ÁNTRÉ
Umíte si představit Led Zeppelin bez Roberta Planta? Já ne. A Nazareth s někým jiným než s rozšklebeným skřítkem Danem McCaffertym a jeho cirkulárkou v krku? …
Dan McCafferty mi vždycky připadal nezničitelný. A najednou se na podzim minulého roku dočítám, že krátce po sobě zkolaboval přímo na pódiu, jednou to byl prasklý žaludeční vřed, podruhé prý mrtvice. Zlověstné pověsti o mozkové příhodě Dan sice rázně vyvrátil, nicméně se redaktorům Classic Rocku svěřil: „Mám chronickou obstrukční plicní nemoc, která se stále zhoršuje. Nevíš, kdy to přijde, ale najednou nemůžeš dýchat.“ Pokračuje: „Hudba, kterou jsme udělali v průběhu let, je důležitější než kterýkoliv člen kapely. Vždycky jsme to tak cítili, a já nevidím důvod pro to, aby se na tomto přístupu něco měnilo jenom kvůli tomu, že jsem odešel já.“
Určitou naději dává fakt, že si Dan chce vzít oddechový čas, aby zvážil svou budoucnost, dokonce připouští možnost nahrání dalšího sólového alba. Pokud jde o šance na rozlučkové vystoupení, trochu hořce vtipkuje: „Mohlo by probíhat tak, že budu zpívat deseti minut, pak půjdou všichni na pivo, než budu moct zazpívat dalších deset…“
Dane, hodně sil do nejtěžšího boje tvého života…
Skotští Nazareth se opět dostávají do
popředí zájmu médií i posluchačů. Bohužel to však není jenom tím, že vydávají
nové – třiadvacáté studiové – album Rock’N’Roll Telephone. Zprávám a
debatám vévodí fakt, že Dan McCafferty končí ze zdravotních důvodů, a album má
být jeho labutí písní v Nazareth, tečkou za společnou pětačtyřicetiletou
historií. Povinně optimistické zprávy managementu kapely již hovoří o jeho
nástupci, mladém Lintonovi Osborneovi, ale… Podle sady 5 – 6 skladeb uveřejněné
na YouTube je Linton snaživým imitátorem, jeho hlas však nemá Dannyho hvězdný
břit, žádná kudla, jen roztřepaný pásek alobalu. Ve středních polohách je vše OK,
to je však málo…
Nazareth patří do druhé vlny ostrovního
hardrocku. Svým sevřeným stylem a soundem spoludefinovali posluchačsky vstřícný
a komerčně úspěšný hardrock, ve kterém se mimo jiné shlédly některé formace
osmdesátých let. Bez oplodňováků Love
Hurts a Dream On se po celá desetiletí
neobešel ani jeden mejdan. McCaffertyho dětí je podle posledních výzkumů víc než
HusákovýchJ
Nazareth se pojmenovali podle
stejnojmenné čtvrti ve městě Northampton County v Pennsylvánii. U jejího
zrodu stáli na počátku 18. století Moravané, misionáři církve českobratrské. A
o poutníkovi, který zavítal do tohoto Nazarethu, zpívala v osmašedesátém
skupina The Band ve své klasice The
Weight.
Dlouholetou sestavu Nazareth
tvořili: Dan McCafferty, basák Pete Agnew, kytarista Manny Charlton a bicmen
Darrell Sweet. Na úspěch museli mládenci čekat až do třiasedmdesátého. „Vzpomínám, jak ke mně v Londýně na ulici
přišla dívka a požádala o autogram, já jsem si v duchu pomyslel: ,Jak to,
že vím, kdo jsem?‘, a ona, jako by to tušila, řekla: ,Včera v noci jsem tě
viděla v Top Of The Pops.‘ V ten moment jsem si uvědomil, že jsme slavní,“
popisuje Dan.
Nazareth rostli každým dalším
albem až do šestého, sedmého. Chleba se začal lámat tehdy, když se začali
příliš podbízet americkým trendům. Jejich studiové desky postupně ztrácely tah
a konzistenci. Nepomohlo ani angažování druhého kytaristy Zala Cleminsona.
