rock+

Deborah Bonham, Ken Hensley & Live Fire, Nazareth, Korn, Ozzy Osbourne Kdo se onu sobotu po kotníky hodiny brodil hnědým cosi, už ví, co je to být ve sračkách. Na festíky už nějaký ten rok nejezdím, je to pro mé staré tělíčko únavné, většinou šizené na zvuku i repertoáru, dramaturgicky nedomyšlené a organizačně všelijaké. I Řípfest byl spíš pracovní, než fandovský. Na druhou stranu, večerní sestava byla podle mého gusta: pár oblíbenců, dva přísliby, jedno rozloučení. Jinými slovy, Bonhamovou jsem doposud slyšel jen z úryvků a mihotavě viděl na poštovních známkách youtube, Kena jsem zatím nevynechal, pódiové Nazareth znám za ty roky taky nazpaměť, studioví Korn mě sice neberou, ale na koncertech je to prý maso, a Ozzy je dnes sice především Made in, ale rád mu naposledy vzdám poctu.   I vydal jsem se směr Říp. Vlakem, autobusem i pěškobusem. Desítky známých od vidění, pár kamarádů na pokec a jedno velké setkání po letech. Organizovat akci pro desetitisíce lidí na šikmé, nezpevněné

NESOLENÉ HARDROCKOVÉ MASO BEZ KRVE, SLZ A POTU... Diep Parpl – jak jsem v létě sedmdesátého zdobně napsal na jednu sklepní zeď – mě provázejí životem od patnácti. In Rock je pro mne osobně ztělesněním doby, kdy květiny zkameněly. Za bolševika jsem o kotelnickém prožití Made In Japan jen sníval, po převratu se mé generaci naštěstí zadařilo stihnout Mark 2, jakkoliv už vnitřně rozdrolenou. Turnerboys šli mimo mne, návrat Gillana a příchod Morseho byl spasením. Aireyho klávesy znám z desek léta letoucí, naživo to ale u mne byla Donova premiéra. U stadiónových koncertů mám rád narváno a hybno, mohutná davová energie se často přelévá i na pódium. Deep Purple jsou bohužel víc a víc rutinéři, které hraní sice baví, ale tak nějak do první kapky potu… Hned úvodní Hard Loving Man uvedená nadbytečnými fanfárami mnohé naznačila. Namísto řezavě drsanského finále přelomového In Rocku , při kterém mě vždycky příjemně mrazí, přicválala elegantní učesaná spádovka pro dospěláky. Bezchybná, do posledn

Zní to jako protimluv a nesmysl, ale i na rockovém koncertu se dá relaxovat, a O2 může působit O2llně (čti outullně, rozuměj útulně tullně). Sedíš si v křesle, jako všichni kolem s úsměvem na rtech; pohoda, kam dohlédneš, na pódiu i pod ním. K tomu dokonalý sound, do posledního nádechu důvěrně známé studiové aranže, co víc si na stará kolena přát? Sošný Mark dokáže každým brnknutím svých prstů rozeznít prostor jako tisíc metalických střelmistrů. Jeho tóny dopadají jako velké teplé dešťové kapky začínající letní bouřky. Vnímáte každou z nich. Knopflerův doprovod ostatně dokáže, kdykoliv si zamane, udeřit jako hrom. Není to hraní na krev ani na odiv, jen stylové lidové řemeslo s rodokmenem Markovy ostrovní domoviny. Nic na tom nemění ani fakt, že sestava bandu je kosmopolitní. Nejsem vyznavač rockového minimalismu, Knopflerova hra je ale natolik podmanivým mistrovstvím úspornosti osekané na dřeň, až si člověk říká, není nakonec na světě spousta věcí nadbytečných, když může být krása zak

Studiovky Wishbone Ash jsou gurmánským zážitkem i pro vycizelovanou aranžérskou práci. Neznám jinou kapelu, která by uměla zdvojené kytary využít tak rozmanitým způsobem a přitom mít svůj jasně definovaný sound. Andy Powell si je vědom dějinné úlohy WA, v rozhovorech rád připomíná vliv dvoukytarové hry Wishbone Ash na Thin Lizzy, Iron Maiden a zprostředkovaně i Eagles. Přitom vše prý vzniklo víceméně náhodou kdysi v devětašedesátém, když se rytmická dvojice Martin Turner a Steve Upton nemohla při konkursu na kytaristu rozhodnout mezi Andym Powellem a Tedem Turnerem.           Foto: Petr Doubrava Vítězslav Štefl ve své encyklopedii „33 + 333 kytaristů“ napsal: „Andy Powell spolu s Tedem Turnerem byli jednou z poznávacích značek Wishbone Ash. LP Argus se nedá popsat slovy, taková atmosféra se jinde hledá těžko a kolikrát i marně. Obecně je toto LP považováno za jedno z nejlepších rockových vůbec. Jejich kytarové prolínání bylo nenapodobitelné a patos jim výkony nesrážel, nýbrž umocňoval.