rock+

MARK II POTŘETÍ (8/1992 – 11/1993) Víceméně obchodní rozhodnutí vedlo k dalšímu reunionu Mk II. Blackmore se s návratem Gillana nemohl smířit, svou frustraci a nasranost přenesl i do muziky, jeho hra se stala nebývale zarputilou, a po roce byl pohádky konec. Kdo z nás, šťastných návštěvníků pražského koncertu nejslavnější sestavy Deep Purple, mohl tušit, že zatímco my se ještě v hale vznášeli v oparu pokoncertního nadšení, Ritchie oznamoval v autě na cestě do hotelu Robu Fodderovi, že odchází z kapely.   The Battle Rages On… (1993) Druhý návrat nejklasičtější sestavy Deep Purple – iniciovaný firmou BMG k pětadvacátému výročí založení kapely – už neměl náboj prvního. Spousta převařených nápadů, macha, kalkul, odtažitost, to vše vylézá jak švy na špatném saku. Blackmoreovy skladby šité na míru Turnerovi nepadly Gillanovy do huby. Chválená Any a mi v mezihrách připadá jako Knocking At Your Back Door cinknutá Kashmirem . Riff použitý v závěrečné One Man’s Meat je dokonce (po Tite Squeez

MARK III (7/1973 – 5/1975) Sestava zrozená z podrazu. Zatímco Gillan svůj odchod naplánoval a oznámil s předstihem, srdcař Glover byl Ritchiem vystrnaděn ze sestavy zákulisními machinacemi a oznamem na poslední chvíli (více viz letošní rozhovor s ním v Dubaji), pod záminkou, že nevyhovuje nově vytyčenému bluesrockovému směřování. Ritchie měl v plánu získat jako hlavního zpěváka Paula Rodgerse z Free, ten se ale nakonec rozhodl pro vlastní projekt Bad Company. O Hughesovi z Trapeze se od počátku uvažovalo jako o doplňkovém kontrastním vokálu, byl (a stále je) výškařem k pohledání. Jak známo, nakonec svým bluesově soulovým projevem uspěl mládenec David Coverdale. Nad novou sestavou převzal vládu Blackmore, trénoval se především jeho repertoár pro nové album. Mark III se publiku představila v prosinci 1973 Kodani, a noví Deep Purple si mohli oddechnout, fanoušci přijali Glenna i Davida za své. Burn   (1974) Burn jsem slyšel poprvé ve Strážnici ve čtyřiasedmdesátém, uprostřed početného d

Britský hardrock stojí na čtyřech pilířích, zapuštěných do odkazu amerických Vanilla Fudge: Led Zeppelin, Black Sabbath, Uriah Heep a Deep Purple. Posledně jmenovaní svou jedinečnost budovali postupně. Kdysi proráželi beranidlem skály, v posledních letech jsou jejich koncerty spíš nostalgickou projížďkou krajinou mládí za řídítky choleru [P1]   nebo harleje. Novinka Now What?! je vítanou příležitostí k ohlednutí se za tvorbou Deep Purple. Procházku studiovými a vybranými live alby Deep Purple berte jako osobní vyznání a pobídku k poslechu, je jedno jestli tisícímu anebo prvnímu. Pozorní si jistě všimnou, že část písánek se již v různých podobách v pamětihodnostech Rock+ objevila. MARK I (3/1968 – 7/1969) Rodokmen raných Párplů je pestrou směsicí desítek jmen a žánrů. Zvídavé a encyklopediky odkážu na příslušnou literaturu a internetové zdroje. V základní linii můžeme začít rhythm&bluesovými Artwoods Jona Lorda, pokračovat krátkodobými následníky Flowerpot Men, kdy se přidal basky

KISS nebyli nikdy novátorští ani muzikantsky brilantní. O to víc dokázali své věrné pobavit. Nevznikli ani nefungovali ve vzduchoprázdnu. Podívejme se společně na jejich alba v hudebních i jiných souvislostech.    U Simmonse byla hudebním iniciačním zážitkem televizní show Eda Sullivana s BEATLES. „Jakmile jsem je spatřil, v jediném záblesku jsem pochopil vše o světě.“ Psal se 2. únor 1964, a Genemu, narozenému jako Chaim Weitz, bylo čtrnáct a půl… První desku Chubbyho Checkera si mladý Klein sice koupil pár let předtím, ta mu ale spíše sloužila jako vstupenka do světa dívčích nožek a twistu, tance, který na samém prahu šedesátých let na dva roky ovládl svět. Následovali ROLLING STONES, THE WHO, Gary Glitter, SWEET, T. REX a další, „Blues nás nezajímalo.“ „Elvis mi byl odjakživa úplně lhostejný.“ – doplňuje ve své biografii. Kiss (1974) Debut KISS z února 1974 nesnese přímé srovnání s tehdejší hardrockovou špičkou, zejména britskou. Kolem nástrojů a hlasů je prázdno, chybí švih i el