NEUSCHWANSTEIN

Neuschwanstein není jen uchvacujícím symbolem ušlechtilého bláznovství, tyčícím nad bavorským městečkem Füssen, ale i skupina, která stvořila jednu z nejkrásnějších artrockových desek, co znám. Je to i příběh o tom, jak je vše relativní a jak málo znamená být novým prorokem, když nejste ve správnou dobu na správném místě…

V roce 1971 zjistili v německém Saarlandu dva studenti, Thomas Neuroth a Klaus Mayer, že mají společnou zálibu v symfonickém artrocku i klasické vážné hudbě. Netrvalo dlouho a založili skupinu Neuschwanstein, pojmenovanou podle pohádkově romantického zámku Ludvíka II. Thomas se ujal kláves, Klaus flétny a syntezátoru. Dalšími členy se stali baskytarista Uli Limpert, kytarista Udo Redlich, bubeník Thorsten Lafleur a houslista Theo Bush.

V prvním období se instrumentální skupina zaměřila na přehrávání osvědčeného repertoáru britských ikon klávesového classical rocku, mezi jinými i Ricka Wakemana. Během krátké doby ale Thomas s Klausem začali skládat vlastní muziku. S muzikálovou adaptací Alice In Wonderland, podle předlohy Lewise Carrolla, dokonce mladíci v roce 1974 vyhráli místní hudební klání.
Tento úspěch, při kterém se divadelně pojatá jevištní prezentace – s kostýmy, iluminacemi, nápaditým osvětlením, kouřovým suchým ledem – stala nedílnou součástí vystoupení, nasměroval skupinu k novým horizontům.
Původní sestavu opouští Lafleur, následníkem je Hans-Peter Schwarz, sound nakrátko obohacuje mellotron Rity Altmayer, náhrady za Theo Busche. Zakrátko odchází Udo Redlich i Uli Limpert, kterého nahrazuje Rainer Zimmer. Novicem je kytarista Roger Weiler (Oxymoron, Lykorn), se kterými se nějaký čas mládenci potkávali při různých vystoupeních.
Další dva roky skupina absolvuje řadu koncertů v Německu a Francii, v roce 1976 se účastní festivalu v Sierck-Les-Bains, kdy vedle pasáží z Alenky v říši divů, s vloženými recitativy v němčině, zazní poprvé i Zartlicher Abschied, závěrečná skladba alba Battlement.
Aspoň zvukový „obrázek“ provedení Alenky si můžeme udělat z CD Alice In Wonderland, vydaném třicet let poté u firmy Musea.
 
Přichází zásadní posun. Členem Neuschwanstein se stává Weilerův kolega ze studentských If, potažmo  Lykorn, čerstvý navrátilec z vojny, hlavně však zpěvák a multiinstrumentalista Frederic Joos. Sexteto je kompletní tak, jak je známe z Battlement.
Mladý Francouz se stal okamžitě zásadním členem souboru. Jeho gabrielovsky teatrální hlas a perlivá akustická kytara umožnili kapele posunout celý projev k opravdovému plnokrevnému artrocku v duchu starých Genesis.
Rostoucí renomé skupiny stvrdil support známým Novalis při jejich koncertu na půdě Saarbruckenské univerzity v únoru 1977, i zájem místního promotéra Ulliho Reicherta. V říjnu 1978 začalo nahrávání ve známém studiu Dietera Dierkse. Milou pozorností mladé skupině bylo zdvořilostní zabubnování Hermanna Rarebella (Scorpions) v úvodní Loafer Jack.

