LED ZEPPELIN III: PASTÝŘSKÁ HUDBA ROZEKLANÝCH SKAL

Hardrock je vytvrzené blues, jehož podstatou je černošská lidová muzika. Anglickou „bílou“ nazýváme folkem. Třetí album LED ZEPPELIN obé propojilo. Bylo nadechnutím, provětráním hlav na čerstvém vzduchu, holdem opomíjeným kořenům. LED ZEPPELIN se jím definitivně stali věrozvěsty a pastory svých oveček, fanoušků, kteří je poslušně následovali celou následující dekádu.

 

LED ZEPPELIN v sedmdesátém odvážně vyskočili z až strašidelně rozjetého vlaku, kdy od nich všichni čekali další „Whola Lotta Love“, zatímco oni měli pocit, že se ocitli v útrobách líté šelmy. Robert se podle slov cestovního manažera, Richarda Colea, ocitnul na pokraji kolapsu, John začal chlastat a magořit.

Při svých cestách Amerikou ale mládenci ochutnali také spoustu příjemného, zůstaňme u hudebního  – prosluněnou kalifornskou muziku, alba folkařů, například písničkářky Joni Mitchell či debut THE BAND, doprovodného tělesa Boba Dylana, což u kapely vedlo k přehodnocení umělecký priorit. Už žádné komponování a nahrávání pod tlakem termínů a očekávání. „Uvědomili jsme si, že ,Whola Lotta Love’ byla milníkem, který ale nemáme úmysl opakovat. Naším záměrem bylo uvědomit si, kde se nacházíme, a vymyslet něco nového,“ říká dnes Jimmy.

Je dobré připomenout, že počátkem sedmdesátého LED ZEPPELIN vydělávali na tehdejší poměry astronomické sumy. Za koncerty inkasovali až 100.000 dolarů, což je ekvivalentem dnešního půlmilionu, spoustu peněz vydělávaly i desky. Mládenci začali utrácet nejenom za auta, pro své rodiny například kupovali rozsáhlé venkovské usedlosti. A přesto našli odvahu, tohle všechno risknout.

SOUSTŘEDĚNÍ A NAHRÁVÁNÍ

Do hry nenápadně vstupuje odkaz rodné země. Na celkovém vyznění alba se zásadně podepsalo několikatýdenní jarní autorské soustředění nově vousatého Roberta a Jimmyho ve starodávném kamenném domě, Bron-Yr-Aur, fungujícího bez elektřiny a tekoucí vody, umístěného uprostřed velšské krajiny, protkané artušovskými i jinými legendami. Plant jej znal z rodinné prázdninové dovolené v třiapadesátém. Page dodnes vzpomíná na obří kontrast tiché samoty uprostřed přírody versus hukotu velkoměst při americkém turné: „Tón alba určoval klid místa. Po všech těžkých, intenzivních vibracích turné, které se odrážejí v surové energii druhého alba, to byl prostě úplně jiný pocit.“

O „domácnost“ se starali Clive Coulson a Sandy MacGregor, počínaje sběrem dřeva a konče vynášením …

Skladby přicházely samy od sebe, některé v náznacích a útržcích, jiné rovnou jako celistvé kusy. Bylo jich tolik, že postupně doplnily tři následujcí alba, viz například „Stairway To Heaven“, „Over The Hills And Far Away“, „Down By The Seaside“. 

Surové nahrávky odvezli Page s Plantem nejdříve do studií Olympic, tam se ale nedařilo navázat na původní atmosféru. Grantova sekretářka, Carole Brown, naštěstí objevila zchátralou usedlost z konce osmnáctého století, Headley Grande, kam se kapela přestěhovala spolu s mobilním studiem ROLLING STONES. S malou koncertní pauzou nakonec vzniklo na sedmnáct více či méně dokončených písní v neuvěřitelné škále výrazových prostředků. Deset z nich našlo místo na III.

