LYNYRD SKYNYRD: RYZÍ VŮNĚ SVOBODY, BENZÍNU I WHISKY
Pronounced
Leh-nerd Skin-nerd (1973)
Jižanský
rock je výhradně americkým fenoménem, muzikou bytostně srostlou a spjatou se
zeminou, farmářskými pracanty, palčivým sluncem i mokřady a bažinami. Odráží se
v ní zarputilá nátura Jižanů z dob občanské války i bublavý zvuk
motocyklových dvoutaktů svobodomyslných poutníků. Přitom je hudbou natolik přirozenou,
že při ní slastně podupává a usmívá se Skot, Eskymák, Japonec i Valach.
Zběsilou
občanskou válku přetavili muzikanti v jakousi romantizující nostalgii po
starých dobrých časech, kdy věci měly svůj jasný řád, zločin byl trestán rychle
a bez skurpulí, a desperáti byli paradoxně často za lidové hrdiny.
Stylem
a soundem jde o těžko uchopitelný mix country, blues a rokenrolu. Jižanský rock
se nevyhýbá harmonice, houslím, hammondkám ani ostrým či naopak zpěvným
kytarám. Jižanský rock prosákl do hardrocku i metalu.
Zpěněné
hřebce dávno vystřídali koně vrostlí do motorů. Kdo z chlapů by někdy
nesnil o toulkách po Route 66 či kalifornském pobřeží, s větrem ve
vlasech, ztepilou babou za zády, případně doširoka otevřenou na nádrži, whisky
v láhvi a hrdle, západech slunce nad rozeklanými skalami i zakulaceným
obzorem oceánu. A komu se někdy nezdálo, že je svobodný jako pták kroužící
vysoko v oblacích.
–
To
vše je zakleto v jižanském rocku. Máme-li
vybrat jednu jedinou reprezentativní kapelu, nemůže jí být žádná jiná než
Lynyrd Skynyrd, a pokud desku, tak debutové LP Pronounced
Leh-nerd Skin-nerd. Album, jež v ryzí formě definovalo
nejen zvuk kapely, ale i podstatu celého žánru.
Úvodní
blueshardrock I Ain’t The One je
ještě spíše ozvěnou anglické školy, postavené na úderných riffech, než typickým
jižanským kouskem. Mazlivá balada Tuesday’s Gone s protahovanými tóny a stylizovaně znaveným
doprovodem s naroubovanými mellotronovými smyčci hostujícího Al Koopera
naznačuje mnohem víc. Rázem se ocitáme v Americe na sousedské zahradní
slavnosti s grilovačkou, pitím a dobrou náladou vespolek. Kostrou bezmála stoneovská
rhythm&bluesovka Gimme Three Steps šlape rázně a
současně pohodářsky. Armáda tří kytaristů, Gary Rossington, Allen Collins a Ed King poprvé výrazně nasadí do
boje struny v Simple Man, jíž doslova
rozzáří společným copatým sólováním. Jednomu hnedle dojde, odkud asi brali
Eagles inspiraci pro fenomenální kytarový závěr Hotelu California. Akustické blueovky Things Goin’ On a Mississippi
Kid nás autenticky zavedou mezi lidi bažin, co se na zápraží svých
plovoucích či na pilotech postavených domů a žvárem v hubě rozkývávají
v houpacím křesle, a jen tak pro sebe a faunu kolem si pozpěvují a brnkají,
a čas od času zajdou do místní nálevny, přidají se k rozvrzanému barovému honky
tonk piánu a zpitým kámošům. Finále nastartuje hutná Poison Whiskey, jejíž hardrockový základ je přetaven do typického
jižanského soundu. Ledabylý ospalý vokál
Ronnieho Van Zanta, klouzavé i zvonivé kytary, dlouhé tóny hammondů a melloltronu,
rovná se baladický úvod Free Bird, skladby
co se stala součástí historie. Nostalgická milostná píseň o muži, jenž se snaží
vymanit z klaustrofobického vztahu, přerůstá v druhé polovině do žhavého
kytarového crescendo stupňovaného tempa a pnutí. Devět minut čiré extáze.
FREE
BIRD
Čas
od času se objeví anketa o nejlepší kytarové sólo všech dob. Free Bird se vždy objevuje v první
desítce.
