1970 04: OBOUSTRANNÝ BENEFIT? KDEPAK … JETHRO TULL/BLODWYN PIG
Když i naším tiskem
proběhla fotka vytepaného Lennona s Yoko, zabolel pouhý pohled na ni.
Hlava symbolu nespoutanosti, nedávno ještě s hřívou a vousem desperáta, se
zásahem jakési dánské „kadeřnice“ proměnila v oškubanou kuřecí hlavičku
z linky smrti. Poté Paul v jakémsi rádiu prokec, že s BEATLES je
konec, a vše špatné stvrdila, byť poněkud jinotajně, dubnová tisková zpráva jejich
Apple. Svým způsobem razítko za ukončenými šedesátkami.
V dnešním pokračování
těžby perel z historických studní si připomeneme příběh dvou pokrevně
spřízněných kapel ze stejné stáje, stojících na startovní čáře a s novými
alby vydanými právě ve čtvrtém měsíci roku sedmdesát: JETHRO TULL a BLODWYN
PIG.
ČEKÁNÍ NA ZUBAŘE
Nicka Logana z New
Musical Expressu zaujal příběh JETHRO TULL i nové výrazivo nastupující generace
muzikantů obecně natolik, že v posledním lednovém čísle roku sedmdesát
sepsal analytický článek, z něhož si vypůjčíme pár zajímavých myšlenek.
Na úvod popisuje zcela
zásadní dobový jev: „To, co nejvíce
odlišuje novou popovou éru od staré, je současná snaha všech o zdokonalení
hudby, přestože po dosažení úspěchu by se mohlo zdát logické, že další progrese
je zbytečným a frivolním luxusem.“ A jako příklad aktivních noviců uvádí
JETHRO TULL – co dle jeho slov před pouhým rokem přešli z kategorie
populární klubová a vysokoškolská kapela do extraligy, bodující vysoko
v TOP 30 NME, a přitom neusnuli na vavřínech a neustále odvážně
experimentují. Připomíná, že od svého návratu ze Států těsně před Vánoci TULL
přehodnocují a omlazují přístup k hudbě i formě vystoupení – viz odlišně
znějící „The Witch's Promise“ a „Teacher“. Během letu z Texasu do Chicaga ke
konci turné v Americe vyzpovídal Logan kytaristu Martina Barreho. „Před rokem jsme začali dělat věci určitým
způsobem a nyní nastal čas reflektovat naše chyby i důvody našeho úspěchu,“
prozradil Barre, jakým stadiem kapela prochází, a pokračoval: „Ian rád baví obecenstvo svými hláškami, to
bychom chtěli zachovat. Určitě ale ubereme kytarových a bubenických sól, a
možná i na hlasitosti, protože ta nám brání hrát komplexněji a mně konkrétně
složitější kytarové party. Poučili jsme se například u FLEETWOOD MAC, kteří mají
nad svou hudbou stále kontrolu, protože neprodukují hluk. Což však neznamená,
že určité kusy nebudeme hrát naplno. Ian Anderson by měl na koncertech občas
zahrát na kytaru nebo klavír, a ne pořád zpívat plus hrát na flétnu. Vzpomínám
si, že když jsem sám na flétnu muzicíroval, tak se mi leckdy na konci čísla zamotala
hlava. Párkrát jsem s sebou dokonce seknul.“
Rozhovor pokračoval
v londýnských kancelářích firmy Chrysalis, Logan byl zvědavý, zdali
Barreho názory nebyly jen z únavy a frustrace. Ten seděl v recepci
spolu s Mickem Abrahamsem, vůdcem čerstvých BLODWYN PIG a současně Martinovým
předchůdcem v TULL – oba čekali na interview. Jejich řeč se točila kolem
oblečení, padlo pár anekdot, o muzice nic. Loganovi scéna připomněla čekárnu
zubního lékaře.
„Nové album [„Benefit“] je uvolněnější,“ oznámil Barre Loganovi
radostně poté, co se přestěhovali do nedaleké restaurace. „Většinu nového materiálu použijeme na koncertech, chceme, aby se
daleko více dostala do popředí hudba. Mám obavu, že nás část publika doposud
vnímala jako jistý druh srandovní kapely s poskakujícím podivínem na
jevišti. Naším cílem je ponechat si všechno, v čem jsme nejlepší a dotáhnout
originalitu do konce. Aby naše hudba byla jen naše, podobně jako to mají LED
ZEPPELIN, Joe Cocker anebo BLOOD, SWEAT & TEARS. Nestačí být jenom zábavný
a na pohled zajímavý. Flétna nezapadá rytmicky do soundu pomocí, je to jako mít
v sestavě elektrickou kytaru, co hraje pouze sóla. Dříve jsme dělali víceméně
křoví k Ianově flétně a vokálům. S jeho kytarou v doprovodu jsme mnohem
více pohromadě. Chceme, aby nás lidé posuzovali nikoli čtením rozhovorů a
koukáním na naše blbnutí v televizi, ale prostřednictvím výkonu na pódiu.“
BENEFIT
Sám Anderson popisuje
„Benefit“ jako temnější a podivnější album. „Trojice
amerických turné změnila naše myšlení,“ podotkl v komentáři
k jednotlivým albům.
