rock+

Bachdenkel patří mezi natolik svojské rockové kapely přelomu 60´/70´let, že si na jejich rámcovém stylovém zařazení a připodobnění každý spolehlivě vyláme zuby. Už jen pouhý výčet – co koho napadne – je impozantní, namátkově: Beatles, Hendrix, Byrds, Pink Floyd, Soft Machine, Procol Harum, Joni Mitchell, Who … psychedelie, hardrock, punk guitar, hippie, sixties, progressive seventies …S trochou nadsázky se dá říci, že všichni mají pravdu, ať napíšou cokoliv, ale nejvíc jí má zřejmě sám člen skupiny, Pete Kimberley, když dnes píše, že tehdy v té kvasné době se každý snažil být originál a přitom všichni poslouchali a znali všechny, Bachdenkel žádné přímé vzory neměli, chtěli být takříkajíc mimo všechny proudy … --- Bachdenkel vznikli v roce 1968 v King's Heath (Birmingham) ze souboru "U No Who" v sestavě: Peter Kimberley(baskytara, zpěv), Colin Swinburne (kytara, zpěv), Brian Smith (bicí) a textař, klávesák, manažér Karel Beer. Název Bachdenkel vygeneroval spolu s x dalšími

Jedenasedmdesátý byl pro URIAH HEEP rokem raketového růstu i stachanovského úderničení. V únoru vydávají mládenci své druhé album, odvážné „Salisbury“, v dubnu odjíždějí poprvé do vysněné Ameriky, v létě a na podzim vystupují po celé Evropě. Současně stihnou nahrát a v říjnu vydat třetí album, úderné „Look At Yourself“! A kdo jiný by nám mohl zprostředkovat hektičnost oné doby než Ken Hensley, v té době již neformální leader kapely a autor takřka veškerého repertoáru. A ještě mu zbyly síly na vedlejšák WEED s utajeným LP, kde skládá, zpívá, hraje. Předávám slovo nahoru do oblak.   KEN HENSLEY: KARI NEBO ORCHESTR? Počínaje „Salisbury“ jsme nahrávali jen naše vlastní skladby, povětšinou mé. Byly pro to dva dobré důvody. Za prvé, vždy jsem hodně skládal, takže pokaždé bylo na výběr ze spousty mých písní, a za druhé, existovalo omezení LP desky, kdy každá strana měla jen něco kolem 20 minut, tudíž se celé album vešlo 8-10 skladeb – proto mi jich ještě hodně zůstávalo nevyužitých. Jakkoliv

Vokalista Nad Sylvan si mezi fanoušky art rocku vydobyl jméno koncertováním po boku Steva Hacketta. Na pódiu vypadá přímo andělsky, dovede se hlasově vtělit gabrielovských i collinsonovských poloh. Také na svém novém albu, „Spiritus Mundi“, Sylvan zhudebnil básně irského poety Williama Butlera Yeatse (1885-1939). Skladby se vesměs odvíjejí v poklidném tempu, převládají názvuky na GENESIS, byť mi v úvodní „The Second Coming“ naskočili STRAWBS. Místy („Sailing To Byzantium“) zní jako GENESIS ve třech, či sólový Collins („The Stolen Child“), jindy se přesune až k „Nursery Cryme“, viz například „To An Isle In The Water“ či jediná kompozice s nosnějším motivem a aspoň náznakově rockovým zvukem, „The Hawk“. Zásadním problémem Sylviana totiž je, že sice napodobuje to či ono z odkazu bájných artrockerů, avšak nesype z rukávu pro ně typické výrazné melodie a motivy, není jich evidentně schopen. Každá skladba zní jako předehra, jenže hlavní téma nepřichází a nepřichází, neustále čekáte na něco

Americký kytarista Carl Verheym samozřejmě dodnes těží ze svého angažmá u Davisovy reinkarnace SUPERTRAMP, počínaje doprovodem při turné v polovině osmdesátých let. Na sólovém albu jej doprovází baskytarista Dave Marotta, bubeník John Mader a hráč na klávesy Jim Cox. Mezi hosty se skví bicmen Nick D’Virgilio (SPOCK’S BEARD, BIG BIG TRAIN). Není divu, že otevírák „Sundial“ zní jako zapomněnka SUPERTRAMP – nadýchnuté funky s lehoulinkou vokální vlnkou, pečlivě vykreslenou kytarou a klavírním doprovodem. Své doširoka rozprostřené vnímání předvede v najazzlé instrumentálce „Kaningie“, santanovsky dochucené latino-rytmikou. Zprvu odlehčenou, posléze ale docela žhavou pulsní jazzůvku, „Clawhammer Man“, Carl dozdobil parádním sólečkem. To samé si dopřál v baladičce jako stvořené pro AOR rádia, „Never Again“. Své žánrové volnomyšlenkářství předvádí i v písničkách vkusně napodobujících Eltona Johna: „Garfunkel (it Was All Too Real)“, „Michelle’s Song“, „No Time For a Kiss“. Meditativní polohu s