Joel
O-Keeffe (Airbourne): „Nejlepší sólo všech dob, spousta kluků jím byla
ovlivněna, je to fakt kurva epické sólo, kytary hrají jakoby odevšad. Tři
na jednom fleku, a přitom dokonale synchronní, zkouknul jsem na youtube studiovou
i živé verze padesátkrát, stokrát.“
Charlie
Starr (Blackberry Smoke): „Sólo z Free Bird nepochybně patří na
seznam těch nej. Především Allen Collins zní fantasticky. Já opravdu
nevím, jestli v celém rock'n'rollu existuje vzrušivější kytarové crescendo.“
Rickey
Medlocke (současní Lynyrd Skynyrd): „Miluju, když tímto sólem zakončujeme
každý koncert. Mohl bych je hrát poslepu, i ze spánku. Když se dívám do prvních
řad, jak lidé bláznivě tleskají, říkám si jen ,Bože můj’.“
Pro
mne osobně je Free Bird opusem
velikosti Stairway To Heaven, Child In Time, July Morning.
TEMNÉ
PŘEDTUCHY RONNIEHO VAN ZANTA
Ronnieho
mrazivě prorockou a až ďábelsky ironickou otázku z Free Bird: „Když zítra odejdu, budeš si mě pamatovat?“ odmítal Johnny
Van Zant ještě dlouho po reunionu v roce 1987 zpívat. Ronnieho opakovaná
prohlášení, že se nedožije třicítky, vyvolávají i po letech divoké spekulace.
„Když jsem se dověděla, že došlo k havárii letadla, okamžitě jsem si byla
jistá, že Ronnie nepřežil, řekl mi o své předtuše tolikrát,“ vzpomíná jeho žena
Judy na tragický 20. říjen roku 1977. Také bývalý bubeník Lynyrd Skynyrd,
Artimus Pyle, ví své: „Byli jsme v Tokiu v nějakém baru, hodně pili,
když mi Ronnie najednou říká, já se
nikdy nedožiju třicítky’, odseknu mu: ,Bullshit člověče’, ale on povídá: ,Ne,
ne, já chci odejít obutý’.“ „Ronnie bylo jediné z mých dětí se schopností
vidět za oponu života,“ tvrdil v roce 1995 osmdesátiletý Lacy Van Zant. „Ronnie
mi často říkal, jak neočekává, že bude ve třiceti ještě naživu,“ přidává zvukař
a producent Kevin Elson. „Když měli kluci z kapely během šesti měsíců
několik dopravních nehod, měl jsem pocit strašidelného zásahu vyšší moci, a
napsal morbidní píseň, That Smell,“ vypověděl
Ronnie tři měsíce před smrtí novináři Jimovi Faberovi. Tušil, věděl, chtěl být
jen zajímavý?
Ať
tak či onak, stal se Ronnie vedle Buddyho, Janis, Jimiho, Jima, Briana dalším
z řady věčně mladých rockerů.
ZÁSADNÍ
OKOLOJDOUCÍ
Al Kooper
Pozapomenutý,
byť zcela zásadní podíl na výsledné podobě Pronounced
Leh-nerd Skin-nerd měl producent, aranžér, zvukař a multiinstrumentalista
Al Kooper, ročník 1944, dodnes aktivně muzicírující, avšak v našich
končinách říkající něco jen rockovým gurmánům.
Svou
kariéru nastartoval na konci padesátých let v Royal Teens. Rád dával
k dobru historky o tom, jak bylo tehdy běžné, že ve studiu zaskakovali za
nemotorné teenagery zkušení jazzmani, kteří se s doutníky v ústech
snažili napodobovat divoké mládežnické hraní.
Je
pro mě rockovým Philem Spectorem, na co producentsky sáhnul, to vyrostlo
v zvukový monolit. Stvořil velkokapelový zvuk Blood, Sweat & Tears,
pomohl Dylanovi s elektrifikací, nahrál s Mikem Bloomfieldem a
Stephenem Stillsem album Super Session,
vydával sólovky, účastnil se mimo mnohé jiné nahrávání Electric Ladyland Jimiho Hendrixe i Let it Bleed Rolling Stones, vtisknul bombastickou pompu debutu The
Tubes, a v neposlední řadě spoluvytvářel na prvních třech albech sound
Lynyrd Skynyrd.
Všichni
jsou si vědomi, že bez Ala Koopera by Lynyrd Skynyrd nikdy neprorazili, byť on
sám to vidí trochu jinak: „Jak můžete jinak než nadšeně reagovat, když poprvé
uslyšíte Free Bird?“, vzpomíná na iniciační setkání s kapelou
v dvaasedmdesátém v Atlantě.
