rock+

PŘEMÝŠLIVÍ DĚLNÍCI HARDROCKU BLACK SABBATH Sabotage (Super Deluxe) BMG                43:39/70:03/29:51/7:26 Hard Rock        Velká Británie   Šesté album BLACK SABBATH z července 1975 plynule navazuje na studiově propracovanou „Sabbath Bloody Sabbath“. „Sabotage“ sice nemá jeho kompoziční sílu ani novátorský pel, je však skvělým queenovským dnem po noci. Úvodní hřmoťárny, „Holy In The Sky“ a „Symptom Of The Universe“ patří do sabatí klenotnice. Desetiminutovou „Megalomania“ zdobí především přiškrabávaný Iommiho riff i kosmická mezihra. Pokus o komplikovanější „prog“ strukturu zůstal tak trochu napůl cesty, kapela přitom ve skladbě obětovala několik slibných motivů i aranžérských nápadů, chybí jen pověstná třešinka na dortu. I tak ale klobouk dolů před birminghamskou dělnickou třídou! Druhou stranu alba otevírá grandiózní „Thrill Of It All“, evokující úvodním motivem „Pátou“, ano, onu „Pátou“, někteří sluchaři pak registrují, že jde o přesmyčku riffu „Holy In The Sky“. „Supertzar“ nás

SKVĚLÝ MAESTRO A JEHO BLUES BOYS Album „Spinning Coin“ (1994) zahájilo Mayallovu dekádu s o generaci mladším kytaristou a příležitostným zpěvákem Buddym Whittingtonem po boku. Tehdy osmadvacetiletý Texasan dodal klasickému bluesovému formátu a usedlému soundu THE BLUESBREAKERS mladistvou jiskru a rockový říz. Doprovodná kapela s ním v čele skvěle fungovala až do roku 2005, kdy Mayall THE BLUESBREAKERS rozpustil. Buddy se ve vší parádě, s kytarou i mikrofonem, představí hned v úvodní „When The Devil Starts Crying“, převzaté od jeho vrstevníka, Jima Lauderdala. Mimochodem, sedmnáctiletý David Grissom je podepsán pod „What Passes for Love“. Zkrátka, mládí vpřed. Samozřejmě pod pevným kmetským vedením:-) Dřevité blues s foukačkou, „Spinning Coin“, je ozvěnou bažinaté delty a rozvrzaných zápraží chatrčí na kůlech. Na práh swingujícího Londýna poloviny šedesátek nás dovede „Ain’t No Brakeman“, do předměstského baru pak poklidná „Double Life Feelings“ s honky tonky piánem v pozadí. Hutnější r

3 CD box „Tales By Gaslight“ představí – vedle zvukově oprášených reedic prvních dvou již běžně nesehnatelných dílů původní zamýšlené trilogie: „Jabberwocky“ (1999) a „The Hound Of The Baskervilles“ (2002) – doposud nevydané nahrávky z nedokončeného „Frankensteina“. Clive Nolan (PENDRAGON, ARENA) a Oliver Wakeman (syn Ricka) po letech symbolicky uzavřeli své veledílo, inspirované v jednotlivých částech britskou literární klasikou. V nově představených nahrávkách třetího CD, nazvaného „Dark Fables“ se mimo hlavních protagonistů představí zpěváci Paul Manzi (ARENA) a Andy Sears (TWELFTH NIGHT), vokalistka Charlotte Dickerson, akustičtí kytaristé Gordon Giltrap a Karl Groom (THRESHOLD, PENDRAGON, ULYSSES), plus pár dalších instrumentalistů. Hudební formát nevybočuje z očekávaného pseudosymfonického pompézního soundu a hymnických rozmáchlých skladeb/árií. Na rozdíl od prvních dvou osobnostmi nabitých a velkou produkcí zastřešených dílů, je přílepek přeci jenom tak trochu chudým příbuzným,

