ROCKMAN TOM SCHOLZ: MOZEK I TĚLO BOSTON

BOSTON zaujímají v dějinách pompézního rocku výsostné postavení. Jejich stvořitel, kytarista Tom Scholz, má navíc své zvláštní renomé. Zatímco všichni ostatní stylotvorní mistři šesti strun dospěli ke své jedinečnosti výhradně herní technikou, Tom ze zapsal do dějin coby tvůrce novátorského zvuku pomocí vlastního technického vynálezu, geniálně jednoduchého kytarového zesilovače/efektoru Rockman, připomínajícího tvarem, velikostí i sluchátkovým výstupem walkmana. Pouhé čtyři základní kombinace komprese, zkreslení, stereo chorusu a echa, postačovaly k tomu, aby si každý adept mohl zahrát na pompézmana BOSTON.

 

Kapely jsme se ve Sparku před lety letmo dotkli v sedmém pokračování seriálu Příběhy progresivního rocku odstavcem: Zdaleka nejúspěšnější akvizicí pompézního rocku se stali BOSTON kytaristy Toma Scholze, u něhož se vzácně snoubilo technické nadání s hudebním. Debutového LP z roku 1977 se dodnes prodalo na 25 milionů. Hlavním rozpoznávacím znamením byl kantilénově klenutý tenor Brada Delpa a „rotující“ kytara Toma Scholze. I druhé LP, „Don’t Look Back“ (1978), najdete v TOP 20 světově nejprodávanějších desek sedmdesátých let. Čtyřnásobně platinový reunion z roku 1986, „Third Stage“, zněl taktéž slibně, a baladická vážka „Amanda“ se vznášela na vrcholu americké i kanadské hitparády …

CIVIL

Tom Scholz se narodil 10. března 1947 v Toledu ve státě Ohio v dobře situované rodině stavitele luxusních domů. Střední školu absolvoval v Ottavě, poté absolvoval slovutný MIT (Massachusetts Institute Of Technology), včetně postgraduálu. Nějakou dobu pracoval u firmy Polaroid jako produktový inženýr. Ve svém volnem čase rád stavěl modely letadel, konstruoval motokáry, zabýval se elektrotechnikou. Mimoto studoval hru na klavír.

Je vegetariánem, zakladatelem charitativní organizace DTS, zabývající se ochranou zvířat, organizuje potravinové banky, buduje přístřešky pro bezdomovce, chrání práva dětí i homosexuálů.

Je podruhé ženat, z prvního manželství má syna Jeremyho.

ŠÍLENÝ VĚDEC ZE SKLEPA

Co se týče hudby, je považován za výstředního perfekcionistu, přistupujícího k hudbě také z pohledu inženýra. V srpnu 1976 společnost Epic Records dokonce uvedla debutové album BOSTON s odvážným reklamním sloganem: „Lepší hudba díky vědě,“ což Tom Scholz považoval za kec, byť nahrávky z velké části vytvořil sám ve svém sklepním studiu, které si postavil a z velké části i vybavil vlastní hlavou vymyšlenými a rukami postavenými nahrávadly. Jeho posedlost detailem způsobila, že trvalo pět let, než bylo průkopnické album hotové.

Najdeme na něm podstatou stále hard rock, avšak povýšený na novou úroveň díky síle melodií, vrstevnatým aranžím a technologicky moderní produkci. Zmíněný firemní slogan Scholz přesto nenáviděl. Nebo ne?: „Hrozná myšlenka. Ano, své technické zázemí a znalosti jsem při práci na desce použil, ale samotná hudba neměla nic společného s vědou. Hudba byla mým únikem z tohoto světa.“ A pokračuje: „Faktem je, že pracuju v suterénu. Ale vědec? Absolvoval jsem několik stupňů technického vzdělání. Nejsem si jistý, dělá-li to ze mě vědce. To, co dělám, je, že rád navrhuji věci, které vyřeší konkrétní problém, takže občas přijdu s nějakou pomůckou anebo postupem. Pro někoho jde o ,čarodějnictví’, a mě považují za šíleného vědce ze sklepa … Možná to není úplně nezasloužené pojmenování … Abych řekl pravdu, ne že by se mi nelíbilo.“ Smích.

