Je sice pravda, že tváří
skupiny bývá nejčastěji zpěvák, případně kytarista, ale jak už kdysi dávno
pronesl Mikkey Dee: „Můžeš mít špičkového zpěváka, báječného kytaristu, perfektního
basáka, ale jak má bubeník mizerný den, všechno to jde do hajzlu.“ Carmine a
Vinny Appice podobných dnů měli zatraceně málo, jestli vůbec nějaké. Spíše to
bylo a je naopak. Tihle dva bráchové, před jejichž bicími soupravami hrála
smetánka sedmdesátkového, osmdesátkového i devadesátkového hard rocku a metalu,
psali a stále píšou historii těchto stylů. Momentálně ruku v ruce šíří do světa
své první společné album „Sinister“, které navazuje na jejich koncertní
bubenické bitvy, které se v minulých letech přehnaly i naší zemí. Byla velká
čest vyzpovídat tyto mistry nástrojů nátlučných, a jak praví nepsané pravidlo,
nejdříve dostal prostor starší z bratrů, Carmine.
CARMINE APPICE
JM: Na úvod
rozhovoru dovol, abych ti složil poklonu coby otci všech hardrockových
bubeníků. Proto nemohu začít jinak: Debut VANILLA FUDGE z roku 1967
ovlivnil anglickou hardrockovou čtveřici LED ZEPPELIN, DEEP PURPLE, BLACK
SABBATH a URIAH HEEP jako žádné jiné album. Ostatně, věnovali jsme tomuto LP ve
Spark magazínu jeden díl naší celoroční 1967 story. Máš na co být hrdý. Jak
zpětně vnímáš to, co se vám, mladým začínajícím muzikantům, tehdy před padesáti
lety podařilo? Byl to zázrak, souhra náhod, odraz kvasné doby, magie letopočtu
1967 nebo něco jiného?
Díky moc! V té době jsme
museli zvuk bicích hodně umocnit, protože zbytek kapely používal zesilovače. Hudební
průmysl byl tehdy ještě v podstatě v plenkách. Byli jsme jednoduše
součástí newyorského dění. Tehdy s VANILLA FUDGE jsme samozřejmě nevěděli, že
budeme následně psát dějiny; ani já sám jsem si nikdy nepředstavoval, že budu mít
tak dlouhou kariéru. Když se teď ohlédnu zpět, tak jsem opravdu vděčný za
takovou možnost – že jsem chytil tehdejší hudební byznys za koule a vytřískal z
toho něco tak kreativního a snad přínosného.
JM: Změnil se podle
tebe od té doby nějak zásadně rock? Anebo jen zvukový obal?
Změnil se úplně od
podlahy. A to nejen rock, hudební průmysl se celkově změnil k nepoznání. Jestli
ale k lepšímu nebo k horšímu – to je otázka. Já už dnes nevidím mezi
kapelami žádné nové „hrdiny“. Šedesátá léta byla takovými hrdiny nacpaná k
prasknutí, vezmi si Jimiho Hendrixe, Erica Claptona, Jeffa Becka, Jimmyho Page,
Iana Paice nebo třeba mě. (smích)
To jsou ikony, které mají na
svědomí ten obrovský hudební boom, tu evoluci rocku. Pak v sedmdesátých letech
Alex Van Halen, Eddie Van Halen a třeba THE POLICE. Hrdiny najdeš i v
osmdesátých, i v devadesátých letech, ale kde jsou teď? Dnes se na hudbu lidi
dívají úplně jinýma očima. Všechno mi zní stejně. Muzikanti už neexperimentují.
Bubeníci znějí stejně, kytaristé znějí stejně… Mám pocit, že tohle celé začalo
METALLICOU. Pak už to šlo všechno dolů. To je ale pochopitelně jen můj názor.
Vypadá to, jako by už dnes nikdo neměl ten svůj osobitý sound. Dřív si člověk
mohl říct: „Hej, tohle je přece SOUNDGARDEN!“ nebo: „Hele, a tohle jsou THE EAGLES!“
Tohle se o dnešních kapelách říct nedá.
JM: Jakou pozici má
dnes rock v USA?