„Třetí album je moje CIA,“ pravil kdysi Jimmy Page. Nelekejte se, jde o vlivy „keltské, indické a asijské“ hudby. Zároveň ji označuje za desku, díky níž zůstali LED ZEPPELIN pohromadě. V dobových rozhovorech se ostře vymezoval vůči výtkám ohledně směrování novinky. Logicky, avšak v té době marně, poukazoval na fakt, že akustické skladby hráli LZ od samého počátku své existence. Vidíte, a dnes je III považovaná za stylotvorné dílo, což je nejvyšší možná meta pro jakýkoliv umělecký počin. Pojďme se jím projít skladbu po skladbě.

LED ZEPPELIN III

Atlantic – 43:04

VYDÁNO: 5. října 1970

PRODUKCE: Jimmy Page

SESTAVA: Robert Plant – zpěv, harmonika; Jimmy Page – kytary, banjo, dulcimer, baskytara, doprovodný zpěv; John Paul Jones – baskytara, varhany, syntezátor, mandolína, doprovodný zpěv; John Bonham – bicí, perkuse, doprovodný zpěv;

 

IMMIGRANT SONG

Page, Plant  (2:26)

Sykotem echa zpětné vazby odstartovaná „Píseň přistěhovalce“ byla iniciována prožitky kapely při červnovém koncertování v Zemi ohně a ledu, Islandu. Robert Plant v dobovém tisku řekl: „Byli jsme hosty islandské vlády. Šlo v podstatě o výměnnou kulturní misi, v jejímž rámci jsme měli hrát v Reykjavíku. Den před naším příjezdem ale zahájili všichni státní úředníci stávku, a akce měla být zrušena. Tamější univerzita pro nás naštěstí zajistila náhradní sál. Reakce mládeže vše vynahradila, byla úžasná. ,Immigrant Song’ je právě o této cestě, otevírá album, jež je neuvěřitelně odlišné od našich dřívějších.“ Básnik by napsal, že přijeli jako Angličani a odjížděli coby Vikingové. Robert za noci prosvětlené polární září přetavil svůj prožitek do textu o starých nemilosrdných dobyvatelích. Rané provedení zaznělo již 28. června na festivalu Bath u anglického městečka Shepton Mallet, pouhých šest dnů po vzpomínaném vystoupení v hlavním městě hrdé ostrovní zemičky!

Původní studiová verze s psychedelickými pasážemi byla nakonec zkrácena na dvouminutouvou délku klasických rokenrolů.

Staccato skladby se stalo předobrazem všem budoucích metalových cvalůJ A první rychlou inspiraci najdeme na jedničce LUCIFER’S FRIEND v „Ride The Sky“. Není divu, že „Písní přistěhovace“ LED ZEPPLIN několik let otevírali své koncerty.

 

FRIENDS

Page, Plant (3:55)

Page napsal „Friends“ v rozrušení z hádky s někým ze sousedství v Pangbourne. Byla tak pro něj určitou formou terapie. Nejen zlé jazyky upozorňují na podobnost s „Carry On“ westoastových bohů, čtveřice CROSBY, STILLS, NASH & YOUNG. Možná mu před hádkou hrála z gramofonuJ

Indické názvuky, jimiž chtěl Page obohatit sound, zaranžoval John Paul Jones využitím otevřeného ladění i různých studiových mašinek, například elektronkových kompresorů. Kapela si, na rozdíl od BEATLES, k dosažení ambiciózního záměru vystačila při nahrávání sama. V dobovém říjnovém (1970) rozhovoru pro Melody Maker upozornil Jimmy Page čtenáře na Robertův obří hlasový rozsah i schopnost vyvolat hrozivou atmosféru, která prý vyhnala jednoho jeho známého ze studia s výkřikem: „Stvořili jste něco hodně zlého!“. Ponechaný předstartovní ruch studia vtipně navozuje pocit velkého očekávání.

