GRYPHON
Gryphon sice nepatří mezi nejznámější britské rockové skupiny 70. let, bezesporu jsou jednou z nejvíce jedinečných a nejzajímavějších. Pětice alb z let 1973 až 1977 dokumentuje neustálé hledačství a evoluční vývoj – od převážně akustického kvarteta, inspirovaného středověkou a renesanční muzikou, k elegantnímu progrockovému formátu.
Samotná story Gryphon začala koncem léta 1971, kdy sedmnáctiletého Graema
Taylora z lokální amatérské hardrockové formace Juggernaut oslovil spolužák
Richard Harvey, aby se připojil k duu Harvey & Gulland, osiřelému po
odchodu kytaristy Chrise Wilsona. Zanedlouho se přidává bubeník Jugernaut,
David Oberlé (1953). Z téže kapely pocházel i budoucí basák Gryphon Phil
Nestor. Původní název Spellthorn si mládenci mění na Gryphon.
Richard Harvey a Brian
Gulland (dvojice tvořící páteř skupiny) byli studenti londýnské Royal College
Of Music. Zejména Harvey (ročník 1953) byl virtuózní muzikant, ovládající řadu
i exotických nástrojů (fagot, malý lesní roh, zvonkohru, klarinet, hoboj,
kytaru, bouzouki – uvádí, že mu jich prošlo při studiu rukama na 700,
z toho jich u Gryphon použil více jak 30!). Jeho hluboký zájem o hudbu
prorůstal až ke středověké muzice, což se promítlo zejména debutovém LP Gryphon,
nevyhýbal se však ani rocku, folku a současné artificiální tvorbě. Spolužák
Gulland (1951) měl podobné hudební cítění, a tak není divu, že se oba sešli v
ansámblu Musica Reservata, zaměřeném na renesanční hudbu, což dokládá album 16 th
Century French Dance Music z roku 1972.
Po měsících zkoušení a výběru materiálu vychází u firmy Translantic Records
(produkce Laurence Aston a Adam Skeaping) již zmíněné první album Gryphon
(1973), furiantsky spojující středověké a renesanční taneční melodie, tradiční
britské lidové písně a vlastní, citlivě stylizované kompozice členů skupiny.
Nechybí ani legrácky, viz závěrečná „jarmareční humoreska“ The Devil And The Farmer‘s Wife.
Rozkošatělá hudba s exotickou a umnou instrumentací, vycházející z dávných
ostrovních tradic, přitáhla pozornost části médií i elitních posluchačů.
Gryphon se okamžitě stali v určitých kruzích kultovní záležitostí, vystupují
nejenom na rockových pódiích, ale i ve folkových klubech a katedrálách,
účinkují takřka na všech kanálech slovutné BBC (viz později vydané záznamy). V
téže době dostávají nabídku sira Petera Halla z National Theatre Company a po
krátkém turné komponují doprovod k jeho adaptaci Shakespearovy hry Tempest (Bouře).
Dvojku Midnight Mushrumps z roku 1974 nahrála již ve své vlastní
produkci nová sestava (B), rozšířená o baskytaristu Philipa Nestora (1952).
Úvodním titulním 19 minutovým opusem (inspirovaným prací na zmíněném divadelním
kusu) se Gryphon hluboce ponořili do tajemných nepoznaných vod progresivního
rocku. Dříve tak oblíbené úpravy letitých tradicionálů zastupovala jediná The Ploughboy’s Dream. Nejvíc se
muzikantsky vydováděli Harvey s Gullandem, vyzkoušeli si několik neobvyklých
nástrojů a postupů. Pro většinu fanoušků jde o nejlepší album Gryphon.
Třetí LP Red Queen To Gryphon Three (1974), o jehož produkci se opět Gryphon postarali sami, je kompletně instrumentální, sestávající ze čtyř dlouhých, symfonicky strukturovaných a přitom svým duchem rockových kompozic, inspirovaných královskou hrou v šach. Zanedlouho po vydání (jako jediné vyšlo i v USA), na podzim téhož roku, cestují Gryphon – coby support – na americkém turné artrockových Yes (Harvey a Gullard se znali s Rickem Wakemanem z Royal College Of Music). Díky tomu hrají v Madison Square Guarden i v houstonské Astrodome, poskytují rozhovory americkým rozhlasovým stanicím. Dokonce se dočkají profesionálních live záznamů (které ale vycházejí až v posledních letech, viz diskografie). „Byli to krušné a zároveň krásné dva měsíce" vzpomíná Harvey. V sestavě (C) se mezitím etabloval nový hráč na basu Malcolm Bennett (později hrál s dalšími členy Gryphon na sólovém počinu Stevea Howea – Beginnings z roku 1975). Jako hosté se nahrávání trojky účastnili: varhaník Ernest Hart a hráč na akustickou basu Peter Redding.