Sound se začal rozmělňovat, objevily se syntíky, desky se vytrácely
z žebříčků. V našich končinách jsme sice na tehdejší Nazareth
nadávali, ale neignorovali jsme je. Nejsilnější zázemí měli v té těžké době
ve Skandinávii. Stačí letmý pohled do Strongovy The Great Rock Discography, a je zřejmé, že Nazareth jako by pro
Ameriku a Anglii přestali existovat. Síla kapely se přelila do koncertních hal,
což v rámci možností zvukové konzervy zachycuje živák It’s Naz z roku 1981.
Frustrace z osmé dekády vyvrcholila odchodem Mannyho Charltona v roce
1990. Jeho kolega i nástupce, Bill Rankin, předává v roce 1994 definitivně
post kytaristy Jimmymu Murrisonovi. Devadesátá léta jsou ve znamení usilovné
snahy udržet se v povědomí pevného fanouškovského jádra. Nazareth
samozřejmě využívají pádu železné opony a vystupují před nadšenými davy od
Prahy po Moskvu. Po Uriah Heep budou zřejmě nejčastěji u nás koncertující
britskou legendou.
Osudovou ranou se stalo náhlé
úmrtí Darrella Sweeta na infarkt (30. dubna 1999). Nějaký čas vše vypadalo na
konec samotných Nazareth. Pak ale za bicí usedl mladý Pete Agnew, nejstarší syn
Leeův, a skupina pokračovala.
Na stará kolena se v novém miléniu
s překvapivou energií Nazareth vracejí nejenom ke svým kořenům, jdou
dokonce ještě hlouběji směrem k tvrdému blues, viz Newz (2008), Big
Dogz (2011) a již zmíněná novinka Rock’N’Roll Telephone. Ovšem, co
bude po Dannyho odchodu, raději nedomýšlet.
INTERVIEW (SPARK)
Povedené třiadvacáté studiové album NAZARETH by jindy bylo důvodem
k rockerským ódám na radost. Avízovaný, avšak přesto stále těžko
uvěřitelný odchod Danyho McCaffertyho do pěveckého „důchodu“ ze zdravotních
důvodů přehlušil svou brizancí i razantní hardrock „Rock’N’Roll Telephone“. Při vší úctě k jeho nástupci,
Lintonovi Osborneovi, NAZARETH – tak jak je víc jak čtyřicet let známe a máme
rádi – končí.
Z rockového valu se uvolnil další obří kus kamene. Buďme ale
optimističtí, u Danyho je šance, že se vrátí na své místo. Jsem ateista,
modleme se za to…
Dany poskytnul Sparku obsažný rozhovor, probrali jsme jednotlivá
alba, dotkli se nejen zábavných, ale i citlivých otázek kolem zdraví a smrti.
Poštěstilo se mi recenzovat
nové album NAZARETH „Rock’n’Roll Telephone“. Každý jeho poslech je pro mne jako
procházka důvěrně známou, avšak nově rozkvetlou hudební krajinou. Pocitově se
ocitám v hlubinách zlatých sedmdesátých let i žhavé současnosti se všemi
jejími vymoženostmi i prokletími. Pomyslný kruh se uzavřel. Jak emoční bylo pro
tebe nahrávání – s vědomím, že už možná nikdy nestaneš ve studiu po boku
svých kolegů, kamarádů? Posilovalo tě to v tvůrčím nasazení, anebo jsi
naopak s tímto pocitem musel vnitřně bojovat?
Byl to skvělý materiál, já a Jimmy jsme měli připraveno hodně
písniček a vybrali jsme z nich to nejlepší. Hodně jsme si skládání užili.
Neřešil jsem, co bude nebo nebude, prostě jsem se jen ponořil ho hudby.
Sám jsi pomáhal vybrat svého
následníka, Lintona Osbornea. Můžeš nám jej představit?
Je to skvělý zpěvák a přeji mu hodně štěstí. Jsem rád, že jsme na
něj narazili.
Dane, můžeme se nyní přenést
v čase a bilancovat? Mohl bys okomentovat dlouhou cestu NAZARETH
prostřednictvím připomenutí jednotlivých alb?
Debutové album „Nazareth“
z roku 1971 bylo z mého pohledu velkolepě hledačské a žánrově až „všeobjímající“
– i proto zajímavé. Vzpomeneš si ještě, jaké jste měli tehdy ambice, a zda-li i
jasno ohledně své stylové orientace?