PODIVÍN

John Kalodner byl za svého působení v hudebním průmyslu vysoce postavený muž v A&R, výkonný ředitel jejich značky Geffen, muž v pozadí úspěchu ASIA, AEROSMITH, WHITESNAKE, i katalyzátor spolupráce Coverdale & Page.

Se Scholzem spolupracoval počátkem tisíciletí na bostonském albu „Corporate America“. Později pro Classic Rock odhalil pozadí svého pracovního vztahu se Scholzem: „Každý den mě ve své staré Hondě vyzvedl na smluveném parkovišti a odvezl do sklepa. A večer zase zpět do stejného nákupního centra. Byl tak paranoidní, že nechtěl, abych věděl, kde bydlí. A to jsme společně pracovali na jeho nahrávce! Miluji jeho hudbu i všechny talenty, jimiž disponuje, je takřka nemožné s ním normálně pracovat.“

 

PRUĎAS

Scholz je ve své nenávisti k hudebnímu průmyslu naprosto otevřený: „Ze vší existující zábavy, včetně televize a filmů, je hudební průmysl tím nejhorším, nejpokleslejším. V mnoha případech doslova přitahuje spodinu.“ Jeho tvrdý názor má původ v druhé polovině sedmdesátých let, v období vrcholného úspěchu BOSTON, kdy se Scholz dostal do sporu s šéfem CBS Walterem Yetnikoffem. 

Scholz byl hippie, vegetarián a citlivá duše, upřednostňující umění před obchodem, Yetnikoff pak dle svého vlastního přiznání tvrdý chlápek šňupající kokain. 

Nepřátelství mezi umělcem a vydavatelstvím vypuklo naplno při nahrávání druhého alba „Don’t Look Back“. Gigantický úspěch debutu, jehož se za dva roky prodalo osm milionů kopií, vedl k nesmlouvavému nátlaku na Scholze, aby v rámci svého údajného závazku na deset alb během šesti let, co nejrychleji dokončil další položku.

Scholz sice album dokončil v roce 1978, ale jak sám říká: „Rozhodně jsem neskrýval, že nahrávka byla vydána předtím, než byla úplně hotová.“ Yetnikoff si naproti tomu vybavuje, jak jej slušný Scholz v laufu okřikl „se neposer!“ a jak si pořád na něco stěžoval, na barvu oblohy například. Asi se fakt neměli rádi…

 

BOJOVNÍK NA DVOU FRONTÁCH

Dvojky se prodaly čtyři miliony kusů, což je bezesporu hodně, zároveň ale ve srovnání s debutem jen polovina.

Scholz se zařekl, že už nikdy nepřipustí vydání nehotového alba. A skutečně, nikdo s ním nehnul. Na třetím elpé BOSTON pracoval svým tempem, nenechal se zastrašit ani zadržováním honorářů za první dvě alba, ani žalobou o 20milionů dolarů pro údajné porušení smlouvy. Nezlomila jej zrada baskytaristy Frana Sheehana a bubeníka Siba Hashiana, kteří se postavili za CBS, a později dokonce Scholze zažalovali s nárokem na 20% značky BOSTON: „Ti kluci přišli odnikud, naučili se hrát moje písničky, díky tomu zbohatli, a mě žalují?!“. Nezastavil jej ani bolestivý odchod kamaráda Barryho Goudreaua.

Svůj postoj k firmě objasnil v dopisu Yetnikoffovi: „Někteří lidé z Epic mají zjevně pocit, že bych měl být potrestán za mé odmítnutí obětovat kvalitu a vydat záznam, který je poznamenán spěchem. Nikdy nezveřejním druhořadý záznam, jen pro naplnění kapes, CBS či mých.“

Souboj Davida s Goliášem nakonec vyhrál Tom Scholz, a třetí album BOSTON, „Third Stage“, vydal v roce 1986 u konkurenční MCA. Jako prvního CD na světě se jej prodaly více jak čtyři miliony kusů, singl „Amanda“ se pak stal prvním sólo megahitem kapely. „Byl jsem husou, co snášela zlatá vejce, a když v roce 1981 nepřicházely další dostatečně rychle, bylo zjevně rozhodnuto husu zaříznout," napsal v roce 2002 v otevřeném dopise na fanouškovské stránce Boston.org. 