Na 4. albu Raindance (1975) se mísí dozvuky minulosti s přehlednějším
pojetím, směřovaným k širším posluchačským vrstvám. Například některé pasáže v
rozsáhlé (Ein Klein) Heldenleben
Richarda Harveye jsou až popové, Taylorova Don’t
Say Go evokuje Cata Stevense a Mother
Nature’s Son si Gryphon překvapivě vypůjčili od Beatles. Výraznou pozici v
soundu kapely zaujala Bennettova flétna. Vlastními silami produkované Raindance
bylo posledním albem pro Transatlantic, skupina posléze podepsala kontrakt s
Brianem Laneem, manažerem Yes, a přestěhovala se do stáje EMI (sublabel
Harvest).
Nečekaně přišlo malé personální a stylové zemětřesení. Odchází Graeme Taylor (připojuje
se k Ashley Hutching’s Albion Band), přichází Bob Foster, pryč je také
baskytarista a flétnista Malcolm Bennett (nahrazuje jej Jonathan Davie), za
bicí usedá Alex Baird z glasgowské folkrockové skupiny Contraband (předtím
údajně fungoval v souboru Stumble, jenž na konci sixties založil Midge Ure). Oberlé
se tím pádem soustřeďuje na zpěv. Personální rošády završuje angažování talentovaného
Tima Sebastiana do role dvorního textaře.
David Oberlé připomíná v jednom rozhovoru, že zřetelně posunutý hudební tvar pátého alba Treason (1977) byl vyvolán tlakem firmy EMI a najatého producenta Mikea Thornea. Pro rané Gryphon typické – bohatě rozkošatělé a starodávnou muzikou inspirované – pasáže byly definitivně nahrazeny přímočařejší artrockovou líbivostí, výraznými melodiemi a harmoniemi, soundem zahuštěným mohutnou baterií kláves, četnými dynamickými přechody, vícehlasy. Zkratka, lecčím na způsob tehdejších Genesis či Camel.
Gryphon však již
nedostali příležitost svůj inovovaný styl a sound obhájit před fanoušky.
Punková exploze nekompromisně smetla v letech 1976-77 z rockového
piedestalu vše velkolepé, přemýšlivé a starosvětské. Gryphon, podobně jako
mnozí další, končí.
Ze všech členů Gryphon byl a je nejaktivnější Richard Harvey. Již v roce 1975
vydal album Division On A Ground. Spolupracoval s Alanem Stivellem na Before
Landing (1977). O zakázkovém albu A New Way Of Seeing z roku 1979 se donedávna nevědělo.
Následovalo Italian Recorder Concertos (1982), kdy za pomoci London Vivaldi
Orchestra, řízeného Monicou Huggettovou, hraje klasická díla italských mistrů
Vivaldiho, Sammartiniho a A. Scarlattiho. Dalším kusem, na kterém se podílel je
Brass
at la Sauve-Majeure z roku 1983 (alias Fanfare For The Common Man
– název reedice z roku 1993), pro něž skládá několik kompozic a diriguje těleso
Brass of Aquitaine & London. V roce 1986 vychází The Genteel Companion,
kde Harvey opět prezentuje díla starých mistrů. Naproti tomu šestnáct kompozic
alba Evening
Falls (1989) pochází od autorů z oblasti populární hudby (Enya, Mark
Knopfler, Eric Clapton, Ennio Morricone, L. Webber, Kenny G). Jedním z najatých
muzikantů je i starý kumpán z Gryphon – kytarista Graeme Taylor.
Spolupracoval
s plejádou známých osobností a skupin, namátkově pár jmen z jeho
portofolia: Paul McCartney, Hans Zimmer, Gerry Rafferty, Kate Bush, Wire, Paul
Brett, John Williams, Stanley Myers.
Věnoval se i
televizní hudbě. Po Game, Set & Match (1988) společně s Elvisem Costellem
komponuje pro britskou tv stanici Channel 4 hudbu k její televizní sérii G.B.H.
(1991) a za čas si tuto spolupráci zopakuje u dalšího televizního titulu Jake's
Progress (1995). V 1996 vychází výběr z jeho tvorby Shroud
For A Nightingale. Další díla už jen výčtem: Animal
Farm (1999), Arabian Nights (2000), The Plague And The
Moon (2000), Silk & Bamboo (2001), Suriyothai (2001), Terrahawks (1983, vydáno až 2002), Love Underground (2003), Luther (2003), Colditz (2005), Three
(2005), Death Of A President
(2006), King Naresuan (2007)…
Detailní biografii i diskografii najdete na www.richardharvey.net.
