MARK KNOPFLER (LIVE 26. 6. 2010, PRAHA, O2 ARENA)

Zní to jako protimluv a nesmysl, ale i na rockovém koncertu se dá relaxovat, a O2 může působit O2llně (čti outullně, rozuměj útulně tullně).

Sedíš si v křesle, jako všichni kolem s úsměvem na rtech; pohoda, kam dohlédneš, na pódiu i pod ním. K tomu dokonalý sound, do posledního nádechu důvěrně známé studiové aranže, co víc si na stará kolena přát?
Sošný Mark dokáže každým brnknutím svých prstů rozeznít prostor jako tisíc metalických střelmistrů. Jeho tóny dopadají jako velké teplé dešťové kapky začínající letní bouřky. Vnímáte každou z nich. Knopflerův doprovod ostatně dokáže, kdykoliv si zamane, udeřit jako hrom. Není to hraní na krev ani na odiv, jen stylové lidové řemeslo s rodokmenem Markovy ostrovní domoviny. Nic na tom nemění ani fakt, že sestava bandu je kosmopolitní.

Nejsem vyznavač rockového minimalismu, Knopflerova hra je ale natolik podmanivým mistrovstvím úspornosti osekané na dřeň, až si člověk říká, není nakonec na světě spousta věcí nadbytečných, když může být krása zakleta i do jediné rozechvělé kytarové struny?
Technický popis Markova stylu přenechám povolanějším, ocituji proto z knihy Vítězslava Štefla 33+333 světových kytaristů (druhé vydání 2006, strana 202): „Mark hraje prsty, bez trsátka, což, pravda, občas vidíme i u jiných velikánů, ale pro Marka je to styl dominantní a charakteristický. Navíc velice žádaný, obdivovaný a často napodobovaný – jako hlavní mezníky jeho feelingu jsou některými publicisty a jeho bratrem uváděny skladby Romeo And Juliet pro ocelový, stříbřitý zvuk Nationalu, Private Investigations pro skvělou akustickou práci pravé ruky, Local Hero pro keltskou melodiku, Brothers In Arms pro neopakovatelně vedené sólo a citlivost vyhrávek a Twisting By The Pool pro staromódní drhnutí strun rock’n’rollového odpichu.“ I pro muzikantského laika je zajímavé, kterak Mark účelně střídá nástroje, aby dosáhnul přesně onoho zvuku, jaký si zamanul. Ve výpravném tour programu jsou některé z jeho dřevěných víl nádherně vyobrazeny.

Osmičlenný tým a minimalismus se zdánlivě vylučují. Jenže muzikantský um může spočívat i v tom, že se početný orchestr stane jakoby neviditelným, neslyšitelným, a přitom pro vyznění celku nepostradatelným. Troufám si tvrdit, že i pamětníci dávných koncertů Dire Straits by smekli před autenticitou Knopflerovy skupiny. Už jen proto, že Danny Cummings bubnoval na On Every Street Tour a Guye Fletchera můžeme slyšet už na Brothers In Arms. Skotský multiinstrumentalista John McCusker je pro dokonalé zobrazení Markových písní nepostradatelný, je tahounem pomyslného druhého sledu kapely. Amíci: Richard Bennett, Matt Rollins a Glenn Wore jsou zárukou řemeslné preciznosti. Nejsou to ledasjací námezdníci, Richardova kytara zdobí nejenom Markovy desky, ale doprovázela Neila Diamonda, Brendu Lee, Genea Vincenta, Everly Brothers a další americké ikony. Glenn se svou basou suverénně zvládá jazz, blues, rokenrol i country. Man in Black, Prsatá Dolly i Emmylou Harris by mohli vyprávět. Další letitý Markův univerzální spoluhráč Matt Rollins se podílel na více než 600 albech! Výčet jmen interpretů by zabral dvě strany, jen reprezentativně: Johnny Cash, Billy Joel, Willie Nelson, Chieftains, Sheryl Crow, Bob Seger, Graham Nash…
Knopflerova muzika je prolnutím vystěhovaleckého a původního anglo-irsko-skotského odkazu lidové muziky, samozřejmě obohaceného o všudypřítomné blues.

Mark umí napsat a přednést nové skladby tak, že i při prvním poslechu máte pocit důvěrnosti bez vlezlosti či sebevykrádání. Je to dané kořeny jeho muzikanství, Knopfler skádá a hraje natolik přirozenou lidovou hudbu, že jde rovnou – bez přežvykování a trávení – do krve. Svou roli jistě hraje i to, že skotská, potažmo irská i anglická muzika je nám zde v kotlině podprahově keltsky blízká. Navíc, jeho hlas se ani třicetiletým mluvozpíváním neunavil (jak by taky, že), naopak, chlapácky zbytněl a zdrsněl ve spodních rejstřících.
Není problém si představit jeden i dva další, repertoárově stejně nabité koncerty s kompletně jinými skladbami. Nejenom klasické písně Dire Straits, ale i mnohé Markovy sólové věci jsou samy o sobě solitérními uměleckými díly, kterým nejlépe sluší vzduch a prostor okolo.

