1983: 11110111111: KOMPAKTNÍ DISK NÁŠ VEZDEJŠÍ…

Z naprostého nočního ticha přicházejí modulované tóny telegrafních drátů, doprovázené vzdáleným hřměním. Dokonalá sluchátková iluze opuštěné okresky a prérijních dálav v úvodu Telegraf Road Dire Straits byla na jaře třiaosmdesátého mým prvním a navždy nezapomenutelným poslechovým seznámením s cédéčkem. Hudební kompaktní disk se onoho roku vydal do světa, aby si jej zakrátko na celých pětadvacet let podmanil.

 

TEORETICKÉ MINIMUM

Nebojte se, nebude to bolet. Naše smysly vnímají svět analogově, spojitě. Kmitavý pohyb vzduchu vnímáme sluchovým ústrojím jako zvuk v širokém pásmu kmitočtů v rozsahu cca. 20 až 20000 Hertz. Co je frekvenčně pod slyšitelným pásmem, nazývá se infrazvukem, co je nad ním, pak ultrazvukem. Mimo frekvenční rozsah je důležitým zvukovým parametrem i hlasitost, kterou vnímáme v rozmezí práhů slyšení a bolestivosti. Grafické znázornění, kdy vodorovná osa zachycuje kmitočet a svislá akustický tlak (resp. intenzitu) představuje sluchového pole. Subjektivně vnímáme zvuk logaritmicky, geometrický nárůst hodnot vnímáme lineárně.

U reprodukované hudby by bylo zdánlivě ideální, kdyby celá audio soustava (včetně nahrávky samotné) dokázala přenést všechny zvuky hudebních nástrojů a hlasů beze změny. Z mnoha důvodů je to technicky nemožné a posluchačsky nepraktické. Kdo slyšel například saxofon z metru, ví svéJ

Snaha o vytvoření kvalitativního rámce, jenž by definoval základní parametry solidního elektroakustického řetězce, vedla v roce 1966 ke vzniku normy pro Hi-Fi DIN 4550, jež se stala celosvětovou mantrou. Hi-Fi, High Fidelity, čili vysoká věrnost vstoupila do vesmíru audiofilů.

Kvalita analogových magnetických páskových záznamů má své fyzikální limity, zejména co se týče dynamického rozsahu a souvisejícího harmonického zkreslení. U LP desek se navíc přidávaly problémy s kolísáním, přeslechy, preechem, nerovnoměrnou kvalitou mezi začátkem a koncem každé strany desky, mechanickým opotřebováváním při přehrávání, různou kvalitou výlisků.

Prudký rozvoj miniaturizace a počítačových technologií umožnil v sedmdesátých letech vývoj digitalizace zvuku. Své síly spojily koncerny Sony a Philips.

Výsledkem byl formát kompaktního disku pro audio záznam, standardizovaný technickou specifikací v tzv. Red Book z roku 1980. Ze spousty parametrů vyčleňme ty dva nejdůležitější: frekvenční a dynamický rozsah. Díky vzorkovací frekvenci – čili kolikrát za sekundu je zvuk „změřen“ – 44100 Hz bylo s malou rezervou dosaženo potřebného frekvenčního rozsahu do 20000 Hz. Proč tomu tak je, zasahuje do vyšší matematiky, zájemci se mohou dotázat strýčka Googla na tzv. Nyquistův teorém. Dynamický rozsah formátu předurčovala 16 bitová kvantizace, což znamená, že systém je schopen zachytit dvě na šestnáctou (65536) amplitudových úrovní signálu v rozmezí -32768 do +32767. Protože akustický tlak pracuje s „napěťovým“ logaritmem, vychází nám teoretický dynamický rozsah, jenž je formát schopen přenést, 96dB, v praxi o něco menší. To sice dynamicky nepokrývá reálný zvukový svět od mrtvé komory po start rakety, nicméně hudební s rezervou.

Fyzicky se na kotouček o průměru 12 cm v pětikilometrové spirále od středu po okraj vyrazily matricí více jak 3 miliardy prohlubní, kdy každý přechod mezi dírou (landem) a rovinou (pitem) znamenal logickou hodnotu 1. Dohromady tvoří jedničky a nuly na 640 MB dat.