CRACK THE SKY budou zanedlouho slavit půlstoletí na rockové progresivní scéně, přesto si troufám tvrdit, že v Česku je zná málokdo. Kapela kolem zpěváka Johna Palumba nahrála více jak dvacet alb. To poslední reflektovalo ve svých rozkol americké veřejnosti natolik autenticky, až máte pocit, že bylo nahráváno před Capitolem v době zběsilého útoku na něj, viz příkladově: „Nenávidíš mě, protože si nemyslím jako ty, nenávidím tě, vypadá to, že míříme do nové občanské války.“ , „Neexistuje láska, jen nenávist.“ Kapela sama se snaží být názorově neutrální, do konfliktu se nezapojuje v duchu hlášky: „Víťo, ty se pořád tváříš, že máš nějaký názor, ale my nevíme jaký.“ Hudba sama osciluje v několika rovinách. Album otevírá ledabylým podsaditým riffem titulní „Tribes“, nálada se ale záhy změní v raně floydovské hypnotizující zhulenině „Another Civil War“ (s alarmujícím textem odkazujícím na občanskou válku), doprovázenou v pozadí banjem (sic!) – což může vymyslet jenom Amík:-) PINK FLOYD najdem

Vokalista Nad Sylvan si mezi fanoušky art rocku vydobyl jméno koncertováním po boku Steva Hacketta. Na pódiu vypadá přímo andělsky, dovede se hlasově vtělit gabrielovských i collinsonovských poloh. Také na svém novém albu, „Spiritus Mundi“, Sylvan zhudebnil básně irského poety Williama Butlera Yeatse (1885-1939). Skladby se vesměs odvíjejí v poklidném tempu, převládají názvuky na GENESIS, byť mi v úvodní „The Second Coming“ naskočili STRAWBS. Místy („Sailing To Byzantium“) zní jako GENESIS ve třech, či sólový Collins („The Stolen Child“), jindy se přesune až k „Nursery Cryme“, viz například „To An Isle In The Water“ či jediná kompozice s nosnějším motivem a aspoň náznakově rockovým zvukem, „The Hawk“. Zásadním problémem Sylviana totiž je, že sice napodobuje to či ono z odkazu bájných artrockerů, avšak nesype z rukávu pro ně typické výrazné melodie a motivy, není jich evidentně schopen. Každá skladba zní jako předehra, jenže hlavní téma nepřichází a nepřichází, neustále čekáte na něco

Americký kytarista Carl Verheym samozřejmě dodnes těží ze svého angažmá u Davisovy reinkarnace SUPERTRAMP, počínaje doprovodem při turné v polovině osmdesátých let. Na sólovém albu jej doprovází baskytarista Dave Marotta, bubeník John Mader a hráč na klávesy Jim Cox. Mezi hosty se skví bicmen Nick D’Virgilio (SPOCK’S BEARD, BIG BIG TRAIN). Není divu, že otevírák „Sundial“ zní jako zapomněnka SUPERTRAMP – nadýchnuté funky s lehoulinkou vokální vlnkou, pečlivě vykreslenou kytarou a klavírním doprovodem. Své doširoka rozprostřené vnímání předvede v najazzlé instrumentálce „Kaningie“, santanovsky dochucené latino-rytmikou. Zprvu odlehčenou, posléze ale docela žhavou pulsní jazzůvku, „Clawhammer Man“, Carl dozdobil parádním sólečkem. To samé si dopřál v baladičce jako stvořené pro AOR rádia, „Never Again“. Své žánrové volnomyšlenkářství předvádí i v písničkách vkusně napodobujících Eltona Johna: „Garfunkel (it Was All Too Real)“, „Michelle’s Song“, „No Time For a Kiss“. Meditativní polohu s

K padesátému výročí CACTUS dal bubeník Carmine Appice, jenž kdysi svým giga kopákem inspiroval samotného Bonhama, dohromady inovovanou sestavu Kaktusáků. Jako basák nastoupil Jimmy Caputo a kytaristou se stal fenomenální Paul Warren, jenž se na nové desce uvedl v od černošských THE TEMPTATION převzaté „Papa Was a Rolling Stone“ i coby vokalista. Tím hlavním zůstává Jimmy Kunes, na harmoniku dál řádí Randy Pratt. Když se z mraků vynoří titulní zeppelin, jeden ví, že vše je na svém místě, však se také kapele přezdívalo THE AMERICAN LED ZEPPELIN. A kde je led, tam je i blues, viz „Papa Was A Rolling Stone“, greenovsko-pageovským kytarovým sólem zdobená ťahavka „Poison In Paradise“, či rhythm & bluesová „Third Time Gone“ s pro žánr typickou foukačkou. Klasický sedmdesátkový rock je metou nejvyšší. Carmine i Paul byli přímo ve víru tehdejšího dění, a tak není divu, že jejich souhra a dovádění v „All Shook Up“ bere dech svou autentičností. „Shake That Thing“ je podstatou další zeppelinov