Bylo to naše první album, nahrávali jsme je v Londýně,
protože nikde jinde tehdy nebylo pořádné studio. Bylo to pro nás velice
inspirativní, učili jsme se za pochodu jak vůbec na to, protože jsme nikdy
předtím celé album nenahrávali. Byla to vážně zábava, a bylo to moc zajímavé.
Byli jsme mladá skotská kapela, co chtěla natočit album, nic víc jsme neřešili.
„Exercises“ (1972) mám rád
pro jeho vzdušnost, lehkost i zřetelné názvuky na skotskou lidovou hudbu a
historii. Dočetl jsem se, že druhé album považuješ za krok zpět a svým způsobem
nedodělek. Je na „Exercises“ něco, co bys po letech naopak vyzdvihnul?
Ano, druhé album bylo trošku etnické. Užil jsem si jeho realizaci,
nebylo ale něčím, co by sedlo všem lidem.
„Razamanaz“ (1973) byla hardrocková
bomba i zde za železnou oponou! Měl jsem 18 a trojka NAZARETH hrála na každém
mejdanu od začátku do konce. Co se tehdy zázračného přihodilo? Máš nějaké
vysvětlení pro to, co se Vám všem tak moc povedlo?
Objevili jsme na tomhle albu, kdo jsme a kdo chceme být. Bylo to
první album s hitovými singly, a pro naši kariéru velice důležité.
„Loud’N’Proud“ (1974) Čtvrté
album posunulo hardrockový sound Nazareth až někam na dohled metalu. Předběhli
jste svým způsobem dobu. Jak bys dnes ohodnotil čtvrté album?
„Loud’N’Proud“ se
nahrávalo skoro samo, byla to taková doba, měli jsme chuť udělat takovouto
muziku a tak jsme ji prostě udělali, nebyl to záměr, vyplynulo to samo. Nikdy
jsme se o nic nesnažili, nedřeli jsme tvrdě, nahrávání naší hudby pro nás byla
především zábava.
„Rampant“ (1974) uzavírá
trojici alb produkovaných Rogerem Gloverem. Je písničkové, a NAZARETH na pátém
albu vykročili vstříc k mainstreamovému publiku, zakrátko se objevila „Love Hurts“. Byl to záměr, otevřít
se širšímu publiku, anebo ten posun vyplynul sám od sebe?
Nic jsme neplánovali, vše se stalo samo. Asi nám prostě v tu
chvíli sednul ten stejný styl, jaký se líbil našemu publiku.
„Hair Of The Dog“ (1975) bylo
opět ryze hardrockové album, a mělo obrovský úspěch v Americe. Spousta rockových
kapel osmé dekády je zmiňuje jako svou inspiraci, připomeňme AC/DC anebo
Guns’N’Roses. Šesté album proto považuji za završení zásadní etapy
v historii Nazareth, za symbol naplnění snu mladých skotských muzikantů,
kteří chtěli, a nakonec dobyli svět. Vnímáš to podobně, anebo jinak?
Bylo to hodně dobré album, povedlo se nám a jsem rád, že jsme
inspirovali mnoho muzikantů. Bylo to první album, jež produkoval Manny Charlton,
a možná se to na něm podepsalo. Bylo hodně mezinárodní, předtím jsme měli
úspěch jen v Evropě, ale tohle se uchytilo i v Americe a Japonsku.
„Close Enough For
Rock'N'Roll“ (1976) bylo vydáno
v době punkové exploze, zřejmě proto doma ve Velké Británii svou pohodovostí
neuspělo. Naopak v Kanadě se stalo pojmem! Jak si to vysvětluješ, a jak
bys popsal tehdejší pozici Nazareth po nástupu punku. Byly ty změny v hudbě
opravdu tak zásadní, jak se traduje? Změnilo se publikum, vztah firem
k umělcům?
Určitě se publikum změnilo, hlavně v Británii. Ta je poměrně
malá, a je tam mnoho skvělých kapel. A v té době to platilo dvojnásob,
úplně se setřel rozdíl mezi popovou a rockovou hudbou, všichni milovali punk.
Bylo prostě v módě. Hudba podléhá módním trendům, a ty se tehdy měnily
velmi rychle.