Brian Gulland nějaký čas působil ve francouzské folkové skupině Malicorne. I on
zabrousil do oblasti filmové tvorby a občas hostuje. Graeme Taylor mimo jiné
spolupracoval s Albion Bandem, Johnem Tamsem, John Kirkpatrick Bandem, Home
Service, Ashley Hutchings. Dave Oberlé se stal producentem v oblasti hard &
heavy plus manažérem heavymetalového magazínu Kerrang!, sem tam si někde
zazpívá anebo zatrsá, naposledy na albu Martina Orforda The Old Road (2008).
Bubeník Alex Baird se koncem 70. let ocitl v sestavě novovlnné popové skupiny
Jags. Phil Nestor přesídlil do Austrálie.
V
září 2007 bylo oznámeno na webových stránkách Gryphon, že skupina připravuje
nové album, za rok se objevil dodatek, že na desce se pracuje, a pak nic…
V
sobotu 6. června 2009, dvaatřicet let po svém posledním vystoupení, se
znovuzrození Gryphon představují v Queen Elizabeth Hall v Londýně. Na
pódiu byli čtyři původní členové: Richard Harvey, Brian Gulland,
Graeme Taylor a Dave Oberlé. Po odehrání skladeb z debutu se připojil Jon
Davie (poslední baskytarista, hrál na Treason) a nový člen,
multiinstrumentalista a hudební skladatel – Graham Preskett.
Na internetu je možno podrobné
informace ke Gryphon nalézt zejména na adrese www.gaudela.net, v samostatné sekci věnované skupině.
Gryphon lze vřele doporučit každému žánrově svobodomyslnému milovníkovi hudebních starožitností.
Jaromír Merhaut pro Rock+ 2011
Hudebníci – nástroje – (sestavy)
Brian Gulland – klávesy, fagot, malý lesní roh, anglický roh, zpěv (A) (B) (C) (D)
Richard Harvey – klávesy, klarinet, malý lesní roh, mandolína, zvonkohra, píšťala, krumhorn, saxofon (A) (B) (C) (D)
David Oberlé – bicí, perkuse, tympány, sólový zpěv (A) (B) (C) (D)
Graeme Taylor – baskytara, kytara, klávesy (A) (B) (C) (D)
Philip Nestor - baskytara (B)
Malcolm Bennett – baskytara, flétna (C)
Alex Baird – bicí (D)
Jonathan Davie – baskytara (D)
Bob Foster – kytara (D)
Hosté:
Ernest Hart – varhany na Red Queen To Gryphon Three
Peter Redding – akustická basa na Red Queen To Gryphon Three
Albová diskografie:
1.(A) Gryphon (1973)(Transatlantic, TRA 262)
2.(B) Midnight Mushrumps (1974)(Transatlantic, TRA 282)
3.(B) Red Queen To Gryphon Three (1974)(Transatlantic, TRA 287)
4.(C) Raindance (1975)(Transatlantic, TRA 302)
5.(D) Treason (1977)(Harvest, SHSP 4063)
7.(B,C) About As Curious As It Can Be (2002) (Hux Records, HUX 027)
Poznámka k diskografii: alba (1)+(2) vyšla mj. i na 1 CD Castle Essential ESM CD 356* v roce 1996 (vynechána jediná skladba Crossing The Stiles z debutu). Alba (3)+(4) byla rovněž vydána na 1 CD u Castle Essential, ESM CD 460 v roce 1997. První 4 alba vyšla samostatně na CD v Japonsku. V současnosti lze 1-4 běžně sehnat v reediční verzi od Talking Elephant Records (UK) z roku 2007.
Poslední řadové album (5) vyšlo na CD jen u firmy C-Five Records, C5CD 602, 1993.
Live nahrávky na oficiálním bootlegu (6) pocházejí z koncertu v americkém Bostonu v prosinci 1974 a rozhlasových session pro BBC z r.1975. (7) a (8) obsahují archivní záznamy BBC.
Kompilace:
7. The Collection (1991)(Curio Records ITEM CD1 +reedice: CD Griffin 454, 1996)
8. The Collection II (1995)(CD -Curio Records, ITEM CD3 +reedice: CD Communique, 14153-2, 1996)
Poznámka ke kompilacím: druhá kolekce (8) obsahuje mj. i čtyři do té doby nevydané skladby: Spies, Failing To Demonstrate The Necessarily Incommunicable Nature Of A Personal Realisation, Something To Do With T.A.R.D.I.S, Ashes.
Singlová diskografie:
1. (D) (1977) Spring Song/Fall Of The Leaf (Harvest HAR 5125)
Komentáře
Okomentovat