Byla to krásná i hrozná
doba. S čerstvě uloveným Sweet Freedom, ledabyle a co nejvíc
viditelně umístěném pod paží, si nakračovat ulicí a kochat se závistivými
pohledy kamarádů i neznámých vrstevníků, současně ale pokradmu hlídat perimetr,
zdali se někde neobjeví kšiltovka zvídavého Venouška s Bohouškem.
KATALYZÁTOR
ROCKOVÉ PROGRESE
LP deska se stala fenoménem
hudební revoluce s nástupem Beatles. Doposud byly dlouhohrající desky především
sbírkou A + B stran singlů posledních měsíců, doplněnou několika novými
nebo zbylými kousky.
Celistvá černá plocha
dvaceti minut (oproti šelakovým třem) neotevřela mladým bigbítům stavidla jejich
představivosti najednou. Museli dozrát, odhodit spoustu návyků, oprostit se od
schématu verze-refrén-verze, inspirovat se kompoziční i aranžérskou stavbou u
tzv. vážné hudby, začít vnímat estetiku přebalu coby nedílné součásti umělecké
výpovědi, pracovat se zvukem, stereem, dynamikou, efekty a tak dále. Po prvních
nesmělých pokusech do poloviny šedesátých let, se koncepční umělecko-technické uvažování
s využitím úžasných možností long play desky stalo katalyzátorem rockové
progrese. Vezměme si jenom
přebal. Otevřené LP má plochu obrazu. A často i jeho přesvědčivost, stačí si
vybavit Trespass, Aqualung, Fragile. Listování
sbírkou LP je rozkoš, dřív nebo později to vždycky přijde, ruka šmátralka poskočí,
a už se 2112 nese na talíř gramofonu… Však se také na tvorbě obalů
podíleli i významní umělci, zmíním za všechny Andyho Warhola a jeho velvetovský
banán a kameňácký zip, vznikala specializovaná grafická studia, například
Hipgnosis (Wish You Were Here, Quatermass, Houses Of The Holy, Wishbone
Four, ELO 2, Phenomenon, Pieces Of Eight, Tormato).
Stovky obalů LP mají uměleckou kvalitu vrcholných děl vystavených ve slovutných
galeriích.
Šedesátá léta byla
revoluční ve všem, LP deska si nemohla vybrat pro svou expanzi vhodnější čas.
Nebojte, nebudu se pouštět do nějakých sociologických, ekonomických či
politizujících rozborů, stejně bych jen nezáživně opisoval. Vypomohu si raději myšlenkami
Kena Hensleye, který v odpovědi na můj dotaz, v čem spatřuje důvody výjimečnosti
hudby šedesátých let, poukázal nejenom na obligátní, že každý mladý kluk chtěl
být muzikant, už jen proto, aby měl víc holek v rámci plnění úkolů sexuální
revoluceJ Při našem
povídání zmínil ekonomický rozvoj, v Anglii konečně vytržený ze spárů druhé
světové války, přidal nástup nových technologií, zejména polovodičů, umožňující
masivní výrobu přenosných tranďáků. Zásadní roli přisoudil Vietnamu a z něj vyvěrající generační frustraci, vyúsťující v
touhu vykřičet ji odpovědným politikům do ksichtu: zase nás zatahujete do války!
Potvrdil svou osobní
zkušeností i mou, byť o deset let posunutou. Mezi koncem padesátých a
šedesátých let ležel celý vesmír změn. Úžasné na sixties bylo
i to, že chladní kalkulátoři ve vydavatelských firmách rovněž podlehli kouzlu
doby a otevírali kešeně i začínajícím souborům (co kdyby to byli noví Beatles,
a já to prošvih!). Jen tak se mohlo stávat, že mnohým mladým kapelám až neskutečně
podstrojovali, kupovali jim nástroje, najímali orchestry, realizovali i nejbláznivější
nápady.
To vše provázelo rychlý
výstup elpé desek na samý trůn zhmotnělého nositele světové kulturní
avantgardy. Starší rozteskním, mladé vyděsím, nemohu ale jinak. Dodnes
s sebou nosím vůně nových vinylů i omaky celofánových přebalů, jejichž
odstraňování se ne nepodobalo lačnému stahování kalhotek nové přítelkyně. Jaká
bude? Jako ta minulá? První nesmělé doteky vystřídala extáze, jen občas zklamání.
