LOVELY DAYS: (21.–22. 7. 2006, ST PÖLTEN, RAKOUSKO)


Tak mám za sebou svůj Woodstock a sem šťastné jako Venclovský...
Nic nevadí, že jsem kosmickým paprskometem přismahlej jako špatně opečený prase, nohy mám snad urvané v kyčlích a znovu přibité z boku k prdeli kramlema, v uších mi hučí bučí, v rozkroku mám kvalitně zapařenej fosforeskující lišej, smrdím jako cap, oči pálí, a právě jsem vypadnul z home-toi-toi. Jen si mě mučte a trapte, viděl jsem Rychlé šípy… tak nějak blaze mi je.
 
Vyrazili jsme s tříhodinovou rezervou v pátek ráno, v osm, díky půjčenému satelitnímu navigačnímu systému jsme se obratně vyhnuli placené dálnici a dorazili na místo asi jen o pět hodin později oproti plánu.
 
Takže Ten Years After a Canned Heat v prdeli. První mě nemrzeli, bez Alvina to jaksi nemůže být ono. Uhrkaní Stranglers nejsou moje krevní skupina, takže první zářez na lovely pažbě byl věčný romantik Donovan s květinovými vymalovánkami. Nechápu jeho povrchní přirovnávání k Dylanovi. Hudba, texty i osobnost obou jsou zcela jinde. Donovan nikoho neburcuje, neupaluje očima, nekráká, zpívá, aranže se drží zavedené formy, je stále podoben sám sobě… pro leckoho snad může být Donovan příliš sladkobolný, pro mne jsou jeho skladby malebným písničkářstvím, bez kterého by šedesátky nebyly úplné. Stylovější rozjezd Woodstocku jsem si nemohl přát.


BAP jsem programově vynechal a hodil potokové čvachtando v čisťounké ledové vodě náhonu. Škoda, že odvahu shodit plavky našly jen vysloužilé dojnice, pamětnice Monterey.
 
Mé páté Plantovo vystoupení bylo snad o dvě koňské dávky nejlepší. Do seventies figury pohublý Plant to dával ten večer skoro jak zamlada, vyzpívával téměř všechno, co je na fošnách, pár drobounkých ulejváren si člověk ani nevšiml, ze zeppelínovských pecek byly opět jako v Praze umně vypreparovány Pageovy riffy, a kdyby mě na tuhle perličku neupozornil jeden kytarista, sám bych to ani nezaregistroval. Při závěrečné dvacetiminutové Whole Lotta Love s vychytanými proklady a odbočkami šly do pozoru chlupy i v tropickém dusnu.


Páteční noční finále. Roxy Music. Nikdy jsem je naživo neviděl, neslyšel. To, co předvedl jedenáctičlenný ansámbl, bylo watersovsky bombastické, současně uhlazeně elegantní, místy až dekadentní. Bryan Ferry s image lva salónů se zaseknul na čtyřicítce. Roxy Music (Ferry – Manzanera – Mackay plus doprovodný spolek) hrají odvázaně jak banda nadržených muzikantů, co vtrhla do nočního baru a zahrála levou zadní, cokoliv si zrovna zamanula, od baladického preludování přes refrénové hopsačky, řezavý hardrock, až po kabaret. Kdybych měl kus od kusu popisovat, co předváděli ve svých sólových partech mladí námezdníci, ať již něžná, nesmělá kytaristka, která se ve vteřině proměnila v dračici, či černoška, jež zapěla tak, že by Rogerova proslulá děvčata zbělela, musel bych sepsat xstránkový elaborát.

 
Sobota krátce po obědě: Komu neseděl lehce pocukrovaný Donovan, musel být o to více unesen syrovým, štiplavým Country Joem McDonaldem, jehož zavilý odpor proti válce ve Vietnamu byl opředen legendami i za Zdí. Usměvavý, opálený, skoro holohlavý stařík v kšiltovce s nápisem CIA, do kterého by nikdo od pohledu neřekl, že to je jedna z vlasatých ikon hippie éry a Woodstocku. Jeho útočný antifolk byl jednou z ideových inspirací i pro rané punkery. A když člověk viděl a slyšel, jak mladí Rakušani do pětadvaceti let, kteří tvořili snad polovinu (!) obecenstva Lovely Days, zpívají kompletní texty, šel mráz po zádech i mně, starému válečníkovi, antipacifistovi.


Iron Butterfly. To jsem věděl předem, že uslyším zbytkovku, kde je origoš pouze bicmen Ron Bushy. Železného motýla už pár let osedlává démonický vlasohřívec Larry Rust (technická: ten je vám tak krásný, já bejt ženská, neváhám... jinými slovy, prý je mi podobný). S gustem jsem pozoroval, jak některým mladým teprve na místě došlo, odkudže vlastně brali raní Black Sabbath – a Iommi obzvláště – inspiraci. Těžkotonážní protometal s květinovou psychedelií. Závěrečná In-A-Gadda-Da-Vida byla trochu dýchavičná, vetchý Ron to už má bubenicky definitivně za sebou, jeho původně zběsilá, explozivně erupční bubenická sóla jsem si musel napůl domýšlet J No, pak další má pauza – jakýsi Willi Resetarits. Hodinka u řeky byla báječná.


Manfred Mann’s Earth Band měl letecké zpoždění. Pak přišel, zahrál, zvítězil. Tak dokonalou hráčskou souhrou nikdo nedisponoval. Setinovteřinové stoptimy na povel, jeden dobrý a druhý excelentní pěvec; kapelník, co svůj tým dovedl k dokonalosti. Jestliže vídeňský koncert MMEB v Rock Planet 2005 byl jedním z mých koncertních všechdobových top zážitků, tenhle pozici bandu u mne jen stvrdil. Takový The Mighty Quinn, rozehraný mistrem jako jazzůvka a dohrávaný v párplovsky hardrockovém forte nášlapu, to byla esence precizního muzikanství, co zároveň všechny stále baví. Zážitek na druhou.