LP Battlement, vydané počátkem roku 1979, mělo všechno, co má artrock mít, více viz mé samostatné vyznání. Vyšlo však bez větší promo podpory u pidifirmy Racket Records, a navíc v nejhorší možné době; všude kolem řádil punk a navíc se na trh a do médií zdola vyvalila německá nová vlna… celkem se LP prodalo 6000 kousků, jeden si koupil i jakýsi Merhaut z GottwaldovaJ
Krátce po dokončení a vydání alba se ale skupina pozvolna rozpadá, mládenci se z ekonomických důvodů rozutíkávají ke svým civilním zaměstnáním. Frederic Joos opouští muziku úplně, stává se designerem, a dnes je renomovaným ilustrátorem dětských knížek. Následuje jej Rainer Zimmer. Autor všemi oceňované lyriky – Roger Weiler – se dává na publicistiku…
 
O nenahraditelný hlas a textařský mozek vykleštění Neuschwanstein se vrátili ke kostýmní instrumentální produkci, svou hudbu zintimněli, dá se říci po vzoru Stevea Hacketta, nebo ještě trefněji Antonyho Phillipse. Saarlandskou popularitu si stále drželi, otevírali kupříkladu koncerty Novalis i Lucifer’s Friend. Členy se v té době stali Michael Kiessling a Wolfgang Bode z místní kapely Trier. V léte 1980 ale Neuschwanstein končí definitivně. Thomas a Michael pokračují s muzikou coby koníčkem, Hans-Peter a Klaus dokončují studia a budují mimohudební profesní kariéru. Roger Weiler se vrací ke skupině Nightbirds, přehrávající sixties covery. Wolfgang Bode mydlí jazz.
 
Shrnuto a podtrženo: ani sebelepší muzika v duchu nejlepších tradic nezaručuje úspěch. Je smutným paradoxem, že o pár let později Marillion s tímtéž vzorcem zvedli praporec se znakem Genesis, a dobyli s ním bezmála svět. Když si jako svůj první song od Neuschwanstein pustíte Beyond The Bugle, a po zurčivé předehře uslyšíte lkavým chvějivým hlasem Frederica Joose podaný úvodní verš „Beyond the mountain, a wanderer spent the night…“ neuvěříte, že tohle někdo mohl zapět tři roky před Fishem. I hudební svět umí být hodně nespravedlivý, krutý. Napravte to aspoň trochu, pořiďte si CD Battlement a vzdejte poslechem hold zapomenutým muzikantům. Ať se jim párkrát škytneJ

Jaromír Merhaut pro Rock+ 2012

P.S. 2020

Neuschwanstein na Tidalu: https://listen.tidal.com/artist/5276126
Obě alba jsou k poslechu ve verzi Musea (1992, 2008)

Sestavy:
Thomas Neuroth – klávesy (A, B, C, D, E)
Klaus Mayer – flétna, klávesy (A, B, C, D, E)
Uli Limpert – baskytara (A, B)
Udo Redlich – kytara (A, B)
Thorsten Lafleur – bicí (A)
Theo Bush – housle (A)
Hans-Peter Schwarz – bicí (B, C, D, E)
Rita Altmayer – mellotron (B)
Roger Weiler – kytara (C, D)
Rainer Zimmer – baskytara (C, D)
Frederic Joos – zpěv, kytara (D)
Michael Kiessling – kytara (E)
Wolfgang Bode – baskytara (E)
 
Diskografie:
Battlement (1979, Racket Records, RRK 15.002) (D)
CD reedice: Musea (FGBG 4063.AR, 1992) s vloženou skladbou Midsummer Day
-
Alice In Wonderland (2008, Musea) (C)
 
 
Recenze:
 

Battlement (1979)
1. Loafer Jack (4:42) 
2. Ice With Dwale (6:21) 
3. Intruders And The Punishment (7:34) 
4. Beyond The Bugle (7:31) 
5. Battlement (7:05) 
6. Midsummer Day (7:42) * 
7. Zärtlicher Abschied (5:42) 
* vložená skladba: CD reedice Musea (1992)
 