Všechna ta analogová
krása se již třicet let rozpouští v nulách a jedničkách. Za své vzaly
nejdříve obaly LP, zmenšené plochou CD na pouhou desetinu, a rituály spojené
s poslechem vinylů. Na druhou stranu došlo nástupem cédéček obrovskému
boomu prodejů jednotlivých titulů a k dočasnému vzedmutí délek alb až
k samé technologické hranici 80 minut, což však již nevedlo k hudební
progresi, ale naopak, k obsesi, ředění a rozmělňování nápadů. Není
náhodou, že osmdesátá léta mají v žebříčcích nejprodávanějších alb největší
zastoupení, v první stovce téměř celou třetinu! Na obhajobu cédéček se
musím přiznat, že jsem jejich nástup uvítal. Ve své narůstající audioneuróze
jsem totiž víc a víc prožíval každé lupnutí LP tak, že jsem kupoval některé
tituly vícekrát, a nechal si je posílat až z Japonska. Naprosto nerušený sluchátkový
poslech mého prvního CD Love Over Gold na jarním brněnském
veletrhu v třiaosmdesátém byl pro mne iniciačním zvukovým zážitkem. Ve
sbírce mám vedle sebe CD i LP. Je to můj život, a už to tak zůstane…
MATRIX
PŘICHÁZÍ, POSLEDNÍ BOJ ZAČÍNÁ…
Ať chceme nebo ne, čeká
nás předem prohraný boj o koncepci hudebního alba, tak jak ji známe bezmála
padesát let. Vládu nad trhem opět
přebírají jednotlivé písničky, dnes ale mžikově šířené světelnou rychlostí od
Grónska po Ohňovou zemi. Kde jsou lodě zvolna připlouvající do Liverpoolu…
Příčin je několik,
počínaje menším tvůrčím potenciálem většiny dnešních mladých muzikantů, kteří
často „objevují“ dávno objevené, točí se v kruhu, netvoří, ale jen zalévají
své instantní polotovary horkou vodou. Hlavní je tržní rychlost, sekundová
novota, vše ostatní je podružné. A
především: do zachycení muziky začínajících kapel dnes nikdo mimo samotné
muzikanty neinvestuje! Éra, kdy se ve výrobě a prodeji studiových alb
točily velké peníze, je v důsledku exploze pirátských torrentů a
megaúložišt navždy pryč. Klasičtí vydavatelé se ve své předsmrtné křeči upnuli
na své zaběhnuté koně a archivy (aspoň to, nebýt ale třídecibelových hovad u
remasteringových konzolí). Hledačské týmy byly zredukovány, nebo rovnou
rozpuštěny. Distribuce fyzických nosičů kolabuje, měst bez prodejen CD přibývá
každým měsícem. Zbývající fungují převážně na objednávky. Nové kapely proto mají
jakou takou šanci zaujmout jedině tehdy, když se marketingově soustředí na
jednu dvě skladby svého repertoáru, a ty pak zkusí prosadit jakýmkoliv net-způsobem.
Někdy se tak někomu podaří zaujmout některého ze zbývajících hráčů na trhu, a vystřelit
s jejich pomocí do hvězdných výšin, jsou to ale vesměs jen kusovky, výjimky,
a při srovnání s druhou polovinou šedesátých let jen s procentní,
promilovou šancí dobýt svět.
Dobou diktovaná prvoplánová
úsečnost osekává možnosti uměleckého vyjádření na minimum, nastupuje tvrdá
autocenzura, kdy se většina začínajících kapel snaží zaujmout kohokoliv do pár
sekund, do prvního kliknutí myši jinam. Děs, ale je to tak. A zkuste najít za
takové situace (bez vydavatele) prostor pro hlubší umělecké a technicky
dotažené vyjádření se na ploše celého alba, když i nejslovutnější světoví
interpreti s velkou firmou za zády vydávají v současnosti jednu
dlouhohrající desku za tři, pět, deset, i více let, zatímco kdysi tvořili
fenomenální díla každý rok, i častěji, a nikomu to nepřipadalo divné: jim, nám,
firmám. Byl to zkrátka jiný LP svět, kdy měli i začínající muzikanti šanci
zaujmout investory a uspět umělecky na trhu i s náročnými a nelevnými
nápady. Umíte si představit, jak by letos dopadl Robert Fripp, kdyby přišel za
vydavatelem s konceptem In The Court Of The Crimson King,
anebo neochmýření Barclay James Harvest s požadavkem na opravdový symfoňák,
či neznámí Spring s vizí třídílného přebalu?