 Anály tvrdí, že „Friends“ hráli LED ZEPPELIN živě pouze jednou, 29. září 1971, v japonské Ósace.

CELEBRATION DAY

Page, Plant, Jones (3:29)

Robert Plant o textu prozradil, že odráží jeho dojmy z New Yorku, skladba se prý dokonce podle světové metropole původně jmenovala. Některý výklady ji odvážně spojují se Sochou svobody a tím i úvodní písní přistěhovalce. Ještě odvážnější, ba přímo bláznivé dedukce, dávají „Celebration Day“ dohromady s údajnou smlouvou LED ZEPPELIN se satanem. Kuš…

Z hudebního pohledu je zajímavé rafinované užití několika kytar různého ladění. Page v MM hrdě poukázal na několik současně užitých riffů, tvořících promyšlený celek.

Za zvláštním úvodním efektem stojí poničená magnetofonová páska, co se dostala mimo dráhu. A proč „Oslava“? „Protože jsem ˇštastný,“ odvětil Page.

Spolu s „Out On The Tiles“ byla „Celebration Day“ považována za poněkud obskurní kus, příliš složitý a na „první signální“ nechytlavý.

Je jednou z nejsyrovějších a současně nejkreativnějších písní na albu. Někteří publicisté ji dokonce označují za první intelektuální skladbu LED ZEPPELINJ

 

SINCE I'VE BEEN LOVING YOU

Page, Plant, Jones (7: 25)

Může být krásnější rozloučení s bluesovou érou LED ZEPPELIN než „Since I’ve Been Loving You“? Nemůže. „Od té doby, co tě miluji“ byla jedna z prvních zaznamenaných věcí objevivších se na III, dokonce se zvažovalo, zdali ji na poslední chvíli neumístit na dvojku. LED ZEPPELIN se tímto kusem ocitli až na samém kraji možného, fundamentálně bluesového. Pecka, co pomohla LED ZEPPELIN vyhrát nad všemi bluesovými skeptiky, do té doby tvrdícími, že pravé blues musí být černé. Jen Lester Bangs z Rolling Stone vytrousil cosi smrtelně nudném bluesovém jamování. Hlušec. Dnes se „Since I’ve Been Loving You“ umísťuje v popředí různých anket o nej skladbu, sólo či zpěv.

Kapela měla skladbu dokonale secvičenou z amerického turné, proto ve studiu vznikla v podstatě naživo. Dotáčely se jen vokály a Jimmyho skvostné sólo. Protože John Paul Jones obsluhoval hammondky, hrál basovou linku pomocí pedálu. Robert Plant předvádí vokální akrobacii na hrazdě vysuté mezi mrakodrapy. Za doslova „královský,“ označil jeho zpěv Jimmy v rozhovoru pro Mojo. Jimmy Page právem považuje tehdejší výkon LED ZEPPELIN za jeden z vrcholů jejich tvorby.

Opět se „samozřejmě“ objevily škarohlídné zvěsti o podobnosti se staršími skladbami, tentokráte MOBY GRAPE a YARDBIRDS. Přidaná hodnota LED ZEPPELIN však jakékoliv použité inspirace rozdrtila na prach zapomnění.

OUT ON THE TILES

Page, Plant, Bonham (4:O4)

Jimmyho riff je inspirován Johnovým 4/4 tlukotem, a proto byl Bonhamovi připsán spoluautorský kredit. „Out On The Tiles“ je pomyslným ohlédnutím, zapadla by na jakoukoliv ze čtyř stran prvních dvou alb. Název je něco jako „Vypadnout ven“ (do hospody, kam jinam). Page po letech prozradil, jak docílil zvláštního soundu, zachycujícího atmosféru místnosti. Přesunoval během nahrávání mikrofony porůznu tak, aby zachycovaly nejen nástroje, ale i okolní život.