Nemá smysl v Rock History popisovat matematické metody, jimiž systém zajišťoval opravu vadně vylisovaných, poškozených, či špatně načtených dat. Musí nám stačit fakt, že vše v praxi fungovalo docela dobře, i když původní optimistické zprávy o bezchybně hrajících kompaktních discích poškrábaných ze všech stran se časem ukázaly jako půlpravdy, viz dále.

 

SRÁŽKA S REALITOU

Pomineme-li tiskové konference s předváděním prototypů a mezikusů, pořádané od konce sedmdesátých let, prvním praktickým výsledkem snažení bylo uvedení přehrávače Sony CDP-101 na japonský trh na podzim 1982 spolu s prvním CD titulem, 52nd Street (1978) Billyho Joela. V Evropě se zhruba v téže době dávala do pohybu německá lisovna v Hannoveru. První jí vyrobenou plackou bylo album Visitors (1981) od Abby.

Do konce roku 1982 bylo na trhu prvních pár desítek titulů a tři základní modely přehrávačů, již zmíněný Sony CDP-101, Philips CD 100 a Hitachi DA-1000.

Pravá digitální exploze nastala ve světě s jarem 1983, kdy se díky masivní reklamní a informační kampani v nejenom hudebních a technických médiích dostaly kompaktní disky do povědomí všech hudebních fanoušků. Desítky modelů přehrávačů a stovky vydaných titulů, tak vypadala světová bilance CD a spol. za celý třiaosmdesátý.

V ČSSR jsme se o novince dozvídali z kusých zpráv v Technickém magazínu a jarní týdenní veletržní ochutnávky. První obsažný článek, osvětlující detailněji technické principy i parametry CD, vyšel v Téčku 6/1983. Díky tomu se komunitě tuzemských hi-fi fanoušků dostalo od samého začátku zasvěcených a přitom poutavě a pochopitelně podaných informací. S jedinou výjimkou, která však měla poměrně dlouhodobé důsledky v povědomí laické veřejnosti. Autor totiž na závěr své populárně odborné statě, zřejmě pro odlehčení textu, napsal, cituji: „Měl jsem možnost vidět desku nošenou dva týdny v kapse společně s mincemi a klíči – povrch vypadal otřesně. Přesto při poslechu nebylo sluchem žádné narušení signálu postřehnutelné.“ Džin byl vypuštěn z láhve, výrok začal žít svým životem. Ještě po létech poskytoval například alibi všem neopatrným, kteří vraceli poškrabané CD v půjčovnách s tím, že kompaktní disk můžou přeci nosit naholo v kapse a pořád bude hrát bezchybně. Ono to platí pouze při drobných radiálních rýhách ze strany odrazivé vrstvy, těch může být opravdu mnoho, a skutečně nevadí. Stačí ale souvislé tangenciální poškození, čili kruh, způsobený většinou tím, že u některých méně kvalitních přehrávačů docházelo k fyzickému kontaktu čočky s roztočeným kompaktním diskem (cca. 3-8 otáček za sekundu). Menší poškození ze strany hraní se dají přeleštit. Nezkoušejte ale amatérsky, není to zdaleka jednoduché. Fatální důsledky má bohužel jakékoliv drobné poškození, jež projde „zezadu“ skrz potisk a slaboulinkou krycí vrstvu pouhých 0,1 mm (!) na odrazivou vrstvu a poškodí ji. Tam už není co leštit…

 

PRVNÍ OSOBNÍ SETKÁNÍ S CD

Od roku 1978 jsem si – za mými spolupachateli propašované DM – nechával čas od času posílat německými zásilkovými Music-Show a Saturn LP desky. Od konce roku 1982 jsem pak do každé objednávky psal dovětek, aby – až budou k dispozici – mně poslali nejenom LP, ale i CD verzi toho kterého titulu. A tak jednoho březnového dne roku 1983 za bdělého dohledu soudružky „komisařky“ jsem si vyzvedl a rozbalil v břeclavské celnici krabici s pravým pokladem: první várkou kompaktních disků na Moravě, ne-li ČSSRJ

Bryan Adams – Cuts Like A Knife, Dire Straits – Love Over Gold, Journey – Escape, Simon & Garfunkel – Collection, ABC – The Lexicon Of Love, Toto – Hydra, Charlie – Charlie, Jon & Vangelis – Friends Of Mr. Cairo.

