechu sejít starší a pokročilí, vedle mladých a rozjívených:-) Úvodní jízdu obstará stříbřitý šikanzen „Drilled To Kill“, řízeným pilotem Ralfem Scheepersem. Joe Lynn Turner zvedá své oblouky už jen ve studiu, tam má ale stále co nabídnout, viz klenutá „Don´t Die On Me Now“.

Trevor Bolder tvrdil basu u Bowieho, WISHBONE ASH, nejdéle však, od roku 1977, v sestavě URIAH HEEP. Když však květnu 2013 ve věku nedožitých třiašedesáti předčasně odešel, spousta takyrockerů to ani nezaregistrovala. Trevor si nikdy nehrál na hvězdu, byl vždy nenápadným mužem v pozadí. O to cennější je jeho po letech s pomocí přátel dopracované a nedávno vydané album. Kdo od Trevorovy „posmrtné“ desky čekal nějaké unylé bilanční rozjímání, sedne si na prdel hned při první sloce „Which Way Will The Wind Blow?“, znovuvzkříšené skladby z třicet let starého alba „Different World“ URIAH HEEP. Trevor Bolder ji za přispění vokalisty Dereka Gallaghera a Laurieho Wisefielda, slyšitelně posunul směrem k LED ZEPPELIN. To samé platí o „Rich Kid“ z „Raging Silence“. Hard rock jako řemen. Akusticky zklidnělé „Wasting My Time“, „I Had A Dream“, „The Paris Song“ i titulní „Sail The Rivers“ by pro změnu mohly zdobit některou ze sólovek Kena Hensleye. Mimochodem, Trevor má sametovou barvu hlasu, ne nep

Byť jde o třetí pokračování pocty Jiřímu Schelingerovi, svou stylově razantní kytarou, ctící tradice hardrocku a nepodléhající módním trendům, na sebe strhává pozornost Dodo Doležal, mozek i duše projektu. Nechci se rouhat, ale takhle kdyby tehdy zněl Jirka a Ringův band... Co si budeme namlouvat, především desky se nemohly soundem poměřovat se světovou špičkou, byť na jevišti zněl v hardrockové části programu Čechův ansámbl obstojně. Dodo rozvinul Jiřího odkaz způsobem z něhož chvílemi až mrazí, byť na převtělení nevěřím. Na kazetách existující skladby podal s pietou, zhudebnění „Anděla smrti“ pak v duchu nejlepších sabbatovských tradic. Mě osobně nejvíce potěšila šamanská adaptace „Oh Well“ z FLEETWOOD MAC. Osudový riff nedávno zesnulého Petera Greena ční jako nejvyšší monolit ve skalnatém městě. Zaříkávání Mladena Djelmo, postavené na Schelingerově proroctví, přináší v titulní skladbě tíživou osudovost, jež nás nutí klást si otázky… LP „Epilog“ považuji za nejlepší možné završení h

Setkání z lockdownu nasraných a současně ze společného hraní nadšených muzikantů vyústilo v (mini) album, na němž si parťáci s gustem a plným nasazením prosviští v krátkých dvou-tříminutových skečích své oblíbené kousky různých žánrů. Sammy Hagar samozřejmě do výběru prosadil hned několik skladeb svých VAN HALEN, a Jason Bonham určitě nebyl proti občasné stylizaci do Zeppelina, viz úvodní „Funky Feng Shui“ a „Whole Lotta Rosie“, co zní jako AC/DC/LZ. Sestavu THE CIRCLE kompletují – kytarista Vic Johnson a basák Michael Anthony. „Won’t Get Fooled Again“ od THE WHO ctí originál, i když se Sammy samozřejmě nesnaží šplhat do Rogerových výšek. Zmíněné sadě vanhalenovek vévodí emoce vykřičené v „Don’t Tell Me (What Love Can Do)“, složené Hagarem v bezprostřední reakci na sebevraždu Kurta Cobeina. K nejvýraznějším písničkám na desce též patří na střídačku poloakustická/hutně hardrocková verze více jak půlstoletí pamatující „For What It Worth“ od BUFFALO SPRINGFIELD. Závěrečná „Heroes“ David

MOTORY NA PLNÝ TOČKY! Novinka Alice Coopera je dílo s příběhem. „Detroit byl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let centrem heavy rockové scény,“ vysvětluje Alice Cooper s odkazem na dobu, kdy producent Bob Ezrin vykřesal svým drilem z nesourodé bandy kolem Vincenta Fourniera šlapající těleso, jež zakrátko uhranulo svět. Uplynulo půl století a oba pachatelé se vrátili na místo činu. Dali dohromady tamější muzikanty, pamatující jak a co se tehdy hrálo, včetně Waynea Kramera, kytaristy MC5 a Johnnyho „Bee“ Badanjky, bubeníka DETROIT WHEELS. Na desce se objeví se i Joe Bonamassa a Mark Farner z GRAND FUNK RAILROAD. Část materiálu se objevila na předloňském EP „Breadcrumbs“. Album trochu paradoxně otevírá „Rock ’n’ Roll“ z repertoáru newyorských VELVET UNDERGROUND, tedy koně jiné stáje. Současně ale ukazuje, s jakou vervou a zarputilostí se zakrátko třiasedmdesátiletý (!) veterán pustil do práce. Zvukem i pojetím odkazuje na drsný garážový zvuk a úsečnost, jimiž prastaré detroitské kap