Konec sedmdesátých let byl u
NAZARETH obdobím změn. V roce 1978 přišel druhý kytarista, Zal Cleminson,
sound kapely se na „No Mean City“ nebývale vytvrdil. Odsud, ze srdce Evropy to
vypadalo, že jste se tehdy více soustředili na americký trh. Je to tak, anebo
se mýlím? Vůbec, jak vzpomínáš na období lemované alby jako „Play ’N’The Game“,
„Expect No Mercy“ a „No Mean City“?
Myslím, že jsme prostě hráli muziku, kterou jsme hráli, a užívali
jsme si to. Hodně jsme hráli naživo, lidé chodili na naše koncerty, a nás to
neuvěřitelně bavilo. Soustředili jsme se v té době hlavně na tuto část
naší produkce.
Počátkem osmdesátých let se poprvé
objevily u NAZARETH klávesy, viz „Malice In Wonderland“ (1980), a na „The Fool
Circle“ (1981) dokonce vocoder. Styl a sound se rozkošatěl novými podněty a
barvami, na druhou stranu trochu pozbyl své hardrockové urputnosti. Byly tyto
změny iniciovány zevnitř NAZARETH, anebo spíše vnějšími okolnostmi, či obojím
současně?
Chtěli jsme změnu, už jsme byli unavení, že pořád děláme totéž,
hrajeme stejné věci a chtěli jsme se někam posunout. Zkoušeli jsme nové postupy
při skládání, měnili aranžmá, abychom se necítili uzavřeni v minulosti.
Živák „´Snaz“ (1981) považuji
i s odstupem let za fenomenální dílo. O to větší mám dodnes trauma
z toho, že jsme tehdy nemohli dýchat společný koncertní vzduch
s tebou a NAZARETH. Měli jste v oné době aspoň trochu představu o
tom, s jakou silou Vaše hudba pronikla železnou oponou i sem do
Československa, respektive Polska, Maďarska, Ruska?
Znali jsme situaci ve východní Evropě velmi dobře, BBC o zdejším
dění často vysílala, situaci v Rusku nebo Československu jsme sledovali
bedlivě. Velice si vážím lidí, kteří poslouchali naši, nebo třeba i jinou
muziku, ačkoli to bylo zakázané. Nedokážu si představit, jak se tehdy ti lidé
museli cítit, a jsem rád, že naše hudba jim mohla pomoci. Dodnes mám
k České republice vřelý vztah, část „Rock’n’roll
Telephone" jsme nahrávali v Praze, vaše země je úžasná, a rád do
ní jezdím.
„2XS“ (1982) přineslo další obrovský hit, „Dream On“, jenž obsadil čelní
místa většiny evropských hitparád. V rychlém sledu vyšla další dvě alba, „Sound
Elixir“ (1983) a „Catch“ (1984). Byla to doba, kdy na výsluní nastoupil heavy
metal, a kdy se jméno NAZARETH začalo opět skloňovat v rozhovorech, když
mladí muzikanti uváděli své vzory. Jak jsi vnímal návrat tvrdé rockové muziky i
NAZARETH do povědomí evropských posluchačů?
Bylo to skvělé období. V osmdesátých letech se muzika zase
změnila, ztvrdla, zhrubla a lidem se to líbilo. Hudba se tehdy změnila ale
nejenom zvukově, ale také vizuálně. Najednou tu byla MTV, a hudba už se
nemusela jen poslouchat, dalo se na ni i dívat. A podle mě to pro nás byla
docela nevýhoda, pobývat vedle těch všech mladých hezounů, už jsme nebyli
nejmladší a nejhezčí (smích).
Konec osmdesátých let byl ve
znamení LP „Cinema“ (1986) a „Snakes’N’Ladders“ (1989). Zásadní událostí byl
však odchod kytaristy Mannyho Charltona, autora velké části repertoáru NAZARETH,
producenta tvého debutového sólového alba, věřím, že po mnoho let i tvého
přítele. Vím, že je to bolavé téma, přesto ale: můžeš prosím otevřeně
prozradit, co se tehdy vlastně přihodilo mezi NAZARETH a Mannym Charltonem, a
jaké jsou Vaše současné vztahy?
Nic hrozného se nestalo, už ho prostě nebavilo tolik hrát, chtěl
se více věnovat produkování. Kapela ho přestávala naplňovat. Nebylo v tom
nic osobního, jen jsme mu řekli, že jestli není šťastný, ať odejde, a tak
odešel. Produkční práce ho prostě bavila víc. Pořád jsme přátelé, sice jsem ho
dlouho neviděl, protože žije v Americe, ale nerozešli jsme se ve zlém.
