rock+

Rok 1971 se mimo jiné vyznačoval prolínáním art rocku s hard rockem. Například URIAH HEEP vydali v jednom roce experimentální „Salisbury“ s orchestrálním doprovodem a současně full-forte hardrockové „Look At Yourself“. NAZARETH si ještě před svou pilovitou úderkou alba „Razamanaz“ (1973) vyzkoušeli na svém debutu classical-art rock a na dvojce bezmála country. Folkbluesoví JETHRO TULL nahrávají „Aqualung“ s úvodním riffem z rodu nejúdernějších. Přitvrzují i classicalrockoví FOCUS, „Hocus Pocus“ se dá označit jako kovářsky žhavý šavlový tanec. Samotný artrock nabírá na síle novými alby GENESIS, YES, GENTLE GIANT. Pozadu nezůstávají kováři LED ZEPPELIN, čtvrté album se stává Mount Everestem hardrocku. DEEP PURPLE a BLACK SABBATH po explosivním vývoji v sedmdesátém svými novými alby víceméně „jen“ drží dobyté pozice. Post barretovsští PINK FLOYD přepřahají směrem k širšímu publiku. Na startovní čáře se objevuje těžký soupeř, aspoň co se týče mediální pozornosti – glam, jehož progresivním

ÁNTRÉ   Umíte si představit Led Zeppelin bez Roberta Planta? Já ne. A Nazareth s někým jiným než s rozšklebeným skřítkem Danem McCaffertym a jeho cirkulárkou v krku? … Dan McCafferty mi vždycky připadal nezničitelný. A najednou se na podzim minulého roku dočítám, že krátce po sobě zkolaboval přímo na pódiu, jednou to byl prasklý žaludeční vřed, podruhé prý mrtvice. Zlověstné pověsti o mozkové příhodě Dan sice rázně vyvrátil, nicméně se redaktorům Classic Rocku svěřil:  „Mám chronickou obstrukční plicní nemoc, která se stále zhoršuje. Nevíš, kdy to přijde, ale najednou nemůžeš dýchat.“  Pokračuje:  „Hudba, kterou jsme udělali v průběhu let, je důležitější než kterýkoliv člen kapely. Vždycky jsme to tak cítili, a já nevidím důvod pro to, aby se na tomto přístupu něco měnilo jenom kvůli tomu, že jsem odešel já.“ Určitou naději dává fakt, že si Dan chce vzít oddechový čas, aby zvážil svou budoucnost, dokonce připouští možnost nahrání dalšího sólového alba. Pokud jde o šance na rozlučkové v

Deborah Bonham, Ken Hensley & Live Fire, Nazareth, Korn, Ozzy Osbourne Kdo se onu sobotu po kotníky hodiny brodil hnědým cosi, už ví, co je to být ve sračkách. Na festíky už nějaký ten rok nejezdím, je to pro mé staré tělíčko únavné, většinou šizené na zvuku i repertoáru, dramaturgicky nedomyšlené a organizačně všelijaké. I Řípfest byl spíš pracovní, než fandovský. Na druhou stranu, večerní sestava byla podle mého gusta: pár oblíbenců, dva přísliby, jedno rozloučení. Jinými slovy, Bonhamovou jsem doposud slyšel jen z úryvků a mihotavě viděl na poštovních známkách youtube, Kena jsem zatím nevynechal, pódiové Nazareth znám za ty roky taky nazpaměť, studioví Korn mě sice neberou, ale na koncertech je to prý maso, a Ozzy je dnes sice především Made in, ale rád mu naposledy vzdám poctu.   I vydal jsem se směr Říp. Vlakem, autobusem i pěškobusem. Desítky známých od vidění, pár kamarádů na pokec a jedno velké setkání po letech. Organizovat akci pro desetitisíce lidí na šikmé, nezpevněné