rock+

Zpívající pudřenka byl počátkem šedesátých let jeden z oblíbených filmů mého dětství. A zpívající kytary mám v rocku rád od roku 1972, kdy Ken Hensley svým mellotronově medovým sólem v Paradise/The Spell ( Demons & Wizards Uriah Heep) tak trochu předběhl dobu. David Gilmour, Steve Hackett i Andy Latimer se podobně sladce rozepěli v  Time , Firth Of Fifth a Lady Fantasy až o rok, dva později. Přiznávám tímto, že Steve Rothery patří k mým nejoblíbenějším strun-mistrům. On vlastně na svůj nástroj zpívá nepřetržitě co jej znám. Jako by to bylo včera, když jsem v třiaosmdesátém běžel za kámošem Oťasem, co si z burzy přivezl první album Marillion, a vybafl na něj hned mezi dveřma: „Tak co, je to fakt jak Genesis s Gabrielem?“ a on jen zasněně hlesnul: „Je to ještě lepší…“ J Dávno už neporovnávám muziku soutěživou lopatou, nechávám ji působit jak přichází – a jen líbí nelíbí je svatým grálem. Preludování Stevea Rotheryho vstřebávám všemi póry. S radostí jsem proto narychlo sesta

IMPRESE HOGARTHOVÝCH MARILLION Nástupem Stevea Hogartha v roce 1989 se kompozice Marillion napřímily, ubylo kudrlinek, tůněk a peřejí. Sound kapely lehce potemněl a zadumal. Zatímco raná fishovská alba byla vždy vytvářena sebejistými tahy štětců, a působí jako velkolepé olejomalby, hogarthovky navozují spíše pocity hudební imprese, jsou těkavé, chvějivé, nervní, méně uchopitelné, a v působivý celek se skládají až v mysli posluchače. Uvedené změny si vyžádaly zásadní „přeprogramování“ přijímačů, což spousta fanoušků, ortodoxních fishovců, nezvládla a nezvládá dodnes. Já osobně mám rád obojí Marillion. Ti původní mi svou nápodobou Genesis vytrhli na počátku osmdesátek trn z paty, zase bylo co artrockového poslouchat. Hogarthova éra pak posunula kapelu z vlečňáku do lokomotivy. Ať se to komu líbí nebo ne, svým způsobem rozbředlý a jakoby líně se valící tok tónů vývojově předznamenal podobu významné části současného neoprogu, nebojím se použít termínu post neoprogu. Samozřejmě, že se nabíz