rock+

Byla to krásná i hrozná doba. S čerstvě uloveným Sweet Freedom , ledabyle a co nejvíc viditelně umístěném pod paží, si nakračovat ulicí a kochat se závistivými pohledy kamarádů i neznámých vrstevníků, současně ale pokradmu hlídat perimetr, zdali se někde neobjeví kšiltovka zvídavého Venouška s Bohouškem. KATALYZÁTOR ROCKOVÉ PROGRESE LP deska se stala fenoménem hudební revoluce s nástupem Beatles. Doposud byly dlouhohrající desky především sbírkou A + B stran singlů posledních měsíců, doplněnou několika novými nebo zbylými kousky. Celistvá černá plocha dvaceti minut (oproti šelakovým třem) neotevřela mladým bigbítům stavidla jejich představivosti najednou. Museli dozrát, odhodit spoustu návyků, oprostit se od schématu verze-refrén-verze, inspirovat se kompoziční i aranžérskou stavbou u tzv. vážné hudby, začít vnímat estetiku přebalu coby nedílné součásti umělecké výpovědi, pracovat se zvukem, stereem, dynamikou, efekty a tak dále. Po prvních nesmělých pokusech do poloviny šedesátých let

ASI TAK... Co napsat nového a neotřelého k záplavě superlativů, které zaplavily české weby hned po skončení pražského velekoncertu Bruce Springsteena? Nevím. Tři dny přemítám, vracím se v myšlenkách k tomu či onomu, a užívám si dozvuky jednoho ze svých nejsilnějších životních hudebních zážitků. Pokud vám bude připadat mé následující vyznání jako bez ladu a skladu navršená hromada střípků, budete mít pravdu.   Springsteena jsem vždycky uznával, nikdy jsem z něj ale nebyl paf, jeho studiovky jsem si postupně nahrával a sháněl beze spěchu. Přiznávám, že hlavním důvodem byl hutný rockový sound E Street Bandu. No, a taky díky Manfredu Mannovi a jeho předělávkám springsteenovek ( Spirit In The Night a Blinded By The Light ). Nejsem tedy zdaleka elitní Bruceův fanoušek, nosící celou jeho tvorbu v hlavě stále s sebou, včetně analýz textů a souvislostí všech sdělení a poselství, jimiž je Springsteenova tvorba protkána. V osmdesátém osmém jsem si Bosse užil na závěr budapešťské zastávky Human Ri

Hudební nástroje mají nepochybně duši, jinak by nemohly zprostředkovat tolik krásna. Jonovy varhany někde v příšeří smutní, opuštěné svým Mistrem, navždy zbavené jeho dotyků. Jak moc by si přály, aby s nimi znovu zalomcoval a přinutil je preludovat, lkát, zpívat, chrčet i řvát. ODKAZ Smrt Jona Lorda je zejména pro můj ročník – uchvácený v patnácti letech LP In Rock – bodem zlomu. Zatímco předčasná úmrtí Bonhama, Byrona a dalších, byla náhlá bodnutí kopím, co přebolela, Lordův skon je bohužel temným symbolem budoucnosti, neodvratným počátkem postupného odchodu oblíbených hudebníků mého dospívání, jakkoliv Jon Lord věkem z jejich řad vybočoval. Ještě na jaře jsem doufal, že jej v dohledné době spatřím s John Lord Blues Project, anebo ve dvojici s Rickem Wakemanem. Zprávy byly tak optimistické. Byly… Pro mé generační souputníky byl Jon Lord prvním a nejhlasitějším hardrockovým klávesákem. Jeho předehra Speed King se stala na jaře sedmdesátého roku symbolem nového rockového soundu, jenž

Jedno ze stěžejních audio témat současnosti je tzv. Loudness War, neboli válka proti nepřetržitému řevu namísto dynamiky.  Na stránkách Sparku nemá smysl řešit tuto obsáhlou problematiku technicky do hloubky, zájemcům o hlubší poznání proto přidávám v samostatném boxu několik odkazů a doporučení. Zvuková kvalita hudebních záznamů se dá rámcově posoudit nejenom podle jejich dynamiky, ale i kmitočtového rozsahu a míry ostatních typů zkreslení. POJMY A DOJMY Dynamika Svět kolem nás je zvukově neuvěřitelně dynamický, od práhu slyšení po práh bolestivosti je rozdíl v akustickém tlaku 1:10000000 (jedna : deseti milionům),což je vyjádřeno logaritmicky 140dB. Pro chlapáckou představu, je to rozdíl mezi benčpresem bakterie (0,2 mg) a solidního sypače okresního formátu (200 kilo). I hudba umí být dynamická, nejenom hlasitá. Symfonický orchestr naživo dosahuje špičkových hladin akustického tlaku až 110dB, což – při 30dB hladině „hlukového pozadí“ ztichlé koncertní síně – znamená až 80