Devadesátá léta jsou
v diskografii NAZARETH reprezentována alby „Move On“ (1995) a „Boogaloo“
(1998), na kterém se představil mladý kytarista Jimmy Murrison. Bohužel, krátce
poté vás postihla velká tragédie: 30. dubna 1999 umírá na srdeční zástavu bubeník
Darrel Antony Sweet – v pouhých dvaapadesáti letech! Jakoby to bylo včera,
a přitom je to už patnáct let. Můžeš prosím říci pár slov o svém letitém spoluhráči,
parťákovi, příteli: jak jste se poznali, jaký vlastně byl, a jak na něj
vzpomínáš?
Byl to úžasný člověk i bubeník. Bohužel měl genetickou vrozenou poruchu
srdce, jeho otec zemřel mladý, stejně i jeho strýc. Dalo se očekávat, že i jeho
srdce selže, ale i tak to byla velká tragédie. Nevěděli jsme, co budeme dělat,
ale uvědomili jsme si, že kapela musí pokračovat, už kvůli Darrelovi. Nechtěl
by, aby to skončilo. Ale nebylo to vůbec snadné, najít někoho, kdo by jej
spolehlivě nahradil a nás to hodně sebralo.
„The Newz“ (2008) bylo po
deseti letech absence studiového nahrávání velkým návratem i překvapením. Hned
úvodní drsná pecka, „Goin’ Loco“ napověděla, že NAZARETH dokáží jít
s dobou, a zároveň zůstat sví, nezaměnitelní. Svou roli v některých
„novotách“ určitě sehrál producent alba Yann Rouiller. Z dobových
rozhovorů je patrné, jak velkou radost jsi z novinky měl. Co na „The Newz“
říkáš s odstupem let?
Padli jsme na kolena, a s tímhle albem jsme zase povstali.
Odstřihli jsme se od starých dob a začali novou etapu, už nejsou sedmdesátá
léta, je čas jít dál. Když se člověk dlouho motá na jednom místě, nemůže
z toho vzejít nic dobrého. A tak jsme byli moc rádi, že jsme znovu začali
nahrávat, dávat rozhovory, koncertovat.
V nastoupeném trendu
zdrsnělého, pravověrně nazarethovského soundu pokračovalo i „Big Doz“ (2011). Gruntovní
blues hardrockový fundament i kompozičně rozvitá sedmiminutová „Time And Tide“.
Přinesli snad mladí spoluhráči, Jimmy Murrison a Lee Agnew, do NAZARETH elixír
mládí?
Určitě ano. Jsou to skvělí kluci a bylo vážně úžasné s nimi
spolupracovat, sami se podíleli i na skládání.
Pouštíš si někdy doma starší
alba NAZARETH? Které naposledy?
Ano, občas ano. Když se chystáme nahrávat, pustím si je pro
inspiraci, abych věděl, co se lidem líbí, a co ne. Jsem vždycky potěšen tím, co
jsme dokázali, a dává mi to chuť pokračovat.
Většina muzikantů,
pamětníků, nezakrytě hovoří o tom, že současný hudební průmysl je daleko více
odosobněný, než býval zejména v šedesátých a sedmdesátých létech. Tehdy
seděli ve vydavatelských firmách hudební fanoušci, dnes tam jsou prý často jen
účetní. Naštěstí jsou zde i malé labely s osobnějším přístupem. Jaký je
tvůj názor na to, jakými cestami se hudební průmysl ubírá?
Nemyslím si to. Nemůžeš prodávat muziku, pokud jí nerozumíš. A
taky je nutné si uvědomit, že svět se změnil. Lidé si už dnes nekupují alba, ne
všichni, ale hodně lidí už ne. Například mladí si nepotřebují kupovat hudbu ani
filmy. Málokomu přijde výhodné utratit peníze jen za muziku, já jako kluk jsem
za ni utrácel pořád, ale dnes se to tolik nenosí. A nahrávací společnosti se
tomu musí nějak přizpůsobit.
Můžeme ti na závěr položit
pár osobnějších otázek?
Tvůj hlas se stále zdá být –
viz poslední skvělé album – nezničitelný. Nicméně se kolem tvého zdraví vyrojila
celá řada spekulací. Jsi ten nejpovolanější, kdo může vše uvést na pravou míru.