Zavedení interpreti top
kategorie Springsteen, Rolling Stones, U2, Eagles apod. v relativním klidu
objíždějí co druhý rok svět svými last-best-fabrika tour, ti jediní jsou takříkajíc
„za vodou“, i když při nedávném Bossově pražském koncertu zazněl z úst
kytaristy Stevena Van Zandta povzdech na probíhající ekonomickou krizí. Novinková
alba gigantů jsou po jediné cestě zpravidla zapomenuta, což rovněž ledasco
signalizuje. Ostatní dříve slavní v lepším případě plní kluby a festíky,
v horším firemní večírky a šéfpárty, v nejhorším rezignují a
prodávají v aukcích své svršky a věci z časů slávy, protože
z reedic nemají kvůli blbým smlouvám z mládí ani dolar. Při svých
badatelských toulkách po osudech muzikantů mého mládí narážím na hodně smutné
příběhy.
Návrat hudby především
na pódia je jistě prima, prožitek z kvalitního domácího poslechu Seržanta,
Zdi,
Karmínového
krále, Útesu, Noci v opeře… mi ovšem žádný
koncert nezprostředkuje.
Návod, jak gordický
uzel příčin a následků rozetnout, neexistuje. Za deset budou podle mne celistvá
studiová hudební alba v podobě, v níž je známe, vnímáme a máme rádi,
uzavřenou historií. Jak bych si přál se mýlit, ne kvůli sobě, já si svou sbírku
budu užívat, dokud mi nevyschne hlemýžď v uchu, ale kvůli dalším
generacím. Jejich hudební svět bude bez hudebních alb výrazně plošší.
O jakou hudbu bude svět po zániku
produkčně i jinak velkolepých hudebních alb ochuzen? Ze stovek, nejspíš i tisíců
titulů dotekově vybírám:
# Beatles – především Seržant a Abbey
Road
# Pink Floyd, Gentle Giant, Van der Graaf
Generator – až na výjimky celá tvorba
# Yes, King Crimson, Genesis, Frank Zappa,
Barclay James Harvest – větší část alb
# Who – Tommy, Quadrophenia
# Beach Boys – Pet Sounds
# Queen – II, Sheer Heart Attack, A Night
At The Opera, A Day At The Races
# Bee Gees – Odessa
Mohl
bych pokračovat týden, dva, a pořád bych nacházel další a další příklady
v budoucnu zaniknuvšího hudebního formátu. Z první světové stovky
nejprodávanějších alb by se dala za výrazně celistvá nebo dokonce koncepční
alba označit zhruba dvacítka. Jsou to bohužel už jen dozvuky doby, kdy hudební
kvalita a náročnost nevylučovaly masový prodejní úspěch.
Nic
podobného v nové digi-singlové době nebude moci běžně vzniknout. Žádný rozumný
investor nepůjde do finančně nákladných a nenávratných projektů. Určitou šanci
vidím v působení mecenášů umění, ani ti ale nebudou své prostředky vkládat
do jednorázových, finančně náročných a umělecky nevyzpytatelných studiových
hudebních alb. Spíše plošně podpoří mladé muzikanty jinak – festivalem, tvůrčí dílnou
apod.
Poslech
celých alb bude stejně elitářský, jako návštěva koncertu klasické hudby nebo
jazzu. Bádání po kořenech té které muziky se přesune ze stránek hudebních
magazínů a fanzinů do knihoven, muzeí, ojedinělých diplomek a akademických
konferenčních vystoupení. Nebude o kom psát jinak než ve stylu bulváru,
jednoskladboví hitmakeři přijdou, vyletí nahoru, shoří a navždy zmizí do nicoty.
Většina tzv. pecek budou jen vypeckované verze starých originálů. Opravdová
muzika se přesune do klubového a síťového undergroundu, sbírky CD budou stejně
„běžné“ jako nynější sbírky starých tisků. Ještě, že se pozemské hudební
apokalypsy nedožiju. Nahoře si už uděláme rockerský pořádek, bude nás tam čím
dál víc.
Že
to všechno není jen má fantasmagorie, dokládá čerstvá zpráva agentury Reuters.
