rock+

(Ne)normalizace rudokožců s sebou mimo mnohé jiné ústrky přinesla také další kolo brutální politizace kultury. Rock, svými kořeny prorůstajícími skrz železnou oponu na západ a uhrančivým vlivem na nás mladé, se stal terčem tvrdých represí. A nešlo jen o nějaké bagatelní strhávání nášivek s názvy anglických/amerických kapel, cvakání nůžek lazebníka anebo burzovní honitby. Shodou okolností jsem právě dočetl několik článků o jedné z největších režimních prasečin sedmdesátých let: uvěznění a likvidace Jiřího Ganse, hudebního fanouška, co jen chtěl poslouchat a sdílet svou muziku, a tak navštěvoval knihovnu amerického velvyslanectví i tamějšího kulturního atašé, Roberta B. Warnera, založil českobudějovický Klub přátel americké hudby, dostával ze zámoří i velvyslanectví časopisy a gramofonové desky. Za zcela vymyšlenou špionáž dostal v sedmasedmdesátém drakonických patnáct let ve třetí nápravné skupině, v podstatě trest utýrání k smrti. Ostatně, trest smrti mu navrhoval prokurvátor Ladislav

Byla velká tuzemská popularita maďarské Omegy pouze z nouze ctnost, coby důsledek nedostupnosti západního rocku, anebo měla její hudba něco víc do sebe? Na jednu stranu je jasné, že kdyby naše gramoprodejny přetékaly Uriášema, Párplama, Zepelínama, Pinkflodama, byla by Omega jen jednou skupinou z mnoha. Jenže, i když ne oficiálně, tak bigbít zpoza opony pronikal i do poslední československé Horní Dolní, a přesto Omega obstála, a při jakémkoliv jejím koncertu v Česku anebo na Slovensku si publikum s kapelou notuje při všech skladbách.   Počátkem šedesátých let se navzdory vládnutí Kádárova kolaborantského režimu dostal rokenrol i do Budapešti. Imperialistická subkultura, jak byla nová muzika hanlivě označována, přivedla za pár let k muzicírování na desetitisíce mladých. „Založit kapelu byl výborný nápad jak se nenudit. Akorát, že nikdo z nás neuměl hrát na nic, absolutně nám to nevadilo, kdo na co bude hrát jsme si vylosovali,“ zavzpomínal Kóbor s úsměvem v roce 2010 na přelom padesátý