JÁ, JÁ, JÁ, JENOM JÁ

„Když nahrávám, pracuji ve značné míře sám. Současně mám ale schovanou spoustu poděkování od hudebníků, se kterými jsem kdy pracoval.  Nejsem psychoanalytik, prostě jen člověk maximálně soustředěný a zaměřený na dosažení cíle. Vždy ke všemu přistupuji s myšlenkou, že cokoliv udělám, udělám to jak nejlépe dovedu."

Schulzova tvůrčí metoda, kdy ve své izolovanosti funguje současně jako autor, aranžér, multiinstrumentalista, zvukař i producent, vykazuje všechny znaky posedlosti kontrolou.

Má k tomu jednoduché vysvětlení: „Proč byste opouštěli něco, co vždy fungovalo a přivedlo vás na úroveň, se kterou jste spokojeni? Nemyslím si, že by jakýkoliv umělec, který si sám sebe váží, ustoupil od toho, co musí udělat jen proto, že by to bylo těžké. Umění je vedle mých blízkých naprosto nejdůležitější věcí v mém životě.“ A pokračuje: „Neposlouchám jinou hudbu než projekt, na kterém pracuji, protože bych byl ovlivněn, byť jen podprahové. Nekoupil jsem si žádné album od doby, kdy vyšla první bostonská deska. Naposledy v roce 1973 ,Truth’ Jeffa Becka, druhé album LED ZEPPELIN a ,Rides Again’ JAMES GANG." Věříte Tomovi? Já v jeho neposlouchání druhých moc ne.

TECHNIK S CITLIVOU DUŠÍ

Scholz rád pracuje se starou analogovou technikou, a tak „Walk On“ (1994) i „Corporate America“ (2002) nahrával na stejné magnetofony jako první album. „Tuto výbavu používám od začátku, můj 24 stopý páskáč je 35 let starý a stále kvalitní. Miluji věci, co fungují i když zestárnou: moje auto, jemuž je 17 let, jednomotorové letadlo, se kterým letám 32 let, i můj třicetiletý telefon.“

Coby elektrotechnik a celoživotní fanda kvalitního zvuku Tomovi rozumím. Též mám rád staré analogové audio strojovny, zejména magnetofony a gramofony, na něž je radost pohledět. Digitální záznam dnes parametrově převyšuje analog ve všech směrech, jeho editační a efektové možnosti jsou takřka nekonečné – což může být i problém, protože snadno u svých uživatelů vyvolá pocit, že jsou vyvolenými mistry zvuku. V drtivé většině nejsou, a následně trpíme při poslechu všichni. Analogová záznamová technika vyžaduje znalosti i cit, nejenom umělecký, nýbrž i technický. Nýmandi neměli v minulosti nárok profesně uspět, analog odhalil jejich neumětelství velice rychle. Tom Scholz patří v tomto ohledu k naprosté světové špičce, zná úskalí nahrávání i muzicírování ze všech stran, a proto nepotřebuje digitální berle k tomu, aby došel ke svému zvukovému cíli. Klobouk dolů.

VŠECHNO CHCE SVŮJ ČAS

Na otázku, zda soucítí s Axlem Roseem, jenž 14 let vyráběl „Čínskou demokracii“, odpovídá s potutelným úsměvem dvouznačně: „Musím se omluvit za svou nevědomost. Vím, kdo je Axl Rose, ale neznám Čínskou demokracii."