Můžeš prosím popsat, co se loni přihodilo, a co tě nakonec dovedlo k rozhodnutí
skončit jako frontman NAZARETH?
Jsem v pořádku, mohu stále zpívat, ale trpím plicním
onemocněním, takzvaným COPD. Takže pokud jsme ve studiu a mohu si odpočinout,
není problém zpívat, ale nemůžu si dovolit koncert, turné pak už v žádném
případě. Proto jsem se rozhodl opustit kapelu, už bych nebyl jejím
plnohodnotným členem.
Máš už vymyšlený „náhradní“
program? Budeš cestovat, věnovat se nějakému hobby, splníš si nějaké sny, na
které nebyl čas, nebo svůj čas budeš věnovat jen a jen rodině? Anebo nazuješ
důchodcovské papuče?:-) Svěř se nám, prosím…
Chci pokračovat v dělání hudby, mám v plánu jedno album
zaměřené na skotskou hudbu, mám rozjednaný i projekt u vás, s lidmi
v České republice. Takže papuče skutečně ještě nechystám (smích).
Rodina je pro každého
z nás pevné kotviště. Můžeš nám prozradit něco o té své? Máš kupříkladu
v rodině muzikanta, následníka?
Jsem ženatý už přes čtyřicet let s tou stejnou ženou, máme
dvě děti a dvě vnoučata. Jsem šťastný muž s velkou rodinou (smích). A následníka nemám, jen moje
vnučka ráda tančí a zpívá, ale více ji baví hokej (smích).
Předpokládám, že na svět
hudby nezanevřeš. Již v minulosti jsi nahrával i sólově. Pokud ti zdraví
dovolí, můžeme se těšit v budoucnu na další tvou studiovku? A zcela
hypoteticky, máš nějakou představu, jaká by mohla být?
Určitě na něčem pracovat začnu, nechte se překvapit (smích).
Jedna
moudrost praví: „Nikdy neříkej nikdy“.
Je tvé rozhodnutí opustit pódia definitivní? Anebo nám, fanouškům a
obdivovatelům tvého umění, necháš aspoň malou šanci, že ještě společně s NAZARETH
vyrazíš na turné, byť třebas v roli veleváženého hosta?
Jak jsi sama řekla – nikdy neříkej nikdy. Člověk prostě neví, co
ho v životě potká a nechci si tuto možnost ještě zavírat. Pokud zdraví
dovolí, určitě se na pódiu ještě rád objevím.
Komentovaná
diskografie
Nazareth
(1971)
Debutové album Nazareth má v sobě zakódováno poselství
překotného rockového hledačství oné doby. Byla to doba, kdy nic nebylo nemožné,
kdy svatým grálem byla originalita. Stylová roztěkanost, kdy vedle tvrdého
rocku slyšíme psychedelii, folk, boogie, symfonično má své kouzlo.
Exercises
(1972)
Druhé album produkované později proslaveným Royem Thomasem Bakerem
se nese v oparu poloakustického skotského folkrocku, opět kombinovaného
s orchestrálním soundem a výhonky hardrocku. Kapela se tematicky občas
nechala inspirovat historií své domoviny, viz závěrečná „1692 (Glencore
Massacre)“. Přetrvávající neujasněnost koncepce vyčleňuje i dvojku
z většiny rockerských sbírek. Někteří gurmáni naopak k jedničce a
dvojce utíkají pro jejich bezelstnost a okouzlující naivitu.
Razamanaz
(1973)
Totální pecka, nazarethovský „In
Rock“. Trojka nás v třiasedmdesátém naprosto uzemnila, byla to přímá
zadní na solar. Jak se říká, kapela našla sebe sama. Tohle byli ti praví
NAZARETH, v tvrdých skladbách ostří a přímočaří, v baladách chlapácky
teskní. Roger Glover v roli producenta dodal soundu nebývalý lesk a třpyt,
„Razamanaz“ nám provětrávalo výškáče
AVR161 jako málokterá jiná fošna.