Pražský koncert měl stejnou dramaturgii jako ostatní zastávky v rámci Get Lucky Tour 2010. Nové věci z alba Get Lucky koncert rámovaly i členily, převažující sólové skladby nejenom snově i domácky podmalovávaly atmosféru, ale sem tam i čertovsky zatápěly pod kotlem. Jako pilíře se v setlistu tyčila klasika z dob Dire Straits.

Úvodní melancholická svěženka Border Reiver (ano,  i tak protichůdné nálady dokáže Mark vyjádřit v jedné obyčejné písničce) zabírá i na poprvé, přijmete ji rádi za svou, pocit slyšeného neruší, naladí. V podobné keltské notě pokračovala zurčivá kytarovka What It Is. Sailing To Philadelphia není třeba extra představovat, Mark se do povědomí nevtírá násilím, prostě najednou v hlavě je, a ani u nejsladších kusů nemáte trapný pocit ulepkání cukrovou vatou. Nosný kráčivý riff Coyote mi podobně jako Rich Woman Roberta a Alison evokuje Raunchy (jinými slovy znělku Mikrofóra). U vnitřně sálavé Praire Wedding jsem se ocitnul naboso v jemném prohřátém písku, při našlápnuté country-bluesovce Hill Farmer’s Blues odletovala z pódia tráva, hlína i šutry. První exploze otřásá halou, Romeo And Juliet, milostná píseň z nejkrásnějších, myšlenky mnohých odplouvaly pod hvězdnou oblohou k libým vzpomínkám… a Mark nás poprvé nechal nahlédnout na své kouzlící prsty. Jedničku Dire Straits i rozdováděnou Sultans Of Swing jsem jako mnozí hluší hardrockeři doceňoval až zpětně. Jak z tiché hospůdky u dvou piv se line Done With Bonaparte; to Marbletown z éterického preludování přejde do strhujícího tempa, jeden z překvapivých vrcholů večera. Get Lucky se proto trochu ztrácí. Speedway At Nazareth, tak jako všechny skladby z Filadelfie, se zvukově vznáší v snovém mlžném oparu, kontrast s blesky reflektorů byl úžasný. A jsme ve finále. Telegraph Road je spolu s Private Investigations má nejoblíbenější skladba Dire Straits. Současně to v březnu roku 1983 bylo mé první seznámení s revoluční novinkou, kompaktním diskem. Dodnes si pamatuju ten nevěřícný pocit z ticha mezi tóny, a uvědomění si snové reality, že konečně budu moci poslouchat takovouto dynamickou muziku bez lupanců a prskání v pianissimech a zkreslení ve forte u středu desky. Koncertní provedení bylo i zvukově dokonalým otiskem se všemi studiovými nuancemi.
Přídavkové Brothers In Arms i So Far Away jsou mainstreamovou klasikou, a v letošním turné, spolu s Telegraph Road, stupňují setlist do pamětnické extáze. I na tribunách všichni stojíme a skandujeme, bariéry na ploše jsou prolomeny, dav tančí přímo pod pódiem. Piper To The End svou jímavou náladou vzbouřený adrenalin zklidní, a umožní nám všem se vnitřně kochat prožitkem uplynulých dvou hodin. Ještě pár úsměvů, mávnutí na rozloučenou…Zas někdy příště.

Jaromír Merhaut pro Rock+ 2010

foto: danny.jun

P.S.
Poprvé jsem viděl v praxi skvělou novinku. Kompletní oficiální záznam koncertu z mixpultu v mp3 na klíčence. Nebýt to mp3, mám ji doma. Osobně si umím představit, že tohle – ale v dokonalém a o obraz rozšířeném provedení – by mohla být do budoucna skvělá připomínka každého koncertu. Na dnešní flashky za pár drobných se v pohodě vejde celý koncert v nekomprimované kvalitě zvuku, plus DVD obrazu. Do roka dvou pak jistě i ve full HD rozlišení.

Setlist:
Border Reiver (Get Lucky, 2009)
What It Is (Sailing To Philadelphia, 2000)
Sailing To Philadelphia (Sailing To Philadelphia, 2000)
Coyote (The Ragpicker’s Dream, 2002)
Praire Wedding (Sailing To Philadelphia, 2000)
Hill Farmer’s Blues (The Ragpicker’s Dream, 2002)
Romeo And Juliet (Dire Straits – Making Movies, 1980)
Sultans Of Swing (Dire Straits – Dire Straits, 1978)
Done With Bonaparte (Golden Heart, 1996)
Marbletown (The Ragpicker’s Dream, 2002)
Get Lucky (Get Lucky, 2009)
Speedway At Nazareth (Sailing To Philadelphia, 2000)
Telegraph Road (Dire Straits – Love Over Gold, 1982)
Romeo And Juliet (Dire Straits – Making Movies, 1980)
Sultans Of Swing (Dire Straits – Dire Straits, 1978)
Done With Bonaparte (Golden Heart, 1996)
Marbletown (The Ragpicker’s Dream, 2002)
Get Lucky (Get Lucky, 2009)
Speedway At Nazareth (Sailing To Philadelphia, 2000)
Telegraph Road (Dire Straits – Love Over Gold, 1982)

Přídavky:
Brothers In Arms (Dire Straits – Brothers In Arms, 1985)
So Far Away (Dire Straits – Brothers In Arms, 1985)
Závěrečný přídavek:
Piper To The End (Get Lucky, 2009)