Tři uriášovské smuténky, vydané v pouhých pár týdnech, rozezněly vzpomínky na dobu, kdy alba kapely mého mládí otřásala den co den baťovským půldomkem. Čas je neúprosný. Lee Kerslake, bubeník zlaté sestavy URIAH HEEP, bojoval s rakem a zároveň pracoval na svém hudebním epitafu kdykoliv mu nemoc dovolila, dlouhé tři roky. Po boku s kytaristou Jakeem Librettem postupně nahrál, víceméně bez pomoci firem a dalších muzikantů, osm písní. Za každou z nich je ukryt konkrétní příběh či poselství. Jsou o lásce k ženě, mámě, dcerám, vzpomínají na prokecané a propité hotelové noci s parťákem Mickem Boxem, i všechny přátele, jež v životě potkal. Zamýšlí se nad tím, kam vlastně všichni kráčíme… Hudebně jde bohužel spíše o samodoma směsku demo nahrávek, než o klasické rockové album. Lee zvládá/nezvládá zpívat, bubnovat, hrát na klávesy. Pár rockáren („Take Nothing For Granted“, „Home Is Where The Heart Is“) je bohužel obklopeno vatou, většinou v podobě plytkých balad („Where Do We Go From Here“, „You

Ken Hensley a jeho hudba mě provázejí celým mým rockovým životem od prvního poslechu singlu „Lady In Black“ někdy v létě jedenasedmdesátého. Zlínský koncert a hodinový rozhovor pro místní rádio byl před téměř dvaceti lety zázrakem i splněným snem. A teď se loučí s miliony fanoušků, rozesetých po celé zeměkouli, tedy i se mnou, albem „My Book Of Answers“… Někdo shůry tomu chtěl, aby se před třemi lety při jedné ze svých cest potkal s ruským básníkem Vladimírem Emelinem. Náhodné setkání rozkvetlo ve spolupráci na společném díle, kdy Ken Hensley upravil a zhudebnil Vladimírovy básně. Koronavir sice zamezil muzikantům hrát svým fanoušků tváří v tvář, nemohl ale udusit jejich tvořivost a zápal. „My Book Of Answers“ vznikalo ve finále na dálku, prostřednictvím online sdílení. Jen jednou se sešla celá parta pohromadě – když nedaleko Kenova španělského domova odehrála „koncert“ bez diváků, coby podklad pro videoklipy k jednotlivým skladbám. O to více překvapí, jak hutně, soudržně a spontánně r

Druhá pocta Jiřímu Schelingerovi navazuje na stejnojmenný projekt z raných devadesátek a nabízí k poslechu další sadu jeho písniček, které před svým odchodem na věčnost stihnul zahrát na koncertech a ve dvou případech („Alchymista“, „Sen“) dokonce nahrát v jedenaosmdesátém na singl. Kolekci doplňují tři oživené Ringovy šuplíkovky. Finální „Ptají se lidé“ pak znají pamětníci coby B stranu „Evženie“ (1976). Miloš Dodo Doležal přizval k nahrávání vedle osvědčeného bicmena Štěpána Smetáčka dva novice, zpěváka Mladena Djelma a svého synka, baskytaristu Miloše Doležala jr. První, co každého zarazí je hlasová podobnost Mladena a Jirky. Zejména v pomalých skladbách („Znám tisíc důvodů“, „Ptají se lidé“) máte pocit dejà vu zjevení. Zapomeňte na Brichtu J Ve forte pasážích se k Mladenovi/Jirkovi občas „přidává“ Lešek. Skvělý tah! Album otevírá kráčivá sabaťárna „Severák“, hraná staronově – tedy s autentickým hardrockovým gruntem i současnou hrnbou, aka zvukovým hlomozem/valem. Takto nastavený