Zakrátko sbírku doplnily: Barclay James Harvest – Ring Of Changes, Paul Young – No Parlez, Mike Oldfield – Crises, Jon & Vangelis – Private Collection, Moody Blues – Present, Status Quo – 12 Gold Bars, Bonnie Tyler – Faster Than The Speed Of Night. Pokud mě paměť neklame.

Podzimní a později i jarní brněnské veletrhy byly od počátku sedmdesátých let sladkohořkou událostí, kdy davy jako u vytržení hodiny zíraly ve stáncích Sony, Philips, Blaupunkt a pár dalších, na magnetofony, rádia, repráky, gramce – o nichž si mohly nechat jen zdát. Čas od času putoval ke mně domů aspoň prospekt, to když se některému z bohorovných PZOmanů už nechtělo dále hledět na můj ksicht.

V dubnu 1983 jsem ovšem nakráčel k pultu Sony pevným krokem, odstrčil pár řadáčů, ještě před nedávnem mých spoluzoufalců, a vyskládal z igelitky Malboro před zkoprněného zastupiče hromádku kompaktních disků s kategorickým požadavkem, ať mi je postupně pustí do sluchátek z vystaveného CD přehrávače Sony CDP-101, v kterém zoufale točil celý den jen promo cédo.

V mžiku byla moje maličkost povýšena na celebritu, jíž si zakrátko přišli s prosíkem vypůjčit od Philipse. Nakonec mě ukecali a cédéčka jsem svým novým „kamarádům“ zapůjčil, přijel si pro ně poslední den výstavy a v zákulisí nerušeně užíval několik hodin muziku bez lupanců s tichem mezi tóny. Úžas z obého se mi přímo laserově vpálil navždy do paměti. Kdykoliv z ticha začnou pobroukávat dráty Telegraph Road, sedím blažen v pavilonu C v křesle u Philipsů…

Douška. Kamarád M.Š. si v létě 1983 koupil za celoročních dělnických 30 litrů CD player jenž byl spolu s mou sbírkou několika desítek kousků CD týden u mě a týden u něj. Zlínské duo King & KingJ

 

BILANCE ZTRÁT A NÁLEZŮ

Na jedné straně ztráta galerijní krásy LP přebalu a doprovodných rituálů, na druhé čirý zvuk bez lupanců, ruchů a dalších již zmíněných nectností (kolísání, jiná kvalita na obvodu a u středu desky, značná citlivost na stav jehly i zacházení, prach, nečistoty). Co je víc? Toť byla nadlouho věčná otázka, jež i dnes rezonuje v témže obecném gardu: digitál vs analog.

Osobně jsem před oněmi více jak třicet lety dal přednost kompaktním diskům. Krásné a strojařsky dokonalé analogové mašinky, gramofony a magnetofony, mám od té doby spíš na koukání, pohlazení a vzpomínání. A nostalgii zklidním elektronkami v signálové cestě své audio sestavy a občasným listováním a kocháním se zbytkem sbírky vinylů.

Jenže, ve hře digitál vs analog bylo/je vícero rovin, než jen uživatelská, posluchačská. Nástup kompaktních disků se stal například spouštěčem patnáctiletého kontinuálního nárůstu prodejů hudby. Masově se prodávaly nejenom novinky, ale i CD reedice starších titulů, spousta hudebních fanoušků nahrazovala ohrané vinyly novými kotoučky. Po LP deskách – od roku 1990 až do nedávna – takříkajíc neštěkl pes.