Výsledný kontrast mezi potemnělými sestupnými akordy kytary a melodickým refrénem byl ozvláštněn useknutými takty, použitými později v „Black Dog“. Page nikdy neprozradil, šlo-li o náhodu, nehodu, nebo záměr. Poslední část kompozice je jednou velkou Bonhamovou předváděčkou.

 

GALLOWS POLE

Trad. arr, Page, Plant (4:58)

Jestliže hlomozná „Out On The Tiles“ před otáčením vinylu na druhou stranu poněkud při prvoposlechu zklidnila zmatené fanoušky kovářských LED ZEPPELIN, tak akustické štěbetání mandolíny v překopané skočné lidovce „Gallows Pole“ jim muselo přivodit infarkt, což by ostatně byla jen variace konce odsouzence z písněJ

John Paul Jones na novinářský dotaz ohledně důvodu přehození žánrové výhybky – odvětil s pokrčením ramen: „Nevím, hodně jsme poslouchali Joni Mitchell, FAIRPORT CONVENTION a další podobné, například Iana Matthewse, POCO.“

 

TANGERINE

Page (3:12)

Jemná folková píseň, kterou pod názvem „Knowing That I’m Losing You“ napsal Jimmy Page v době probíhajícího rozpadu YARDBIRDS i svého tehdejšího vztahu, je po „Your Time Is Gonna Come“ z debutu druhou, v níž použil pedálovou steel kytaru. Verze LED ZEPPELIN prošla úpravou refrénu, jinak je téměř identická s demo předlohou. Falešný začátek je jen momentálním fórkem, považovaným již záhy samotným Pageem za poněkud nevyvedený.

THAT'S THE WAY

Page, Plant (5:38)

Poklidná krajina Walesu zrcadlící se v každém tónu, to je „That’s The Way“. Však ji také dvojice Page/Plant stvořila na procházce s akustickou kytarou a magnetofonem po okolí Bron-y-Aur. Jimmy začal vybrnkávat základní motiv, Robert přidával slova, a už večer se u ohně dílko oslavovalo. Náladě odpovídá instrumentace bez bubnů, s Jonesovou mandolínou, Bonhamovou tamburínou a Jimmyho dvanáctistrunnou a dulcimerem. Dnes by skladbu kdejaký jouda označil za ekologickou agitku. Současně by se v ní mohli, kdyby toho byli mentálně schopni, poznat netolerantní bijci jakýchkoliv odlišností, neboť verš „You're gonna let your hair hang down“ přímo odkazuje na tehdejší neblahou zkušenost LZ z pobytu na jihu Spojených států, kdy si se svými dlouhými vlasy nemohli mládenci ani zajít do hospody, aniž by na ně někdo nezačal flusat anebo jim vyhrožovat! Robertova schopnost psát mezi řádky byla již zamlada obdivuhodná.

 

BRON-Y-AUR  STOMP

Page, Plant, Jones (4:2o)

Když Paul McCartney oslavil na Bílém dvojalbu svého hafíka („Martha My Dear“), proč by totéž nemohl učinit Robert pro svého skvrnitého Chodce, pojmenovaného údajně dle přezdívky Aragorna z Pána prstenů. Na půdorysu procházky přírodou posloucháme country o přátelství, oddanosti a lásce. Opět žádný rachot, namísto kopáku kastaněty a elektriky dřevo.

 

HATS OFF TO (ROY) HARPER

Trad. arr. Charles Obscure (3:41)

Pocta přátelství Jimmyho a Roberta s folkovým zpěvákem a svérázem, Royem Harperem, jenž měl zásadní vliv na celou generaci tehdejších rockerů, nejenom těch koketujících s folkem a psychedelií. Všichni ostatně známe jeho pohostinské vystoupení v pinkfloydovské „Have A Cigar“ anebo Royovo vzývání Ianem Andersonem z JETHRO TULL. Skladba vznikla spontánně za jednu noc, hudebně nebyla nijak originální, šlo opět o parafrázi starého předválečného blues, což nic nemění na úžasném dojmu z další Plantovy vokální exhibice, která – díky hlasitostí upozaděnému doprovodu a použití studiového vibrata, využívajícího tzv. Dopplerova efektu – vynikne o to více.

