rock+

Robert Plant:  „Nikdo nemohl převzít Bonhamovu práci. Nemožné!“ Hřmot hardrocku se rozplynul jak dým nad Hindenburgem. Ustalo víření Leslie boxů, vazbené kvílení kytar i nálety bicích. Namísto ambiciózních kompozic se na scénu vrátily „obyčejné“ písničky. A uprostřed všech těch změn stojí osiřelý plavovlasý bůh i démon v jednom – navenek přistřihnutý avšak uvnitř rozevlátý Robert Plant. KUDY KAM? Předejme mu slovo: „Když jsme ztratili Johna Bonhama, vůbec jsem netušil, co bude dál. Z letargie mě vytáhli Honeydrippers, jezdili jsme po klubech, hráli věci Otise Rushe a dalších bluesmanů, skvělé to bylo, ale jak se říká, stará vesta.“ Kudy kam by se dalo nazvat období provázející prvotinu. Jeden krok vpřed, dva zpět, mezitím úkroky vlevo i vpravo. V dobových rozhovorech Plant zdůrazňoval nově nabytou tvůrčí svobodu i záměr oprostit se od zeppelinovského soundu. Změnil se jeho přístup k hudbě, otevřel vnějším inspiracím, na cestách najednou poznal spoustu lidi, poněvadž už nebyl uzavřen v

Kytarista Justin Adams se narodil v roce 1961 v Londýně v rodině diplomata. S Afrikou se seznámil již jako dítě, když jeho otec působil služebně v Egyptě. Profesionální hudební kariéru započal na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let v souboru  The Impossible Dreamers. Další štací byli Jah Wobble’s Invaders Of The Heart. Předtím než se seznámil s Robertem Plantem vydal sólové album a soundtrack. Mimoto nahrává s Juldehem Camarou a dalšími umělci. Ve světě je ceněn jako jeden z nejoriginálnějších kytaristů. Jste Angličan, jako dítě vyrůstající ale i v Egyptě. Vaše inspirativní kytarová hra se obrazně řečeno rozprostírá nad žánry i kontinenty. Dá se říci, že toto multikulturní vnímání hudby vám bylo sudičkami naděleno od kolébky, anebo jste se k tomuto přístupu propracoval sám až později, coby aktivní muzikant? Pokud hledáš příčinu toho, proč je moje hudba taková, jaká je, rozhodně je to kvůli tomu, že jsem trávil dětství na Středním východě.   Hodně mě ovlivnila arabská hudba, punkrock

Tak mám za sebou svůj Woodstock a sem šťastné jako Venclovský... Nic nevadí, že jsem kosmickým paprskometem přismahlej jako špatně opečený prase, nohy mám snad urvané v kyčlích a znovu přibité z boku k prdeli kramlema, v uších mi hučí bučí, v rozkroku mám kvalitně zapařenej fosforeskující lišej, smrdím jako cap, oči pálí, a právě jsem vypadnul z home-toi-toi. Jen si mě mučte a trapte, viděl jsem Rychlé šípy… tak nějak blaze mi je.   Vyrazili jsme s tříhodinovou rezervou v pátek ráno, v osm, díky půjčenému satelitnímu navigačnímu systému jsme se obratně vyhnuli placené dálnici a dorazili na místo asi jen o pět hodin později oproti plánu.   Takže Ten Years After a Canned Heat v prdeli. První mě nemrzeli, bez Alvina to jaksi nemůže být ono. Uhrkaní Stranglers nejsou moje krevní skupina, takže první zářez na lovely pažbě byl věčný romantik Donovan s květinovými vymalovánkami. Nechápu jeho povrchní přirovnávání k Dylanovi. Hudba, texty i osobnost obou jsou zcela jinde. Donovan nikoho nebur