Stylový rodokmen řecké kapely BADD KHARMA lze bez problémů vystopovat až k RAINBOW přelomu sedmé a osmé dekády minulého století. Nikos Syrakos je svým sytým projevem více Bonnet než Dio, a „On Fire“ připomíná ani ne tak masivně hardrockový „Rising“ jako elegantní pomprockový heavík „Down To Earth“. Kytaristé, Gregory Giarelis a Manolis Tsigko, nepatří mezi vyslovené trylkaře/samohony, přesto dokážou dávný Blackmoreův odkaz naplnit levou zadní, preludují s citem pro žánr, a forsáž zapínají jenom tehdy, když si to skladba sama žádá, viz kupříkladu svižné pádivky – úvodní „Never Surrender“, „Still Our Man“, „Rise Of Fall“ a další. Poměrně velký prostor, byť opět ne pro sólové exhibice, dostávají klávesy Dimitrise Marinise. Zahušťují sound podobně jako smetana, nikoliv přeslazená šlehačka, gurmánskou omáčku. Rytmika Tasos Ioannidis (baskytara) George Papazoglou (bicí) prostě a jednoduše šlape. Co se tedy musí potomkům Athéňanů a Sparťanů přiznat, je pudový smysl pro chytlavou melodiku a ro

Artrock byl pro mě od počátku mých rockových věků tajemným labyrintem s mnoha překvapeními a zákoutími. Pomáhal mi tříbit hudební vkus a směroval jej k sofistikovanějším formám rocku. Zároveň jsem ale vždy upřednostňoval interprety schopné zaujmout výrazným melodickým motivem či riffem. A tak se mou artrockovou ikonou stali v první polovině sedmdesátek gabrielovští GENESIS. O dekádu později mě nadchnul nástup první vlny (z GENESIS odvozeného) neoprogu, v podání MARILLION, PALLAS … a PENDRAGON. Čas ale oponou trhnul, a každý z jmenovaných interpretů se v následujících dekádách po svém snažil vymanit z role napodobovatele. Také PENDRAGON zkoušeli ledasco, aby se dnes po opsání kruhu ocitli na pomezí zředěného odkazu „Wind & Wuthering/Duke“a postrockové melancholie. Pod visačkou kapely přitom stále působí tři otcové zakladatelé: Barrett/Nolan/Gee. Cliveův klávesový ornament i Nickova kytarová medovina při poslechu „Everything“ navnadí především staromilce. V étericko nadýchnuté rovině

Jak tři Švédi i na svém sedmém albu dokazují, tvrdé blues lze napumpovat také do heavy metalu, byť základní škatulková poučka praví, že heavy metal se od hardrocku liší právě oslabením bluesové složky. Na druhou stranu, BLACK SABBTATH si přivlastňují rockeři i metláci, tak co J A sabbatovská basová linka je na „Hoodoo Lighting“ opravdu všudypřítomná. A proto nové album tria KAMCHATKA v klidu označím za bluesový hard & heavy. Ani občas podsouvaný termín blues / stoner mi v tomto případě nevadí. Vedle šutrů však v druhém sledu vnímám i hulbu, čili psychedelii. Nejde tedy o klasické retro, spíše o pokus spojit minulost a současnost. Vzít si ze staré muziky chytlavost a nápaditost skladeb, riffy i smysl pro proporce jednotlivých nástrojů, a přidat v rozumné míře moderní nátlakovku. Žádná ze skladeb vysloveně netrčí nad ostatními, kdybych měl vybrat pár repre kousků, sáhl bych po vícerychlostní „Monster“, kde je všechno, a třebas „Let It Roll“s bluesovým riffem, jako když Page loupí