Jen
díky své reputaci dokázal Al Kooper přesvědčit vedení MCA, že tahle parta stojí
za investici, přinejmenším coby konkurence Allman Brothers ze stáje Capricorn
Records. V Alových očích byli Lynyrd Skynyrd nebroušeným démantem,
čekajícím na svého mistra brusu. Řevnivost mezi oběma kapelami byla veliká. Greg
Allman údajně vmetl Ronniemu Van Zantovi při prvním potkání se v dvaasedmdesátém:
„Vy jste ten člověk, co se snaží znít jako já?!“ Sám Ronnie napjaté vztahy
potvrdil o tři roky později „Je to válka, neexistují žádní přátelé, počítá se
jen vítězství.“
The Who
Za
lehkonohou sehraností se skrýval dril. Ronnie kapelu vyhnal před památným turné
do malé plechové chatrče ve floridském Green Cove Springs na sever od
Jacksonville. Dům získal brzy název Peklo. Každý den bez milosti brzy ráno
budíček, rychlé kafe a kobliha v motorestu, a o půl deváté nástup na osmi
až dvanáctihodinovou šichtu.
Námaha
se vyplatila. Když s Kooperovou pomocí koncem třiasedmdesátého poprvé
předskakovali The Who na jejich Quadrophenia tour, 20000 diváků
v sanfranciském Cow Palace po nich zprvu házelo vším možným, o dvacet pět
minut později ti samí sborově vyvolávali Lynyrd Skynyrd aby se vrátili zahrát
přídavek. Manažéra The Who, Petera Rudgeho, to natolik fascinovalo, že brzy
vzal Lynyrd Skynyrd pod svá křídla a Ronniemu předával v roli mentora své
podnikatelské zkušenosti. Neilovi Youngovi, dalšímu velkému fandovi z branže, připomínali
Lynyrd Skynyrd svým entuziasmem jeho rané Buffalo Springfield.
Cameron Crowe
Autentické
vzpomínky Camerona Crowea vyvracejí anebo upřesňují některé mýty o Lynyrd
Skynyrd. Nikdy například neslyšel Ronnieho poslouchat country anebo černošské
blues. Většinou z jeho aparatury hřměli Free, Rolling Stones, Cream,
Beatles.
V roce
1973 bylo Cameronovi pouhých šestnáct, ale už psal pro Rolling Stone. Pohyboval
se v zákulisí Quadrophenia tour, když za ním přišel Ronnie Van Zant a
povídá „Člověče, četl jsem tvůj příběh Allman Brothers, jsi docela dobrý
psavec. Začínáš tak jako my, a mezi námi dvěma nejde o ty a hvězda, jsme si
rovni.“ „Tím začal náš vztah,“ vzpomíná Crowe, a pokračuje: „Byl prvním hudebníkem,
překročivším dělící čáru a mluvícím se mnou jako s kolegou umělcem. Dal mi veškerou
důvěru, vyprávěl mi svůj muzikanstký i lidský příběh, dal mi nahlédnout do všech
zákoutí své duše. Zbylé tři roky jsem mu byl velmi nablízku.“ Podle Camerona se
Ronnie Van Zant například snažil potláčet bitkařské pudy svých spoluhráčů,
chtěl, aby se soustředili na svou práci. „Než se ožrali, byli to sladcí,
chytří, zodpovědní, oduševnělí parťáci. Než se ožrali,“ zdůrazní. Hotelové
excesy Lynyrd Skynyrd nechme stranou, těžko kdo dnes zjistí jak to bylo, a
navíc, podstatná je u muzikantů muzika, tedy dílo, a ne charaktery.
–
Album
Pronounced Leh-nerd Skin-nerd sice
nedosáhlo na nejvyšší mety prodejnosti anebo obecného věhlasu, nicméně se stalo
zásadním stylotvorným titulem jižanského rocku a Lynyrd Skynyrd prvními rytíři
řádu Kytarové armády. V dějinách rocku tak již má navždy své
nezastupitelné místo jisté.
Zlomená
křídla Lynyrd Skynyrd si nepochybně obsáhle připomeneme v Rock History
1977.
Jaromír Merhaut pro Rock History 1973
Nyní, kdy ze sestavy na té fotografii žije už jenom Gary Rossington, na ně Jardo jistě zajdeš v muzikanstkém nebi. RIP!!
OdpovědětVymazat