rock+

40 let tomu. Silvestr 1975. VÚ 5961, kasárna Dvory II, Karlovy Vary, rádiová rota, do trenýrkového levelu vytopená cimra. Osoby a obsazení: vojín bažant JM, sovětský radiopřijímač Sokol IV, v hlavní roli: QUEEN „Bohemian Rhapsody“ – ohulená full forte, co čtyři tužkáče utáhly – znovu a znovu na všech vlnových délkách a stanicích celé západní Evropy, po celý večer, non-stop až dlouho do noci. Ano, na Bohémskou rapsodii se na přelomu 1975/76 tam za oponou tančilo všude. A vojenský svět se z rudozelené bažiny rázem proměnil v rozzářenou Noc v opeře! A když mi za pár týdnů přišla na magnetofonovém pásku celá čtyřka, útvarový kinosál se díky dvoumetrové monstrbedně otřásl v základech. Ne jednou, v průběhu dnů, týdnů, měsíců nastokrát! Ovšem prvním, kdo odvysílal „Bohemian Rhapsody“ v rádiu, byl dva měsíce předtím Kenny Everett z Radio Capitol UK. Použil tape verzi, spiklenecky – za zády EMI – dodanou producentem Royem Thomasem Bakerem. Zlé jazyky však tvrdí, že záznam ukradl. Celkem 14x za

Svižně kráčím, s dvěma čerstvými vinylovými úlovky pod paží, listopadovým podvečerem k domovu, hlavou mi dokola běží útržky dylanovky Father Of Day, Father Of Night v provedení kapely Manfreda Manna. Nemůžu se dočkat, až si v celé kráse přehraju ono desetiminutové rockové „ Bolero“ , poprvé slyšené den předtím na ruském tranďáku a zázrakem před půl hodinou ulovené v garsonce u Fouse, kde se tehdy scházela bigbítová nabídka i poptávka z celého Zlína. Právě on mi přibalil k  Solar Fire ještě jedno čerstvě propašované elpé. Jakési Queen, panenské, v celofánu, mám si je nahrát a vrátit do frcu. Když Solar Fire dohrálo potřetí, pokládám na talíř svého gramofonu Queen II , nechám dosednout Shurku, z dáli přichází smuteční Procesí a… A pak se mi změní hudební svět! ROZJEZDY PRO HVĚZDY Malé entrée. Členové Queen se hudebně formovali v první polovině tzv. zlaté rockové dekády (1967-76), vymezené seržantem Pepřem a nástupem punku. Brian May i Freddie Mercury zbožňovali Jimiho Hendrixe, navšt

Třiasedmdesátý byl rokem, kdy se předchozí prudký vývoj hard rocku víceméně zastavil. Zavedené kapely ztratily přímočarý tah na branku, ke slovu přišly „změkčilé“ aranže, postupy, nástroje. Ztráta tvrďácké výlučnosti, odsunutí hammondek na vedlejší kolej, první experimenty se syntíky, absence rozsáhlejších sól, zkracování stopáže, regulace řečišť s širokými koryty namísto skalnatých vodopádů a divokých peřejí – to vše znamenalo jediné, z hardrockové progrese se stal mainstream.   Je proto jen zdánlivě paradoxní, že v téže době vzali hardrockové postupy za své například glamoví Sweet a Geordie, fotbaloví Slade, boogie hráči T. Rex, hiťáčci Osmonds, artoví Pink Floyd a mnozí další. Dokonce i Paul McCartney zaťal kalenou sekeru v burcujícím protestsongu Give Ireland Back to the Irish . Zároveň se tím ale uvolnil prostor pro novou mladou krev, nesvázanou tolik vlastním odkazem či tradicemi bigbítových šedesátek a rhythm & blues. Noví tvrďáci hráli úporněji, úsečněji a jednodušeji, než

Queen patří mezi nejoriginálnější rockové soubory historie, jejich hudba samozřejmě nevznikala ve vzduchoprázdnu, byla nedílnou součástí té které doby. Pokusím se o malou mozaikovou reflexi těchto vazeb, naroubovanou na jednotlivá alba. O Queen i u nás vyšlo dost a dost knih, od bulváru, přes solidní muzikologické rozbory, až po luxusní obrazové publikace. Každý si může vyhledat to své ořechové…Proto nečekejte žádnou obsáhlou biografii ani faktografii, spíš jen volné povídání pamětníka. Queen jsem poznával od roku 1974 v přímém přenosu, a v mém rockerském mládí byli synonymem pro nespoutanou hledačskou originalitu. O to hůře jsem vnímal kroky čtveřice do kalných vod mainstreamu, kdy se z hybatelů stali jen kolečkem v mašinerii komerčně kalkulovaných trendů hudby pro masy. Byl jsem rád za opětovný vzestup v druhé polovině osmdesátých let, slzel štěstím v Budapešti, jásal při Innuendu , posmutněl smrtí Freddieho. Dnes si Queen užívám s nadhledem celé, se všemi výkyvy i propady, nicméně j