Gary Moore, to je zvláštní případ. Na jednu stranu zahraje lehkou rukou a zpívá jako zvon, na druhou má to jeho stadiónové blues původ spíš v hlavě, prstech, kalkulačce, než v srdci. Kdo slyšel a viděl jakkoliv vetchého Petera Greena, ví, co mám na mysli. Škoda, že Gary víc neprezentuje svou osmdesátkovou hardrockovou klasiku. Jinak jsem se ovšem pobavil dosyta. Ty záchodově blahotlačené ksichty, co Gary háže při sólech, jsou natolik inspirativní, že toi-toi byly po jeho hodince zafrontované. (Kdysi mi na burzách říkali, že jsem mu podobný, tož si vyberte, ale bráchu mi připomínal.)


Billyho Idola jsem kdysi viděl v Praze; něco mi na něm nesedí, jeho punková stylizace je stejně „opravdová“ jako Garyho blues. Musel jsem už taky šetřit své 50+/100+ (roky/kila) tělíčko na závěr. Dal jsem si proto leha opodál a do kotle dorazil jen na finálovou půlhodinku. Ta ovšem byla atomicky bombovní, celá jeho jeho tlupa hrála jako o dušu. Málokdy se vidí, jak muzikanti dělají srandu, které se dá neútrpně smát.


The Who. Jo, jo, tak tohle je ta parta, co zamlada před čtyřiceti roky vyváděla jako urvaná z řetězu. I proto jsem před sebou nechal beztrestně řádit -náctiletého čtyřicetikiláčka s kuřecím hrudníčkem, co při každém riffu skákal jak na trampolíně, takže mi nepřetržitě rušil obraz. Koncert sám byl pro mne dobrý, ne přelomový. Who sice řadím mezi zásadní rockové stylotvorné kapely, současně přiznávám, že jsem na nich nikdy neulítával, pouze Tommy a Quadrophenia se mi dostaly počátkem sedmdesátek pod kůži, zbytek diskografie jsem si doposlouchal dodatečně, studijně; líbí se mi, ale bez husí kůže. Peteova kytarová hra mi odjakživa vždycky připadala kostrbatá, já zamlada inklinoval k blackmoreovským střelcům a Roger to taky mezi mými Byrony, Gillany, Gabriely, Andersony neměl lehké. Podobné velkoprodukce samozřejmě sázejí na jistotu jak v repertoáru, tak v provedení. Co skladba, to pecka, nová věc z tehdy připravovaného alba potřebuje svůj čas, napoprvé působila spíše jako demáč. Světelný park byl trochu otravný svými protiletadlovými světlomety napalovanými každou chvíli do publika. Zážitkově bych Who zařadil k podobně pojatým koncertům Rolling Stones, Maccy apod. Trochu odosobněné, vykalkulované, ale zaplaťpánbůh za to… za pouhých deset let budeme moct tak akorát vzpomínat, málokteré dnešní vitální +šedesátníky uvidíme ještě v akci: všichni tihle krásní, obrovití dinosauři se postupně zastaví a ulehnou, a pak budeme nadávat sami sobě za každou promarněnou šanci. Buďme proto vděčni za každý Lovely Day, ať se jmenuje jakkoliv a je kdekoliv v dosahu.
 
Cesta zpátky byla opět satelitně vynikající. Některé rakouské vesnice jsme poznali ze všech světových stran i dvakrát. Nakonec bakelitová navigačka málem končila svou pouť v potoce pod lávkou přeshraniční cyklostezky.

Jaromír Merhaut 2006 (Rock+ 2010)



P.S.
Navštívil jsem v životě spoustu koncertů i různých festíků. Lovely Days 2006 svou podobou, organizací i zázemím pro návštěvníky předčil vše ne o několik koňských délek, ale rovnou okruhů.
Zamlada v polovině sedmdesátek jsem v pohodě sdílel smradlavý, chlastací, kuřácký a šukací seník ve Strážnici se stovkou dalších podobných, brodil se odpadkama po kolena a vyhýbal se akorát kouřícím hovnům. Kdo zažil sračkami přetékající latríny na MOR, že by hrneček záviděl, musí mít dodnes pocit, že se díval ďáblovi do řiti. V pokročilejším věku se ale přeci jenom chci bavit muzikou i bez fekálních bacilů.
Rozlehlé a přitom malebné zákoutí v bezprostřední blízkosti A1 a St. Pöltenu nás uvítalo bezchybným servisem. Za pár minut jsme parkovali 300 m od hlavní scény, v jednom z mnoha oplocených kempů. Pár minut chůze a: teplé sprchy, čisté záchody i umývárny, nejenom spousta toi-toi, ale taky svítivě bílé kachlové na úrovni hotelu vyšší třídy, spousta bufetů, řeka, pitný náhon, louky, pole, lesy…
 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

AC/DC: Power Up (2020)

ZVUKOVÝ SLIS(Z) NAMÍSTO HUDBY

BABE RUTH

1970 04: OBOUSTRANNÝ BENEFIT? KDEPAK … JETHRO TULL/BLODWYN PIG

APPICE BROTHERS: Vládci hromů a bucharů

GRAVY TRAIN

1970 11: ROCKOVÝ JEŽÍŠ AŽ NA VĚKY

THE TRIP

ROCKMAN TOM SCHOLZ: MOZEK I TĚLO BOSTON

EELA CRAIG