rock+

Je sice pravda, že tváří skupiny bývá nejčastěji zpěvák, případně kytarista, ale jak už kdysi dávno pronesl Mikkey Dee: „Můžeš mít špičkového zpěváka, báječného kytaristu, perfektního basáka, ale jak má bubeník mizerný den, všechno to jde do hajzlu.“ Carmine a Vinny Appice podobných dnů měli zatraceně málo, jestli vůbec nějaké. Spíše to bylo a je naopak. Tihle dva bráchové, před jejichž bicími soupravami hrála smetánka sedmdesátkového, osmdesátkového i devadesátkového hard rocku a metalu, psali a stále píšou historii těchto stylů. Momentálně ruku v ruce šíří do světa své první společné album „Sinister“, které navazuje na jejich koncertní bubenické bitvy, které se v minulých letech přehnaly i naší zemí. Byla velká čest vyzpovídat tyto mistry nástrojů nátlučných, a jak praví nepsané pravidlo, nejdříve dostal prostor starší z bratrů, Carmine. CARMINE APPICE JM: Na úvod rozhovoru dovol, abych ti složil poklonu coby otci všech hardrockových bubeníků. Proto nemohu začít jinak: Debut VANILLA...

  V době, kdy původnímu artrocku vinou punkové exploze odzvonilo, objevila se v Kanadě skupina SAGA s novou definicí progresivního rocku, reflektující náladu doby. Svým soundem i stylem předběhla dobu. Troufám si říci, že kdyby neexistovala SAGA, tak kupříkladu ASIA by hrála jinak a nedosáhla takového úspěchu. Kapela se nebála experimentovat, vydávala různorodá alba, málokdy se opakovala, přesto ji lze identifikovat po prvním motivu. Patří k nejoriginálnějším tělesům na rockové scéně.   Jakkoliv se to zdá neuvěřitelné, skupina SAGA se již na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let stala široce oblíbenou také v Československu. Zřejmě to byl důsledek silného, byť neoficiálního, obchodního propojení s Německem, kde SAGA taktéž okamžitě zaujala posluchače, teskně vzpomínající na progresivní rock i další náročnější formy. Když v roce 1981 SAGA vydala čtvrté album, „World Apart“ – které spolu s MTV hitem „Wind Him Up“ znamenalo průlom u americk...

Yes patří vedle Genesis a King Crimson k artorockovému triumvirátu, jenž před více jak čtyřiceti lety vytyčil základní postuláty tohoto rockového subžánru. V ČSSR Yes patřili ke kultovním skupiná, k nimž s obdivem vzhlíželi nejenom náročnější posluchači, ale i muzikanti. Současnou sestavu tvoří jediný zakládající člen: baskytarista Chris Squire, plus dva veteráni: kytarista Steve Howe a bubeník Alan White, jeden univerzál: klávesák Geoff Downes a novic (od roku 2012): Jon Davison. Kapela hraje 45 let, šestnáct již uplynulo od jejího prvního koncertu v České republice – mimochodem nejnarvanějšího, jaký jsem kdy zažil. Inovované Yes uvítáme 30. května opět v Praze, tentokráte s jejich nejklasičtějším repertoárem, kdy v rámci Triple Album Tour přehrají celá tři alba: The Yes Album , Close to the Edge a Going for the One . Druhá z nich vyšla v roce 1974 v ČSSR u Supraphonu – pod hlavičkou Hi-Fi klubu, a i proto patří v tuzemsku k nej...

Kdyby měl kdokoliv jmenovat jednu jedinou kapelu, reprezentující jižanský rock, nemohl by uvést nikoho jiného než LYNYRD SKYNRD. Každá pořádná americká motorka, když jejím koním popustíte uzdu v nekonečných širých pláních, řičí i pobroukává soundem LYNYRD SKYNYRD. Každý z nás chtěl být někdy volný jako pták. A hledáte-li „synonymum“ pro osudovou rockovou tragédii, zjeví se vám zlomená křídla LYNYRD SKYNYRD. ROZHOVOR   Johnny Colt batřil v letech 1989-1997 k oporám BLACK CROWES. Poté hrál v TRAIN a byl i členem projektu ROCKSTAR SUPERNOVA. Od roku 2012 jeho basa tvrdí muziku v LYNYRD SKYNYRD. Mimoto je spolumajitelem NoDa Studios. Ač není pamětníkem, jeho exklusivní rozhovor pro Spark má opojnou atmosféru upřímné zpovědi muzikanta, který již je součástí legendy z největších. Voní hudba Lynyrd Skynyrd benzínem a svobodou? Rozhodně, tyhle dvě slova to vystihují naprosto přesně, lepší bych nenašel. Jediná věc, kterou bych přidal je to, že ti lidé jsou ta...