Na základě analýzy – několika desítek parametrů mnoha tisíců skladeb z let
1955 až 2010 – potvrdili výzkumníci Španělské národní rady pro výzkum, pod
vedením Joana Serry, skutečnost, vnímanou každým pamětníkem, atakovanému – bez
možnosti úniku – současnou tvorbu: moderní populární hudba je stále dynamicky,
kompozičně i jinak placatější, melodicky i rytmicky nenápaditější, využívá méně
a méně hudebních nástrojů. Zkrátka a „vědecky“ řečeno, homogenizuje se do podoby
karbanátku, potažmo ještě něčeho mazlavějšího:-)
JINÝ SVĚT
Prodeje
moderních „digitálních singlů“ neboli stažených písniček už dnes dosahují
vysokých čísel. Ty nejúspěšnější, jako příkladově Rolling In The Deep od Adele, se pohybují na hranici 10 milionů
placených downloadů, tedy v řádově srovnatelném množství jako prodeje
klasických vinylových (šelakových) singlů. Historickou kategorií samou pro sebe
navždy zůstanou Crosbyho Bílé vánoce
a Tichá noc, pohřební Elton, průlomový
Haleyho Rock Around The Clock,
charitativní We Are The World a
Elvisova Neapol, s prodeji nad
20 milionů výlisků.
Prodeje
alb kulminovaly v osmdesátých a devadesátých letech. V kategorii nad
dvacet milionů prodaných kusů obsazují tyto dekády dohromady ¾ žebříčku!
Padesátá léta nezastupuje nic, šedesátky Seržant a In-A-Gadda-Da-Vida, obě
LP s cca 30 miliony prodaných kusů. Pro rockery může být potěšující, že
zhruba 40 % titulů v kategorii +20mega spadá do rocku, méně už fakt, že
nejmladšímu zástupci je více než 10 let.
Souhrnný
pohled na stovku nejprodávanějších singlů a alb napoví, že do konce padesátých
let se prodávaly především SP, v první polovině šedesátých let se síly
vyrovnaly, pak následovala dlouhodobá dominance prodejů LP/CD. V nastupující
éře downloadů namísto fyzických nosičů vítězí singly zatím jen
v nehmotných kategoriích (downloady, streamy), vzhledem k nezvratnému
vývoji (prodej alb v USA klesl v letech 2005-2010 na ⅓, ze 705
na 225 milionů) je ale převzetí vlády i v absolutních číslech jenom
otázkou kdy.
Rád
bych upozornil na to, že u podobných tabulek milion sem, milion tam. Metodika
není jednotná ani u certifikovaných seznamů, zejména výrobci a jejich IFPI
tykadla svá gold-platina-železo-šrot pravidla neustále změkčují, stačí si
porovnat údaje z jednotlivých databází a encyklopedií. Pro potvrzení
trendů prodejů a poměrů – mezi LP/CD a SP/soubory – jsou údaje vypovídající. Technologicky
i uživatelsky vše směřuje od vlastnění (LP/CD/HD) ke streamování (poslech
online) někým doporučených a nasdílených písniček. V další etapě klidně i
ve stylu předvoleb typu „a teď něco veselého“, „přijde holka, co chci sbalit“,
„mám splín, doraz mě“, „pusť mi, co zrovna poslouchá soused“… fantazii se meze
nekladou, všechny dosavadní prodejní statistiky budou v online světě bezpředmětné.
Jaromír
Merhaut verze pro Rock+ 2012
Malé P.S. k úvodní zmínce o krásné i hrozné době
„Co to máte na zadním sedadle? Prospekt. Ukažte to, jaký prospekt? Videa
firmy Panasonic. Vy máte video? Ne. Tak proč máte prospekt? Mě to zajímá. Aha,
vás to zajímá, a proč? Co nahráváte a kde máte schované videokazety? Otevřete
kufr. Áááále, rezervu máte sjetou, bude to za 100,-Kčs…. Jeďte, a už
neprovokujte“ – tak nějak vypadala v polovině osmdesátých let jedna má
půlnoční debata s lemplem v uniformě, když jsem se vracel svým MB 1000
setmělým Gottwaldovem domů – za bdělého dozoru opáskovaného soudruha pomocníka VB
s baterkou, co mu evidentně dodávala mužství, i když od pohledu byl
velkej onen dost. Zrovna tak se debata mohla týkat LP, přebaly metalových fošen
s lebkami proraženými křížem (jednička Grave Digger) nebo prsaticema
rozvalenýma na hrobech (Witchfinder General) by soudruhy ve víře nejspíš uvedly
do stavu bojové pohotovosti.
Komentáře
Okomentovat