Loud’n’Proud
(1973)
Kapela musela být tehdy v úžasném laufu. Půl roku po
přelomové trojce bylo na světě ještě nabušenější album: „Loud’n’Proud“. Svým způsobem NAZARETH předběhli dobu, čtyřka je
metalická nejenom vnějším nátěrem. Kdo z rockerů by neznal strhující šupku
„This Flight Tonight“, a kdo z nich ale současně ví, že její autorkou byla
kanadská písničkářka Joni Mitchell. Zajímavým experimentem byla devítiminutová hutnicko-valcířská
verze „The Ballad Of Hollis Brown“ od jejího kolegy, Boba Dylana.
Rampant
(1974)
Kolem NAZARETH se začaly točit davy i peníze. Do jejich muziky se
ve větší míře začaly promítat ekonomická očekávání. Vložená bankovka byla víc
než symbolická. Třetí a poslední z desek produkovaných Rogerem Gloverem
uzavírají druhou vývojovou etapu. Album je vyváženým mixem hardrockových a
mainstreamových písniček. Změnu směrování stvrdila i balada „Love Hurts“
z repertoáru Everly Brothers, nahraná v první evropské verzi krátce
poté, ještě v roce 1974, už ale v produkci kytaristy Mannyho
Charltona.
Hair
Of The Dog (1975)
Opravdu divocí psi vtrhli do našich domovů na jaře
pětasedmdesátého. „Miss Misery“ se honosila vpravdě zabijáckým riffem. Na
takové jsme tehdy už málem zapomněli, naše oblíbené hardrockové kapely totiž už
hrály jinak, víc kličkovaly mezi trendy a sebou samými. Platina v USA (podpořená
včleněním „Love Hurts“ do americké verze LP) a zájem tamějších teenagerů
vyústil v přesun velké části aktivit NAZARETH za Atlantik. Desetiminutové
hardrockové „bolero“ „Please Don’t Judas Me“ je mým nejoblíbenějším opusem
NAZARETH.
Close Enough
for Rock 'n' Roll (1976)
Sedmička se nahrávala v Kanadě, byla pohodová a až na
čtyřdilnou „Telegram“ ryze písničková. Zcela ignorovala právě probíhající
britskou punkovou explozi (dlužno říci, že domovina ignorovala NAZARETH). Na
desce není až na pár fragmentů žádná vyslovená tvrďárna, jakoby si NAZARETH své
nové publikum teprve osahávali.
Play 'n' the
Game (1976)
Zámořské album s vyrovnanou sadou skladeb, z nich za
výraznější připomenutí stojí nahalená „Flying“ a balada „I Don’t Want To Go On
Without You“. Jinak je to nenápadná
deska, která přijde k duhu tehdy, když si chcete odpočinout od těch
známějších, ohranějších.
Expect
No Mercy (1977)
Stylově a náladově příjemně různorodá nazarethovská směsice
hardrocku, balad a blues. Po delší době se NAZARETH podařilo nahrát povedenou
hitůvku: odlehčenou rádiovku „Place In Your Heart“.
No Mean City
(1979)
Již obal naznačuje, o co NAZARETH šlo. Vzedmutá
vlna zájmu o tvrdý rock vedla kapelu k tomu, že otevřeně navázala na „Hair Of The Dog“. Po dlouhé době si na
své Skoty také vzpomnělo ostrovní publikum, deska se v UK vyšplhala na 34.
příčku. Singlová šupka pak zůstala těsně pod TOP20.
Malice in
Wonderland (1980)
Je m i opravdu záhadou, čeho chtěli NAZARETH
takovým náhlým přehozením výhybky dosáhnout. Syntíky, cingrlátka, nesmyslné
aranže, skladby jako kočkopejskovský dortík. Jen díky Danovi McCaffertymu drží
album aspoň trochu pohromadě.
The Fool Circle
(1981)
Z celé desky si vedle fenomenální živé
verze Caleovy „Cocaine“ pamatuju akorát lehkonohou „Moonlight Eyes“ a
kontrastně říznou „Pop The Sile“. NAZARETH se opravdu v oné době nejvíc
soustředili na koncerty.
’Snaz
(1981)
Jakou sílu měly (a do značné míry i mají)
koncerty NAZARETH dokládá dvojalbum „’Snaz“.