Zároveň ale uznává, že 11 let mezi alby BOSTON je dlouhá doba a že jeho způsob práce jde často na úkor rodiny. „Pracuju téměř každý den, nejméně 40 hodin týdně, obvykle o něco více. Když nahrávám, často zůstávám ve studiu dlouho do noci. Máte nápad, a je jedno kolik je hodin, nezáleží na tom, že je neděle nebo pondělí nebo Den díkůvzdání. Prostě musíte práci udělat.“ Svou manželku Kim, popisuje Tom jako mimořádně trpělivou: „Neznám dovolenou, jednou za čas někam na dva tři dny vyrazíme, mám rád turistiku a freestyle bruslení. Většinu času ale trávím plně soustředěn na hudbu.“

 

(NE)PŘÍTEL? ANI JEDNO

Není divu, že Tom Scholz odmítá diskutovat o smrti Brada Delpa, trademarkového zpěváka BOSTON, po jehož sebevraždě v březnu 2007 byl deníkem Boston Herald de facto obviněn ze zapříčinění Bradova duševního stavu a nepřímo tedy i zavinění tragédie. Tomovy žaloby pro pomluvu byly několika soudními instancemi zamítnuty s tím, že šlo o vyjádření názoru, nikoliv pomluvu. Přitom se během procesu prokázalo, že spouštěčem Bradova činu bylo nalezení jím instalované skryté kamery v ložnici sestry jeho snoubenky. Opusťme raději smutné téma a vraťme se k muzice.

Když Tom Scholz začal nahrávat první bostonské album, Brad Delp byl jediným spolupracovníkem. Šlo o zázračné spojení, Bredův tenor dokonale zapadal do Tomova velkolepého zvuku.

„Práce s Bradem byla vždy zábavná," vzpomíná Scholz. „Samozřejmě, že ve studiu byly chvíle, kdy jsme měli jiné nápady a klepali jsme si jeden z druhého na hlavu, ale většinu času jsme si naši hudbu opravdu užívali. Rád žertoval, například uprostřed nahrávání začal imitovat nějakého jiného vokalistu. Když jsme pracovali naplno, moc jsme toho nenamluvili a mimo studio se nescházeli. Na druhou stranu, společné roky na cestách i naše veganství nás sblížili nejenom jako kolegy muzikanty.“

 

POŘÁD HRAČIČKA

Když se Tom Scholz rozhovoří o letošních nových remasterech dvou klasických alb BOSTON, stává se znovu klukem, co s nadšením popisuje svůj jeřáb postavený z Merkura: „Proces byl velmi složitý. Důvodem je, že alba byla původně míchána pro vydání na vinylu, což je něco úplně jiného než 16-ti bitové CD. Byl jsem po prvním poslechu kompaktních disků s nahrávkami BOSTON velmi zklamaný.

Před 40 lety se míchalo ručně, což u tak komplikované produkce s mnoha stopami trvalo strašně dlouho a bylo nevratné. Musel jsem se popasovat s tím, že nahrávky budou poslouchat lidé uvyklí na současné zvukové trendy a výsledky dnešních neomezených studiových možností.

Takže jsem se posadil, poslouchal jednu po druhé všechny skladby na CD a dělal si poznámky o všem, co nevycházelo tak, jak jsem kdysi doufal anebo na CD verzi zkrátka neznělo dobře, od úvodní basové noty ,More Than A Feeling’ až k poslední notě na konci ,Don't Look Back’.

Původní analogové master pásy jsme převedli na 24 bitový digitál. Vzal jsem své poznámky, zapojil své zkušenosti nasbírané za desítky let poznávání fyzikálních vlastností zvuku, vlivu změn dynamiky i frekvenčních úprav na naše dojmy z hudby. Dnešní technologie nám umožnily vylepšit dodatečně údernost nástupů bicích, jas činelů, pevnost baskytary, zdůraznit kytary i vokály – a to vše při současném zachování autenticity původních nahrávek.

Odvedli jsme v těch osmi dnech obrovské množství práce, pracovali 12-14 hodin denně, pak jen spali a občas se najedli.“

A my se těšíme na výsledek! A na to, že Tom Scholz nahraje pod hlavičkou BOSTON další hudbu.

