rock+

V dvaaosmdesátém se za obzorem v Digi-Mordoru šikovaly k frontálnímu útoku jedničky a nuly. Svět analogu se naposledy vzepjal k obraně a vrcholným výkonům. Továrny velkých firem i jejich vývojové týmy stále pracovaly naplno, ať již šlo o Sony, Philips, Grundig, JVC, Toshiba anebo Hitachi, Technics, Pioneer a další a další značky. Hifi také stále něco vážilo, i když plastů přibývalo. ŠUMFUČ Boj se šumem pásku byl alfou a omegou tehdejšího rockerského života. Obzvláště zde za oponou, kde nahrávání muziky přerostlo v národní sport. Pamětníci si jistě vzpomenou, jaké utrpení nám přinášelo šumění našich cívkáčů i kazeťáků. Já nebyl výjimkou. Když se počátkem 80. let v Téčku objevil článek o potlačovačích šumu americké firmy dbx, rozbil jsem bez váhání novomanželské prasátko, vyveksloval 500 USD a pořídil si vedle pračky, ledničky a sedačky dbx 128 II. A ocitl se v tichém ráji – žena zavile mlčela a magnetofonové pásy též. Šum pásků na vyženěném cívkáči Tesla B100 zmizel, prostě nebyl.

V socialistickém Československu bylo ledasco všelijak, ba i naopak. V populárně naučném technickém magazínu T-64 vycházely vedle poličkových návodů pro novomanžele inzeráty na vysokozdvižné vozíky, lepší zboží padalo pod pult a rudé noviny nechávaly černou stopu i mezi půlkami. Není divu, že v honičce za bigbítovými decibely se v nouzi nejvyšší občas zpívalo namísto do mikrofonů do reproduktorů, a teenagerské bigbítové kapely první vlny rabovaly, aby měly na co hrát, radiopřijímače i peněženky svých rodičů. Mladým vždy šlo o život po svém, tehdy ale někdy o život doslova. NA CIHLY I ELEKTROMALTU VZPOMÍNÁ FRANTA PEŘINA Bohužel již zesnulý Franta Peřina, jeden z prvních zlínských bigbíťáků a současně také konstruktér zesilovačů pro kapely, sběratel radiotechniky, zakladatel Historického radioklubu, na svých stránkách NostalgyRadio k tomuto období napsal: „Velice rušné bylo období stavby amatérských zesilovačů pro muzikanty. Na sklonku 50. a počátkem 60. let XX. století dodávala T

Tak nějak mohla vypadat debata soudruha příslušníka a pouličního důvěrníka ve čtvrté cenové po upocené šichtě. Socialistická realita sedmašedesátého totiž nebyla zdaleka tak veselá a volnomyšlenkářská, jak by se z dosavadních dílů série o nejvýznamnějším roku rocku mohlo zdát. Doznívala brutální akce Vlasatci , kterou bolševik tuzemák rozpoutal v šestašedesátém za pomoci do ruda kovaných soudruhů příslušníků (VB/SNB). Probíhala ve třech liniích: k vlasům se natvrdo přilepily trestné činy výtržnictví a příživnictví. Nějakými důkazy se sběř v zelených uniformách ani takzvaní soudci v umatlaných talárech nezdržovali. Padaly nejenom kadeře, ale taky nepodmíněné tresty. Opravdu, stačilo 20. září 1966 protestovat proti brutálnímu celorepublikovému zásahu VB s násilným odvlékáním a stříháním tisíců teenagerů a mladých mužů, vykřikovat směrem k Venouškům a Bohouškům „Vraťte nám vlasy!“ anebo „Pryč s holiči!“ . Uniformovaná spodina zasáhla, soudruh prokurátor obvinil, a kat soudce zařízn