Battlement od Neuschwanstein je už více než třicet let moje srdcovka, objevená pro mne náhodou na jednom ručně psaném, ušmoulaném seznamu tipů na prý dobré neznámé artrockové kapely. V době před internetem měly takové seznamy, kolující v opisech republikou, cenu zlata.
Úplně vidím, jak mi o pár týdnů později otec přináší do obýváku těžkou bednu – se stovkou LP od Saturnu – jím dovezenou z celnice z Břeclavi, a jak lačně očichávám a vybaluju jednu po druhé, strhávám celofány, pokládám na gramec, roztáčím, koštuju, odkládám, pokládám další a tak točím dokolečka dokola… a pak najednou zírám s otevřenou hubou... Genesis v plné síle!
Od toho okamžiku jsem si Neuschwanstein vzal takříkajíc za své a cítil jsem úplnou povinnost šířit tuto nádheru dál a dál. Battlement jsem nahrál kamarádům i na kšeft setkrát. Kdo na burze zmínil Marillion, už mě měl za zády, a už jsem mu potměšile pouštěl přenosného kazetku úvod Beyond The Bugle, kde je Frederic Joos fishovštější než Fish sám, a to prosím zhruba tři roky před první nahrávkou Marillion.
Tohle album musí ocenit každý artrocker staré školy.
Úplně vidím, jak mi o pár týdnů později otec přináší do obýváku těžkou bednu – se stovkou LP od Saturnu – jím dovezenou z celnice z Břeclavi, a jak lačně očichávám a vybaluju jednu po druhé, strhávám celofány, pokládám na gramec, roztáčím, koštuju, odkládám, pokládám další a tak točím dokolečka dokola… a pak najednou zírám s otevřenou hubou... Genesis v plné síle!
Od toho okamžiku jsem si Neuschwanstein vzal takříkajíc za své a cítil jsem úplnou povinnost šířit tuto nádheru dál a dál. Battlement jsem nahrál kamarádům i na kšeft setkrát. Kdo na burze zmínil Marillion, už mě měl za zády, a už jsem mu potměšile pouštěl přenosného kazetku úvod Beyond The Bugle, kde je Frederic Joos fishovštější než Fish sám, a to prosím zhruba tři roky před první nahrávkou Marillion.
Tohle album musí ocenit každý artrocker staré školy.

Alice In Wonderland
01. Theme of Alice – The Flower Meadow – The White Rabbit (1:17)
02. The Gate To Wonderland (2:13)
03. Pond of Tears (2:45)
04. The Conference Of The Princess – Old Father’s Song – Duchess’ Lullaby (8:31)
05. Five-O’Clock-Tea (6:49)
06. The Marching Of The Queen – Palace Of Wonderland (12:04)
07. The Court Of The Animals (5:01)
08. Alice’s Return (2:04)
 
Alenka v říši divů je především scénická instrumentální hudba, s několika recitativy v němčině. Symfonizující classical rock v kombinaci s trubadúrským odkazem a několika lehounkými doteky jazzu. Tak by se dalo jednou větou popsat žánrové vymezení díla.
Bohužel, mrazení z otevření zapomenuté klenotnice se napoprvé nekoná. Na to je celek nevyzrálý, hudba sama působí schématicky, až školometsky. Bez výpravné scény, která by odvedla část pozornosti, je to taková študácká chudobka.
Pár pasáží je však velmi slibných, zejména když se do děje zapojí perlivá flétna Klause Mayera a kapela celkově ožije. Takovými vrcholy je The Court Of The Animals a část Old Father’s Song. Anebo když fujara něžně dýše krásný melodický motiv v titulním kusu, či o chvíli později rozjímá v The Conference Of The Princess…
Neuschwanstein potkalo to, co rané Genesis. Vzali si napoprvé velké sousto, nechali se natlačit do polohy, která jim nebyla úplně vlastní.
Další a další poslechy s hlubším vnorem postupně odkrývají napoprvé skrytou krásu. Je potřeba se naladit, nečekat zázrak, nechat se okouzlit naivistickým pojetím a roztočit emoční kaleidoskop…
Když si představím, jak by pomohl fishovský zpěv Frederica Joose…