Je jaro 1974, devatenáct i matura za rohem, a z pozaoponových rádií se vedle „Sugar Baby Love“ nonstop řine bláznivá „This Town Ain't Big Enough for Both of Us“ z třetího alba SPARKS – „Kimono My House“. Pro bratry Rona a Russella Maelovy, aka SPARKS, mám prostě slabost už dlouho, Byli a dodnes jsou naprosto nevyzpytatelní. Střídali a později prolínali rockovou a popovou polohu s eskamotérskou lehkostí, to je ale na delší vyprávění. Novinka „A Steady Drip, Drip, Drip“ víceméně navazuje na tři roky starý „Hippotamus“. Základem je naprosto nezaměnitelný sound, postavený na Russelově neškoleném unikátním falzetu, Ronových klávesách a zvláštních melodických linkách. Je neuvěřitelné, jakých elegantních levouzadních vokálních výkrutů je Rusell schopen i po sedmdesátce. Skladby čtyřiadvacátého studiového SPARKS se opět vznáší v oparu doprovodných vokálu a zvládnutého symfonična. Současně ale nemají daleko ke kabaretu a elektronice. Vše do sebe zapadá jako dobře promazané hodinářské souko

Zpěvák Harry Hess a kytarista Pete Lesperance drží své HAREM SCAREM na scéně více jak třicet let. I přes občasné propadáky a několik personálních změn přežili grunge, crossover i různé postrocky. Stále se přitom drží svého kopyta: melodického pompézního hardrocku. Ne, že by padali do cukrové pasti, ale první zemitý zepp-riff zazní na „Change The World“ až na „The Death Of Me“. I on je však obklopen vesmírem vokálů a rozmáchlých melodických oblouků. Nejtvrdší šupkou LP je podobně stavěná „Riot In My Head“, ta se fakt povedla. Kdo na desce kraluje, je tedy jasné od samého počátku: typický vídeňský bramborový knedlík, pardon, typický kanadský pompézní rock, žádný rozvařený nok, kde se nemáte čeho při konzumaci chytit. Samozřejmě, vymyslet dnes rockový hit, a navíc jej prosadit do rádií a vůbec, je prakticky nemožné, všichni zasloužilí, i ti nejslavnější, už prodeje hudebních nosičů, coby zdroje hlavních příjmů a prestiže, víceméně vzdali. Spoléhají na koncerty a věrné fanoušky. Přesto HAR

KRVAVÝ I PROPEČENÝ BIFF(TEK) Anglie je navenek kompaktním celkem, historicky se skládá z několika svébytných oblastí. Severoanglické hrabství Yorkshire, s bílou růží ve znaku, je rodnou hroudou Biffa Byforda, leadera SAXON. Do své hudby vtělil bojového ducha předků i osobní havířskou zkušenost: „Zpívám o své minulosti a samozřejmě o věcech, které se mi líbí, ale hlavně jsem chtěl, aby album odráželo mou osobnost a můj život. Písně jsou rozmanitější než u SAXON a nezaměřují se jen na heavy metal. Jsem člověk, který stejně rád poslouchá METALLICU jako Judy Garlandovou, protože, pokud je muzika skvělá a baví mě, tak co víc potřebuji?“ Otevírák „Vítejte v šou“ rozproudí krev, riffem úderná refrénem svádivě zapamatovatelná autobiografická titulka „School of Hard Knocks“ je oslavou NWOBHM a jeho hardrockových kořenů. Recitovaný „Inkvizitor“ s doprovodem akustických kytar, spolu s poeovskou „Jámou a kyvadlem“, prozrazuje Biffovu zálibu v potemnělých historických/historizujících příbězích. „Wo

DOORS a Jima Morrisona zná každý, kdo se jen trochu otřel o rock. Kytaristu Robbyho Kriegera tak jeden ze sta. A přitom i on měl lví podíl na nezaměnitelném soundu bájné kapely. Nová sólová deska mi hned úvodní „What Was That?“ evokuje komorní instrumentální COLOSSEUM, v podstatě zní jako nějaká zapomenutá jazzrocková laskominka z počátku sedmdesátých let, kdy podobné námluvy rocku a jazzu měly pré, a poslech dechů vedle kytar patřil k bontonu vyzrálého posluchače. Co si ale budeme namlouvat, moc se nám – šestnáctiletým Párplistům –   takové prolínání nelíbilo, aspoň ne napoprvé.   V nadýchnuté „Slide Home“ Robby pro změnu klouže po strunách jako kolega Gilmour v období „Meddle“. Je libo hravou a pulsující jazzárnu s napínavým dialogem kytary, trubek, klavíru? „The Drift“ by se klidně mohla objevit na některém dávném albu Franka Zappy, ostatně následující „Chunga֦’s Revenge“ je od něj přímo převzatá. Nejde o žádnou náhodu, v Kriegerově ansáblu najdete nejednoho Zappova spolupracovníka:

Bezmála 40 let po debutu nahrávají TOKYO BLADE své nové studiové album, uvedené šťavnatou kořenovou nástupovkou, „Story Of A Nobody“, přesně takovou, jakou se na svérázné legendy NWOBHM sluší a patří. Žádné zbytečné novoty, „jen“ poctivé řemeslo starých kovářů. Nač soutěžit s naprogramovanými pneumatickými kladiváky, když jejich výtvory připomínají hromadu ingotů bez ladu a skladu, nápadu. Není nad to, umět rukodělně vytvarovat masivní mřížoví, přidat nějakou ozdůbku, nenarušit ale svůj zavedený styl. Také v „Burning Rain“ jede ventilátor výhně naplno, železo se mění v hořící déšť … kladiva buší, kytary přibrušují i gravírují ornamenty („Dark Revolution“). Občas ale parta kolem kytaristy Andyho Boultona vyzkouší nějakou novotu, viz krátká oddychová pasáž v jinak hutné „Truth Is A Hunter“, anebo skoro hitovka „Crack In The Glass“ z rodu odpichovek, co cválají/běží tryskem samy od sebe. „Perfect Enemy“ ukáže temnější proudy, kde je Tokyo, tam nesmí chybět šikanzen – „See You Down In Hell

Proč by nemohl současný prog bavit a současně fungovat jako kompostér? Ne, nezbláznil jsem se. Jen jsem se při poslechu „Prehensile Tales“ blaženě usmíval. A proč kompostér? PATTERN-SEEKING ANIMALS pracují podobným způsobem – staré odřezky proměňují v živinu nového pokolení. Album „Prehensile Tales“, vydané jen deset měsíců po debutu, je zvláštní svou kombinací novovlnné a artrockové „estetiky“. Americké kvarteto, personálně ze tří čtvrtin provázané se SPOCK’S BEARD, hraje ve složení: Ted Leonard (hlavní vokály a kytary), Jimmy Keegan (bicí a vokály), Dave Meros (basy) a John Boegehold (klávesy). Nebojí se míchat osmdesátkový new wave sound/rytmiku s mellotrony/varhanami i kytarovými sóly jako vystřiženými z katalogu progresivního rocku sedmdesátých let. A tak hned na úvod „Raining Hard In Heaven“ nasadí parafrázi „Billy Jean“, v „Why Don't We Run“ vyskočí vzpomínka na novovlnnou parodii „Mexican Radio“ od WALL OF VOODOO, a „Soon But Not Today“ vyzdobí jak vánoční stromeček: názvuk

Pro mě zůstane Dennis DeYoung už napořád plavovlasým mládencem ze STYX s kytarou a člunem na řece. I po sedmdesátce vládne prosluněným chlapeckým hlasem dvacetiletého i chutí skládat a nahrávat ambiciózní alba. „26 East“ je první částí projektu, pojmenovaného podle ulice na níž Dennis vyrůstal a kde spolu s Chuckem a Johnem Panozzovými vyrazili na společnou dráhu jako tři parní lokomotivy z přebalu alba. „Nějací zapomenutí STYX?,“ musí napadnout každého v první minutě „East Of Midnight“. I další skladby evokují bájné rytíře urozeného rocku, jak kdysi Jaromír Tůma geniálně v Melodii pojmenoval pomprockový triumvirát BOSTON, KANSAS, STYX. Všechny zpěvavé skladby obklopují velkolepé aranže v duchu amerických sedmdesátých let. Vpravdě královskou kompozicí je šestiminutová „A Kingdom Ablaze“, kde Dennis přidává éterické snové pasáže. Při poslechu „You My Love“ možná někomu, podobně jako mně, vytane na mysli ABBA J Kdo zná muzikál „Chess“, bude mu znít povědomě také „Run For The Roses“. En