Není divu, že s takovou podporou obecenstva a zásobou pecek se těžko
nutilo nahrávat nové studiové věci, ze se kterých naživo uchytily jedna dvě, a
to ještě jen na nějaký čas. Poslouchám „Heart’s Grown Cold“ a běhá mi mráz po
zádech…
2XS
(1982)
Neprávem zapomenuté album, které si většina
vybaví jen v souvislosti s „Dream On“. Přitom (až na pár dobově trendových
úletů) má většina skladeb nápad, hlavu i patu. Deska se jako celek poslouchá
velmi dobře, škoda jen, že NAZARETH nezatlačili víc a častěji na pilu.
Sound Elixir
(1983)
Syntíky ani naefektovaná rytmika k NAZARETH
zkrátka nešli. Z „Milk And Honey“ mám zažívací problémy ještě dnes při
kontrolním poslechu. Pár skladeb se dá poslechnout, řekl bych, že čtyřskladbový
EP elixír by byl tak akorát.
The Catch
(1984)
No a jsme na dně. Rychle pryč!
Cinema (1986)
O něco lepší káva. Když si odmyslím plácání
namísto bicích, tak se „Cinema“ dá přežít. Občas. Škoda, že se studiové
osmdesátky kapele tak nepovedly.
Snake’n’Ladders
(1989)
Až na parádní předělávku „Piece Of My Heart“
Janis Joplin a drsanskou „Lady Luck“ jde o pokračující osmdesátkovou marnost, i
když světélko na konci tunelu už ve vícero skladbách mihotá.
No Jive (1991)
Jakoby se NAZARETH probudili z dlouhého
mátožného snu. Návrat ke gruntovnímu rockovému soundu působil tehdy jako
zjevení. Když k tomu přičtu fakt, že NAZARETH začali po sametu koncertovat
i v Česku, byla to skvělá nazarethovská doba.
Move Me
(1994)
Deska, jež stvrdila návrat NAZARETH
k hardrocku, i když v trochu jiném pojetí než v krevnatých 70.
létech. Víc blues & boogie zeminy, ale nebojte se, železňáckého rachotu
zůstalo i tak dost a dost. A titulní „Move Me“ s hammondkama je opravdovým
balzámem po letech syntezátorového „utrpení“.
Bogaloo (1998)
Naprosto skvělá hardrocková deska, bohužel potažená
černým suknem. Bicmen Darrell Swett zemřel osm měsíců po jejím vydání na
srdeční zástavu. Elpé je k nezastavení, šlape jak rozjetý parní buchar. Do
popředí vystupuje pralátka veškerého rocku – blues.
The Newz (2008)
Pod
vedením mladého producenta Yanniho Rouillera nahráli Nazareth místy až
valcířsky údernou desku s nejedním překvápkem. Drsný pulzní hardrock („Goin’
Loco“) vystřídá odlehčené blues’n’boogie („Day At The Beach“), poloakustické
momenty evokují „Exercises“
(„See Me“ / „Gloria“ /“Enough Love“), rozjetá „Road Trip“ „Razamanaz“ a seismická „The Gathering“
„Loud’N’Proud“.
Big
Doz (2011)
Celým albem prorůstá zdrsnělý sound v tradicích klasické
nazarethovské tvorby. „Big Dog’s Gonna Howl“ dusá blues-hardrockovou syrovostí
naproti LED ZEPPELIN, kráčivá „Claimed“ by mohla sloužit jako soundtrack
k nové Godzille. Vrcholem pro mnohé classicrockery bude více jak
sedmiminutová, kompozičně i náladově rozvitá „Time And Tide“. Několik balad a
melancholičtějších skladeb vyvažuje urputnost s jakou NAZARETH jdou na „Big Doz“ za svým cílem – zůstat sví a
nevyměknout.
Rock 'n' Roll Telephone
(2014)
Jen krátce zopakuji pár vět ze své recenze. Pokud bude „Rock’n’Roll Telephone“ opravdu
posledním albem NAZARETH s Dannym McCaffertym u mikrofonu, půjde o sakra
úderné prásknutí dveřmi za více jak čtyřicetiletou historií kapely a jejího
frontmana. Kapela sleduje současné trendy tvrdé muziky a Danny McCafferty dere
i na stará kolena mikrofon jak nezničitelné struhadlo, které sice pozbylo něco
chromu a lesku, a ani motor už nemá tah jako kdysi, ale stále řeže až do krve. Kruh
se uzavírá, bye Danny…
Jaromír Merhaut pro Rock+ 2014 / Spark 2014
Komentáře
Okomentovat