 

 

DISKOGRAFIE

Boston (1976)

Nejslavnější sklepní album všech dob. Pět let strávil Tom Scholz ve svém suterénu, aby do záře reflektorů vynesl trumfové eso, jež navždy změnilo podobu amerického hard rocku.

Mám k té desce i svůj vlastní osobní vztah. „Boston“ mě totiž spolu s „Leftoverture“ od KANSAS a „Bat Out Of Hell“ Meata Loafa vítal v sedmasedmdesátém v civilu. Desítky, možná i stovky poslechů v krátké době se člověku dostanou pod kůži. Kdykoliv proto slyším úvodní tóny „More Than A Feeling“ sedím u svého magiče Tesla B43A a blaženě si užívám svobody i pompézní muziky v čele se vzpínající se rotující Tomovou kytarou i Bradovými nadpozemskými vokálními oblouky.

******

Don’t Look Back (1978 )

S celkovými sedmi miliony zářezy na pultech dvacáté nejprodávanější americké album sedmdesátých let. A přesto byl Tom Scholz naštvaný, hlavně tedy proto, že bylo vydáno uspěchaně a nedokončené.

Je pravdou, že oproti debutu působí méně uhlazeně a načančeně, a že trvá jen čtyři minuty přes půlhodinu, zároveň však má rockovější jiskru i sound. Publikum neváhalo a vytáhlo dvojku BOSTON na první místo severoamerických žebříčků. Firma následně svou zlatou husičku naporcovala na tři singly, takže z osmi skladeb alba se jich šest ocitlo na A(B) stranách SP!

Titulní kus je rockovým hymnem srovnatelným s „More Than A Feeling“, a „Feelin’ Satisfield“ zábavnou a na poměry kapely údernou rockárnou.

*****

Third Stage (1986)

S velkým napětím očekávané album. Pompézní rock kraloval v polovině osmdesátek nejen americkým žebříčkům, desítky mladých kapel nahrávaly jedno lepší elpé jak druhé, a průkopníci žánru osm let mlčeli.

Samozřejmě se objevily i názory, že BOSTON už nemají co říci. Takovým potměšilcům a pochybovačům vyrazilo „Third Stage“ dech. Dílo přivádí na scénu lehkonohá balada „Armanda“, která i přes absenci tehdy povinného videa okamžitě vzlétla na nejvyšší příčku v USA a Kanadě. Vzpomínám si, jak na ostravské i brněnské černé burze hrála krátce po vydání z každého druhého pirátského kazeťáku. I mého, samozřejmě.

Šlo o první album BOSTON, vydané rovnou na LP a CD. Scholz se nenechal zlomit nastupující módou šedesátiminutových alb se spoustou vystýlek, a držel se stopáže pod čtyřicet minut.

Náladově i aranžérsky rozkošatělé dílo s přesahem od hard po art, reflektuje v textech téma různých životních období. Scholz na „Third Stage“ poprvé použil namísto původního studiového svůj kapesní kytarový procesor Rockman.

***** a půl

Walk On (1994 )

Za dalších osm let se toho od posledního alba událo hodně, z původní klasické sestavy BOSTON už nezbyl kámen na kameni. Nejpodstatnější změna se udála u mikrofonu, kam překvapivě namísto Brada Delpa, působícího v té době u RTZ, nastoupil Fran Cosmo z předchozího Goudreaouva truc podniku, ORION THE HUNTER.

Úvodní árie „I Need Your Love“ ani balada „Livin’ For You“ nenechávají nikoho na pochybách, že BOSTON rovná se Tom Scholz, a že i s úplně jinými muzikanty dokáže vytvořit hudbu, co si nijak zásadně nezadá se staršími alby – a dá se užít i dnes, protože zní dokonale mimočasově.

Je zároveň pravdou, že hudební svět devadesátek byl úplně jiný a nebyl naladěn na podobné melodické krasojízdy, takže pozice #7 americké hitparády byla úspěchem především díky zbyvším nostalgikům.

