rock+

Zatímco „In Rock“ byla šupa na solar bez výstrahy, „Fireball“ jsme všichni nedočkavě vyhlíželi. V Anglii se rockeři dočkali dlouho před vydáním LP v pravidelném pořadu Johna Peela, kde zazněla countryovka „Anyone’s Daughter“, čímž DEEDP PURPLE zmátli přátele i nepřátele víc jak Rusové Velkou říjnovou revolucí uskutečněnou v listopadu. Moje maličkost si na samotné album o více jak půl roku později vystála hodinovou frontu u pardubického Supraphonu, kam znenadání přišly indické dum-dumky.   Ne, že by nás, tvrďáky, „Fireball“ přímo zklamal, to ani omylem, jen vyžadoval jiný přístup k poslechu než hrrgrrr „In Rock“. Výraz DP byl na novince hladší, kultivovanější, ne tak nadržený. Každým dalším poslechem však rozinky rozeseté po albu sládly, například sférická Blackmoreova kouzla v „No No No“ a „Fools“, anebo Gillanovo zvýrazněné soulové pnutí ve vícero skladbách. Po čase se před každým vnímavým z nás vyloupnul do krásy „Fireball“ jako celek, včetně všech netypických kusů. A zůstal na pied

Že velikáni bývají kopírováni je přirozenou rekcí v jakémkoliv oboru, LED ZEPPELIN nevyjímaje. Sice nedali vzniknout novému subžánru, jako se to zdařilo BLACK SABBATH s doomem, přesto se ale vyrojilo mezi jejich kolegy, muzikanty, tolik nohsledů i pokračovatelů, až se ujal zastřešující termín Led Clones, sdružující mistry i nýmandy. Vydejme se tedy v dnešních speciálních Klenotech na malou procházku uplynulými dekádami, kdy každá měla své Led Clones různé velikosti.   Začneme u soudobých a velkých jmen, poté se vydáme ochutnat gurmánské menu do všech koutů světa, ústřice i jednohubky.   GRETA VAN FLEET FROM THE FIRES (2017) Nejenom padesátka LED ZEPPELIN na krku, ale také mládežnická GRETA VAN FLEET zvedla v roce 2018 zeppelinovské vlny v celém světě. Záplava článků, rozhovorů, nová fošna… Ani Spark nezůstal stranou, a GRETA VAN FLEET zabrala na jaře 2018 pro sebe celou dvoustranu. Z ní vyjímám: Joe Bonamassa po boku s Ben Hart samozřejmě hrají vyšší muzikantkou ligu, jejich vrcholové

Hardrock je vytvrzené blues, jehož podstatou je černošská lidová muzika. Anglickou „bílou“ nazýváme folkem. Třetí album LED ZEPPELIN obé propojilo. Bylo nadechnutím, provětráním hlav na čerstvém vzduchu, holdem opomíjeným kořenům. LED ZEPPELIN se jím definitivně stali věrozvěsty a pastory svých oveček, fanoušků, kteří je poslušně následovali celou následující dekádu.   LED ZEPPELIN v sedmdesátém odvážně vyskočili z až strašidelně rozjetého vlaku, kdy od nich všichni čekali další „Whola Lotta Love“, zatímco oni měli pocit, že se ocitli v útrobách líté šelmy. Robert se podle slov cestovního manažera, Richarda Colea, ocitnul na pokraji kolapsu, John začal chlastat a magořit. Při svých cestách Amerikou ale mládenci ochutnali také spoustu příjemného, zůstaňme u hudebního  – prosluněnou kalifornskou muziku, alba folkařů, například písničkářky Joni Mitchell či debut THE BAND, doprovodného tělesa Boba Dylana, což u kapely vedlo k přehodnocení umělecký priorit. Už žádné komponování a nahrávání

Kdyby měla jedna jediná skladba reprezentovat při setkáních třetího druhu vesmířanům rock, pustil bych jim „Whole Lotta Love“. Je v ní všechno: rokenrol, hard rock, psychedelie, art … A ufouni by buď zdrhli anebo nám sloužili, protože proti takovéto síle by byli bezmocní. Celosvětově druhé nejprodávanější album šedesátých let, a zároveň první tvrďácké se soundem sedmdesátek. Rychlost a razance, s jakou LED ZEPPELIN vystřelili během devětašedesátého do nebeských výšin, bere dech i po půl století. Startující Saturn V & LED ZEPPELIN, jsou tím nejhřmotnějším, co kdy lidstvo stvořilo a vyslalo ke hvězdám.   Rodilo se po částech ve víru turné zasvěceného debutovému elpé jako obří mozaika, střípek po střípku v různých studiích všech koutů Států i domovské Anglie, ve chvílích prozření i kocoviny, mezi koncerty, mejdany, bezvědomím. Jak pravil sám Jimmy Page : „Našim cílem bylo vytvořit zvukové obrazy.“   OSUDOVÝ VEČÍREK A EDDIE K RUCE Když zástupci Atlantic Records slavnostně předávali v h