Hudebníkům poskytnul kompaktní disk souvislou tvůrčí plochu více jak 70 minut, což se bohužel časem ukázalo spíše danajským darem, kdy tvůrci běžně cpali na cédéčka všechno, co ve studiu natočili, samozřejmě kolikrát na úkor kvality. Opět malý přeskok do současna. Je paradoxem, že odhmotněný digitál, ruku v ruce se změněnými podmínkami v hudebním průmyslu a úbytkem peněz v něm, vede k likvidaci klasických hudebních alb a návratu k jednotlivým skladbám, stačí se podívat na statistiky, kdy všem kralují downloady a streamy jednotlivých písniček.

Studiovým zvukařům umožnily jedničky a nuly dříve nepředstavitelné postupy. Bohužel, jen ti osvícení je využili ku prospěchu hudby samotné. A tak zde dnes máme – namísto reálu se blížícímu zvuku hudebních nástrojů – na pár decibelů slisovanou hlukovou hmotu, valící se na nás ze všech stran jako přemaštěné karbanátky.

Vraťme se raději do roku 1983, kdy jsme se všichni – zatím jen v představách – radovali z „ohlušujícího“ ticha explodující muziky, byť na čisté DDD (= kompletně digitálně zaznamenanou, masterovanou a vydanou nahrávku) a milionové prodeje musel svět počkat na Brothers In Arms v pětaosmdesátém. A na cenově dostupné tuzemské přehrávače a placky ještě podstatně déle.

Přese všechno jsme byli svědky a účastníky – zrodu malého technického zázraku a dalšího zásadního artefaktu pop kultury – v přímém přenosu.

 

HI-FI VIDEOREKORDÉRY

Výrazně ve stínu premiéry kompaktního disku se v roce 1983 odehrálo další zajímavé audio-video představení: videorekordérů s kvalitním zvukem, zaznamenaným na pásek – stejně jako obraz – pomocí rotačních hlav. Novinku stihli uvést na trh takřka souběžně oba tehdejší hlavní kohouti, Sony se svým Betamaxem a JVC s VHS.

Hi-Fi videorekordéry se rázem dostaly i do hledáčku audiofilů, protože představené parametry vysoce převyšovaly dosažitelné hodnoty u cívkových i kazetových magnetofonů, a v podstatě se kryly s parametry kompaktního disku. Technický princip byl poměrně jednoduchý a odvozený od již známých a zavedených analogových technologií.

Pásek se ve videorekordérech pohybuje hlemýždím tempem plus minus tří centimetrů za sekundu. Tomu odpovídají i chabé audio parametry podélného záznamu, naprosto nepoužitelné pro hudbu. Například frekvenční rozsah končí u 8-10 kHz.

Frekvenčně modulovaný záznam přes rotační hlavy, kdy k páru video hlav přibyly na šikmém bubnu dvě audio hlavy, umožnil v domácích podmínkách přenést CD kvalitu na pásek. Avšak za první Hi-Fi videorekordéry Betamax/VHS se sázelo na černý burzovní stůl 30-35000 československých, a to byl v polovině 80. let více jak celoroční běžný příjem! Není divu, že největší odbyt měly luxusní video stroje na Ostravsku, tehdejší havíři na nějakou tu kačku hledět nemuseli, tři čtyři měsíce jedli jen v kantýně, a luxusní video bylo doma. Náklady na jedno nahrané CD byly oproti originálu zhruba pětinové, proto se zejména v lepší veksl audio/video společnosti i přes počáteční vysokou investici uchytily a rozšířily.

Složitá mechanika vyžadovala kvalitní pásky a bezprašné prostředí, jinak docházelo k nepřesnému navazování pracovních bodů, kdy záznam/přehrávání přecházelo z jedné hlavy na druhou, což mělo za efekt bzučivý pazvuk na pozadí záznamu. V ČSSR navíc neexistoval autorizovaný servis, takže často nastupovali brouci Pytlíci, vybavení krátkým šroubovákem a nekonečným sebevědomím.

–

Rok 11110111111 sice nebyl z ryze hudebního pohledu přelomový, pokud perimetr rozšíříme i na související technickou stránku věci, nenajdeme v historii významnější.

Jaromír Merhaut (Publikováno v magazínu Rock History 1983)