*****

Corporate America (2002)

Přestože se u mikrofonu střídali Brad Delp i Fran Cosmo, a na desku bylo osmnáct let času, dopadla u posluchačů jak sedláci u Chlumce. Prodala se jí padesátina debutu.

Přitom jde z velké části, přes různé nečistoty a úchylky, pořád o na první signální rozpoznatelné BOSTON, zejména díky Rockmanovi. Abych byl přesný, tak u některých skladeb ani Rockman s identifikací nepomůže, viz jinak celkem vzývaná titulní skladba, která je na můj vkus příliš poplatná době vzniku, zejména elektronickými bicími a hnusným vocoderem.

Osobně jsem přesvědčen, že Scholzovi na přelomu tisíciletí spadl řemen. Dříve by bylo nemyslitelné, aby přenechal skladatelské otěže kolemjdoucím příbuzným některého člena doprovodné kapely, a nechal na desce hrát v různých kombinacích na dvacet lidí.

„Jediné album BOSTON, které neposlouchám,“ prozradil Scholz. Mám to stejně.

***

Life Love & Hope (2013)

Před osmi lety jsem do Sparku k tehdejší novince napsal: Škoda jen, že se Tomovi nepovedlo za ta léta napsat další hit, kompozičně je „Live, Love & Hope“ oproti zlatým sedmdesátkovým časům ředina, jakkoliv umně aranžérsky a muzikantsky zamaskovaná, to si přiznejme. Zesnulý Brad Delp se na novince objevuje hned čtyřikrát, zčásti jde ale o variace věcí z předchozího alba „Corporate America“. Na svém místě naštěstí zůstal styl a sound BOSTON., reprezentovaný otcem zakladatelem, jehož vrstvené kytary sladce barví, rotují, vazbí a vzpínají se k nebesům jako kdysi, až máte pocit, že se vracíte do školních let, „Last Day Of School“…

Tehdejšímu P.S. „Doufám, že mi Tom nadělí další album dřív než k mým sedmdesátinám,“ dám ještě pár let šanci:-)

**** a půl

ORION THE HUNTER

Orion The Hunter (1984)

Album, jehož poslech je povinností pro každého fanouška a vyznavače soundu BOSTON, přestože na něm Tom Scholz nejenže neúčinkuje, ale možná je i nenávidí.

Barry Goudreau dal po svém vyhazovu z kapely dohromady projekt, do nějž angažoval delpovsky znějícího zpěváka Frana Cosma, jakož i (okrajově) Brada Delpa samotného, a v němž on sám velmi zručně napodobil všechno bostonské, co se jen dalo.

LP „Orion The Hunter“ se u zasvěcených burzovních vyznavačů pompézního rocku stalo kultem okamžitě poté, co je Pepa Horváth přinesl mezi nás. Dodnes onen vinyl zdobí mou sbírku. Druhou skladbu, nadýchnutou refrénovku „So You Ran“, považuju za jeden z největších rádiových hitů, co nebyl v žádném rádio vysílán.

*****

 

 

PANDORA’S BOX

ROCKMAN

Z laického pohledu je Rockman krabička, ne nepodobná walkmanu, rozšiřující v domácích podmínkách tonální charakteristiky kytary způsobem, jenž byl do té doby vyhrazen pouze studiovým zařízením. Pověsíte na řemen, nasadíte sluchátka, případně zapojíte per line in do hifiny, hrábnete do strun a jste BOSTON.

V jednoduchosti je síla, rozhodující je nápad a provedení. V podstatě jde o analogový předzesilovač z nástrojové na linkovou úroveň a variantní (čistý/zkreslující) kompresor signálu, doplněný o echo/chorus. Přesto se nikomu nedaří Rockmana rovnocenně napodobit pomocí softwarového pluginu do kteréhokoliv ze stovek protoolsů na trhu.

Není divu, že se kouzlítka prodaly desetitisíce, a že se jeho použití nebrání ani slovutní kolegové, namátkově Neal Schon, Carlos Santana, David Gilmour, Michal Pavlíček, plus samozřejmě spousta dalších. Každý chce být Rockman.

Jaromír Merhaut pro SpRK 2021