Srovnám to zase se
sedmdesátými nebo ranými osmdesátými lety, protože v té době se rock stal plnohodnotným
žánrem. Lidé improvizovali, experimentovali a jamovali. Moje skupina BLUE
MURDER se v podstatě ani tak moc nelišila od kapely, ve které jsem hrál předtím
s Jeffem Beckem. Hráli jsme, pak přišlo na řadu sólo a pak se jamovalo. Jako v
jazzu. Ale v sedmdesátých a osmdesátých letech se jazz postupně odsouval do
pozadí, ale my i tak hráli pořád na tomhle principu. Myslím, že když nejsi
třeba něco tak velkého jako U2, LED ZEPPELIN, THE POLICE nebo VAN HALEN, ale spíš
něco středně velkého, budeš mít v dnešní době velký problém vyprodat arénu. Teď
jsou koncertní haly plné pop music. Rock v USA ještě pořád žije, ale už to není
tak velké, jako to bývalo. Dřív by taková kapela jako DEF LEPPARD vyprodala
arénu i dva dny po sobě. Dnes už je to jištěné tak, že to je kupříkladu dvojkoncert
DEF LEPPARD spolu s Alicem Cooperem a třeba ještě s někým dalším. Bohužel rock
už není tak velký, jako býval. To jsem se ale rozpovídal, co? (smích)
JM: Projekt APPICE je
první společnou studiovou prací tebe a bráchy. Kdy a kdo přišel s nápadem dát
se dohromady nejenom na pódiu?
S Vinnym jsme něco takového
řešili, když jsme připravovali naši živou desku „Drum Wars – Live!“, ale ani
tehdy jsme nepřemýšleli o studiovém projektu. Přišel s tím náš manažer, zrovna
když jsme koncertovali po světě. Říká: „Hele, chlapi, měli byste spolu nahrát
desku.“ Víš, ta koncertní šňůra se jmenovala „Carmine and Vinny Drum Wars“
a pro lidi to bylo matoucí; nevěděli, jestli jde o klasický koncert nebo spíš o
drum show. Náš manažer nám řekl, že když nahrajeme desku, tak se tohoto
problému zbavíme a budeme moct odehrát daleko více koncertů – a bylo
rozhodnuto. Podepsali jsme smlouvu s SPV a vše se rozjelo. Mimochodem, ten
obrázek na přední straně alba… Docela to bolelo, když nám přišívali ty tváře k
sobě, to ti teda povím. (smích)
JM: Hosty jste vybírali
společně, anebo měl každý své tipy? Když se to vezme generačně, vypadá to, že
jsi – byť starší – neměl hlavní slovo. Kterých z bezmála dvaceti muzikantů na
albu si obzvláště považuješ?
Považuju si jich všech, a
přesně proto taky na tom albu jsou. Vinny se spojil se dvěma kytaristy z
Evropy, z Polska a Francie, a taky měl nějaký projekt s Joelem Hoekstrou z
WHITESNAKE. Posílali nám své nápady na písničky, my si je poslechli a vybrali ty,
které se nám zalíbily. Co se týče třeba Bumblefoota (SONS OF APOLLO, ex-GUNS N’
ROSES), s tím jsem hrál v projektu THE PLATINUM ROCK ALL STARS, a tak jsem
ho pro naši věc nadchl. Celý pracovní proces bych shrnul do písničky „With a
Little Help From My Friends“, protože přesně tak to bylo.
JM: Jak bys z pohledu
muzikanta popsal rozdíly v tvém bubnování a v bubnování tvého bráchy? Do jaké
míry jsi mu byl v jeho začátcích učitelem, rádcem?