–

Tehdejší šokovaní fanoušci i zmatení kritici působí dnes až úsměvně, na druhou stranu je potřeba uznat, že v obou táborech se albu nakonec dostalo zaslouženého uznání.

Komerční „propadák“ s milionovými prodeji a Nr #1 v UK/USA se časem přetavil ve stylotvorné dílo, k němuž dnes nemalá část publika i psavců vzhlíží jako k nejdůležitější nahrávce skupiny.

KUKUŘICE, MOTÝLE I ŽIDLE LÉTAVICE
Slovutná Kingston College of Art byla v šedesátých létech opravdovou líhní výtvarných talentů. Byla mezi nimiž i celá řada muzikantů, jedním z nich také Jimmy Page, co si v sedmdesátém, při hledání tvůrce obalu pro třetí album, vzpomněl na spolužáka Richarda Drewa (1943-2012), vystupujícího pod pseudonymem Zacron. Jenže jej nemohl najít. Pomohla náhoda, když Zarcon za jedné deštivé noci sám Jimmymu zavolal z telefonní budky. Aniž stačil cokoliv říct, tedy až na své jméno, Jimmy jej přerušil: „Kde sakra jsi?! Nemůžeme tě sehnat!“.
Zacron se k úkolu zpracovat Jimmyho vizi kruhového „Volvelle“ postavil zodpovědně: „Obešel jsem snad všechny prodejny vinylů v Londýně a prošmejdil každou polici, dokud jsem neměl dokonalý přehled o situaci na trhu. Vnímal jsem ohromnou zodpovědnost za vytvoření designu pro tehdejší rockovou skupinu číslo jedna.“
Základem designu se stal lepenkový disk s obrázky, vykukujícími otvory v přebalu. Záměrně zrnité fotografie členů kapely byly pořízeny v jejich domovech, aby vyzněly co nejpřirozeněji a zároveň zachycovaly sílu osobností. Bonham prý zrovna dojídá sendvič, John Paul Jones naproti tomu působí až vznešeně, Jimmyho Zacron pojal podle svých slov jako bájnou Medúzu se světlem ve vlasech, Robertovy vlasy připomínají svíjející se hady kolem germánsky řezané tváře. Na jeho krku nelze přehlédnou zvýrazněný německý kříž z první světové války. Mimochodem, Robert z trojky zdobil mé bílé triko (ručně vyrobená šablona, fixírka, jakási barva, jedno odpoledne).
Po celém přebalu i disku byly zdánlivě chaoticky roztroušeny desítky předmětů. „Chtěl jsem dát dohromady neobvyklé prvky, například nechat létat věci, co normálně nelétají, židle s křídly, apod. Požitkářsky jsem kombinoval dvouplošníky, bombardéry, vzducholodě, palmy, ptáky, motýly, heraldické motivy a geometrické obrazce. A kukuřici, která má velmi podobný tvar jako Zeppelin. Vím, že se k tomu Jimmy později vyjadřoval trochu odtažitě,“ vzpomínal Zircon.
Práce trvaly čtyři měsíce, kapela i firma byly již trochu nervózní, nakonec ale i tvrďák Peter Grant se zmohl při prezentaci jen na obdivné „Naprosto fantastické!“ Nadšený Page volal autorovi/spolužákovi z New Yorku, že by měl navrhovat i jejich další přebaly. Je proto trochu s podivem pozdější Jimmyho ochladnutí k legendárnímu přebalu, jenž se pravidelně umísťuje v anketách o nej LP covery světa.

Jaromír Merhaut pro Spark 2020 (neotištěno)