rock+

QUO VADIS?   Poslední díl celoroční série Příběhy progresivního rocku bude malým zamyšlením a reflexí. Konkrétní novinky pečlivě sleduje ve své Prog rubrice kolega Jan Doležel, netřeba tedy suplovat jeho práci. Současná neoprogová scéna je rozkošatělá až k nepřehlednosti, nicméně stále dominantně vyrůstá z letitého artrockového kmene a kořenů druhé poloviny šedesátých let. Samozřejmě, že i dnes existuje řada hudebních novátorů, jenže jejich tvorba častokráte nemá téměř nic společného s klasickým rockem, tak jak jej vnímají posluchači napříč generacemi.   Situace, kdy neoprog de facto již není progresivní, a přitom je pro mnohé mladší fanoušky stejně objevný a okouzlující, jako byla pro nás starší raná alba KING CRIMSON, YES, GENESIS, PINK FLOYD, vyvolává v komunitě progrockerů velké názorové pnutí. Dochází až k paradoxní situaci, kdy militantním zastáncem novodobé progrese, jež by měla prolomit limity klasického rocku, je téměř sedmdesátiletý Robert John Godfrey , spolutvůrce orchestrá

OUTSIDEŘI NOVÉHO TISÍCILETÍ Přelom tisíciletí zastihnul neoprog v situaci, kdy na jedné straně zavedené kapely relativně úspěšně fungovaly a vydávaly další a další alba, avšak z nových jmen se do extraligy žádné – až na pár výjimek (BEARDFISH, THE MARS VOLTA, KARMAKANIC) – nedostalo. Hvězdné projekty typu TRANSATLANTIC, PLANET X, THE TANGENT, THE LENS, apod., za novice samozřejmě nemůžeme považovat. Scéně tedy nadále – zejména na pódiích – kralovali staří harcovníci KING CRIMSON, KANSAS, YES, KAIPA, JETHRO TULL, RUSH. Své si řekla i osmdesátková generace: MARILLION, PENDRAGON, IQ, DREAM THEATER, PALLAS, atd., plus devadesátkoví „již“ matadoři: PORCUPINE TREE, SPOCK’S BEARD, THE FLOWER KINGS, AYREON, TOOL, GLASS HAMMER, MAGELLAN. Všem jmenovaným, i mnohým dalším se na stránkách Sparku dostalo nejedenkrát pozornosti, dnes si proto připomeneme několik jmen z nekonečných řad outsiderů, jimž k průlomu chybělo někdy málo, jindy více čehokoliv potřebného – štěstím počínaje a konstelací hvězd

POKRAČUJÍCÍ TOULKY NEOPROGEM 90. LET V devadesátých letech nastoupil na scénu internet. Jak souvisí s progrockem, ptáte se. Celkem jednoduše, stal se katalyzátorem zájmu o zapomenuté interprety všech žánrů, díky němu se podařilo objasnit mnohé muzikantské osudy již v éře před dnešním všeobjímajícím streamingem. Aktivní neo-progové soubory pak získaly díky webu informační platformu nezávislou na komkoliv zvenčí. Osobně jsem díky vyhledávači Alta Vista a katalogu Yahoo! objevoval od šestadevadesátého každoročně desítky a desítky nových neo-prog skupin, z nichž se většina objevila v nabídce CD klubu MCD. O některé z tehdejších objevů se dnes podělím se čtenáři Sparku. CLEPSYDRA Dnes, po dlouhých letech znovu aktivní švýcarská skupina, kráčela od počátku devadesátek ve stopách Fishových MARILLION. Jasnými rozpoznávacími markanty byly v raném období: výrazná tremola hlasivek Aluisia Magginiho a strun tehdejšího kytaristy Lela Hofmanna. CLEPSYDRA debutovala v roce 1991 albem „Hologram“, na u

BRITSKÉ KRÁLOVSTVÍ NEOPROGU DEVÁTÉ DEKÁDY Devadesátá léta přinesla na poli rocku a metalu spoustu zásadních změn. Rock a metal vyklidili pozice v prodejních žebříčcích. Zatímco ještě v 80. létech byla mezi stovkou celosvětově nejprodávanějších alb bezmála polovina rockových/metalových (!), v devadesátých to bylo třikrát méně. Pokud se tedy budeme dnes bavit o vzedmuté „druhé“ vlně neoprogu, půjde víceméně o bouři ve sklenici vody. Malé scéně kraloval neoprog odvozený od MARILLION. Soundu dominovaly – namísto hammondů a mellotronů GENESIS – syntezátory se symfonickými rejstříky. Kytarová hra se výrazově zúžila na atmosférická vazbená sóla. Kompozice se zjednodušily, melodické linky napřímily, nároky na muzikanty i posluchače snížily. Relativně nejnápaditější neoprog se v oné době odehrával v Itálii. Díky přirozenému smyslu pro chytlavou melodiku nehrozila i tamějších souborů nuda. Clive Nolan Jednou z nejaktivnějších a současně nejkontroverznějších osobností progrockové scény je Cliv

KRALEVICOVÉ A PANOŠI BRITSKÉHO NEOPROGU   „Tak co, je to jak GENESIS?“ ptám se lačně Oťase. „Lepší!“ lakonicky odvětí můj burzovní spolupachatel, co si čerstvý úlovek, LP „Script For a Jester’s Tear“ od MARILLION, poslechl jako první z nás. Nedivte se tomu patosu, psal se březen 1983, syntíkové nové vlny se valily ze všech stran, kdo z classic rockerů neutekl k metalu, anebo výlučné avantgardě, neměl pomalu co poslouchat. A najednou se zjevila majestátní hudba v duchu gabrielovských GENESIS. Fish a spol. široko daleko zviditelnili scénu, která se už nějakou dobu rozvíjela v šerosvitu ostrovního undergroundu. Do dvou let jsme objevili další skvosty, vedle minule připomenutých TWELFTH NIGHT a NEUSCHWANSTEIN, to byli hlavně kralevicové PENDRAGON, PALLAS a I.Q. PENDRAGON Kapelu ZEUS PENDRAGON založil student Nick Barrett (kytara, zpěv) v roce 1978, tedy uprostřed rachotu vrcholící punkové vlny, v ospalém desetitisícovém jihozápadoanglickém městečku Strout. Patřil mezi velké fanoušky CAMEL