Na úvod, já hraju líp. (smích)
Samozřejmě jen žertuju. Srovnal bych nás s jazzmany, jako byl Gene Krupa a
Buddy Rich. Gene hrál oslnivě, přitáhl si bicí k okraji pódia a lidé ho
zbožňovali. A Buddy byl spíš takové brutální zvíře. Já jsem jako Gene Krupa a
Vinny jako Buddy Rich. (smích) Vinny radši hraje hodně tvrdé věci a já jsem
spíš na ty melodičtější tóny. Na tomto našem albu jsou Vinnyho bicí nahrané
digitálně, kdežto ty moje na analog; ten rozdíl je tam docela slyšet. Když
Vinny přišel na svět, mně už bylo dvanáct a už jsem hrál na bicí. Když mi bylo
devatenáct, tak už jsem byl docela za vodou a Vinny mě vídal v televizi a v
časopisech a to ho určitě inspirovalo. Brával jsem ho spolu se sestrou na svoje
koncerty a pro něho to bylo něco neuvěřitelného, vidět všechny ty lidi, kteří
kvůli jeho bratrovi šíleli. (smích)
Jednou jsem pak nechal
jeden set bicích doma a on začal hrát. Máma mi tehdy říkala: „Dovádí mě s tím
svým hraním k šílenství, stejně jako jsi to dělal ty.“ (smích) Když jsme si
pak
všimli, že má opravdu
talent, dali jsme ho k učiteli, který učil i mě. No a když mu bylo osmnáct, tak
už hrál s Johnem Lennonem! A pak už mi dokonce i přebíral koncerty. (smích)
Já pak dostal nabídku přidat
se k BLACK SABBATH, když Bill odcházel, ale hrál jsem tehdy s Rodem
Stewartem, tak jsem odmítl, jenže pak náhodou našli nějakou Vinnyho nahrávku, která
se jim zalíbila, tak ho zkontaktovali, vyzkoušeli a nakonec i vzali. Před lety
jsi společně s bráchou absolvoval několik společných turné.
JM: Bude se něco
podobného konat i u příležitosti vydání společného alba „Sinister“? Pokud ano,přijedete
do Evropy a do Česka?
Ano, myslím, že v Česku
koncert mít budeme, někdy kolem 15. května. A ano, turné k albu „Sinister“ již
v lednu odstartovalo.
VINNY APPICE
JM: Ač jsi o jedenáct
mladší než brácha, je tvá diskografie s tou jeho srovnatelná. Kterých alb z té
spousty skvostných opusů si obzvláště ceníš?
To je hodně těžká otázka.
Asi ale „Holy Diver“ s Ronniem DIO.
JM: Jak naznačil už
Carmine, při výběru hostů jsi měl, byť generačně mladší, hlavní slovo. Účasti kterého
z nich si nejvíce vážíš?
Samozřejmě že v tomto
ohledu si vážím úplně všech. Nicméně můj oblíbenec je asi Bumblefoot, kterého
ale paradoxně naverboval Carmine. (smích)
JM: Co a kde jste
nahrávali společně a co každý zvlášť?
Ve skutečnosti jsme
nahráli úplně všechno každý zvlášť. Bylo by asi obtížné natáčet dvoje bicí
najednou. Mnoho sekvencí jsem pořídil ve svém domácím studiu v LA a Carmine
zase ve studiu v New Yorku.
JM: Jak bys z pohledu
muzikanta popsal rozdíly v tvém bubnování a v bubnování tvého bráchy? Do
jaké míry ti byl v začátcích učitelem, rádcem?
Byl mi hlavně obrovskou
inspirací. Když jsem vyrůstal, chtěl jsem být jako on. Když pak zjistil, že mám
docela talent, ohromně mi ho začal pomáhat pěstovat a rozvíjet. Co se toho
bubnování týče, já jsem hlasitější, rychlejší a silnější. Carmine je daleko větší
prožitkář a showman. Když ale hrajeme spolu, máme naprosto totožný, takový
funky feel.
JM: Můžeš pro naše
čtenáře, mezi nimiž jsou i muzikanti, popsat svou bubenickou soupravu?
Jasně. Hraju na DDrum bicí,
činely Istanbul a paličky ChromaCast. Mám malou soupravu s 12,13 přechody,
16,18 kotly a 24X14 kopáky. Velmi jednoduché, ale kvalitní.
JM: Podle všeho se
můžeme těšit na váš další koncert i u nás v Česku…
Už jsme u vás dvakrát hráli,
myslím, že v roce 2012 společně s Carminem v rámci „Drum Wars“. A
ano,myslím, že se do Česka zase podíváme, protože teď v lednu jsme s bráchou
rozjeli další turné.
JM: Jaká bude koncertní
sestava?
Máme jednu kapelu v
Evropě, další na východním pobřeží USA a taky kapelu tady v Los Angeles. To je
naprosto ideální stav, protože není třeba muzikanty ze Států narychlo přesouvat
na koncerty do Evropy. A myslím, že je na co se těšit. Všechny tyto sestavy
jsou hodně ostré.
Jaromír Merhaut (otázky) pro Spark 2017
Komentáře
Okomentovat