Martin Barre se v telefonickém
rozhovoru pro Disc & Music Echo (březen 1970) rozhovořil více: „O hudbě není zajímavé mluvit, jde především
o emoce a komunikaci s lidmi. Vzrušení z rock’n‘rollu je velmi těžké
popsat slovy, platí jediné: poslouchat. Technika je samozřejmě též důležitá, zvuky
a efekty, které díky ní získáte, jsou více než vybavení.
Svou hru jsem kdysi rozvinul posloucháním jiných
kytaristů, nyní už nikoho jiného takto neposlouchám. Největší vliv na mě měl
nepochybně Eric Clapton, nejlepší kytarista na světě. Poslouchal jsem také
Jeffa Becka a Jimmyho Page. Nikdy ale bluesové kytaristy typu B.B. Kinga,
ani jejich klasické bluesové riffy. Někteří lidé kopírují celé fráze, já
si raději fráze pamatuji napůl, a hraju si co chci.
Hudba vždy obsahuje nějaké klišé, i když v jazzu a
klasice jsou méně zřejmá. Pro mě však není jazz tak vzrušující jako
rock. Technicky je zpravidla hodně dobrý, ale zároveň mě nudí. Jazz podle
mne postrádá komunikaci. Jazzmana spolehlivě rozčílí, když skupina čtyř
chlupatých hochů hraje jednoduché věci.“
Tolik Martin Barre.
Dle mého názoru je
„Benefit“ albem, jímž Ian Anderson stvrdil svou odluku od blues. Je protkán
zvukovými experimenty a silnými melodickými motivy s odkazy na tradice
staroanglické lidové hudby. Album plné miniatur a melodických střípků, často až
marnotratně opuštěných ještě před rozvinutím. Deska, ze které by chytrolín klidně
nasekal celou diskografii. Já osobně bych si ji uměl představit coby dvojalbum,
kde by se nádherné motivy nezahazovaly po prvním repete…
Studiové hračičkářství a
akustické krásnohraní v sousedství až nasraně nabustřené šestistruny a
seizmického riffu. K tomu artrocková členitost, kytarové namlouvání, že by
WISHBONE ASH záviděli, samozřejmě flétna a špetka blues. Zkrátka kaleidoskopická
deska. Přesto se „Benefitu“, na rozdíl od alb před a po, nedostává většího
uznání, dokonce ani od samotných hudebníků.
ROK PRASETE?
Mick Abrahams odešel
z JETHRO TULL záhy po nahrání debutového alba „This Was“ pro názorové
rozdíly o dalším směrování kapely mezi ním a Ianem Andersonem. „Ian je milý člověk, a neuslyšíš ode mě nic
pro němu,“ řekl Mick v únoru 1970 novináři Keithovi Althamovi
v rozhovoru pro Record Mirror. „Ian
má velmi jasné představy o tom, jak by jeho skupina měla fungovat, a já jsem
tehdy cítil, že se moje hudební nápady budou v JETHRO TULL dusit. Ukázalo
se, že můj odchod byla ta nejlepší věc, která se mohla nám oběma stát. PIG se
od TULL mimo jiné liší tím, že k identitě skupiny přispíváme všichni. Občas
musím vydat ,politické’ rozhodnutí, ale v podstatě jsme demokratickým spolkem,
“ doplňuje.
Neobvyklý název kapely,
BLODWYN PIG, měl na svědomí příležitostný klavírista Graham Waller, jehož
zálibou bylo vymýšlet různé slovní hříčky a novotvary. Například prodával na
nějakém dětském dnu zmrzlinu a nazval ji Zeeglo. Když se jej Mick zeptal, co to
znamená, tak mu Graham odpověděl: „Nevím,
ani děti to neví, ale vzbuzuje to jejich zvědavost a zájem.“ A na konci
jedné z prvních zkoušek nově založené kapely se prý Graham Walker při
odchodu otočil ve dveřích, ukázal rukou na své spoluhráče, zahalekal: „Blodwyn Pig!“ – a zmizel.
První sestavu tvořili
vedle zpívajícího kytaristy Micka Abrahamse: Jack Lancaster, hrající na
saxofon, flétnu a další fujary, klidně i kirkovsky na dvě současně,
baskytarista Andy Pyle, později člen WISHBONE ASH a Hensleyho doprovodného
bandu FREE SPIRIT, plus bubeník Ron Berg.
Debutová deska „Ahead
Rings Out“ (7/1969) s ikonickým růžovým přebalem s prasečí hlavou
v černých brýlích, kroužkem v rypáku, žvárem v tlamě a
nasazenými Otíkovými sluchátky (maskota americké rozhlasové stanice KSHE 9) se
pravidelně umísťuje mezi dějinně nejvýznamnějšími bluesrockovými deskami.
V paměti utkví nejenom bolerovská pasáž „See My Way“ či závěrečná hardrocková
riffárna „Ain’t Ya Comin’ Home, Babe?“. Nadupanému moderně bluesrockovému albu,
jež se vskutku vůbec nepodobalo čemukoliv jethrovskému, se dostalo samých
pochvalných recenzí, BLODWYN PIG měli našlápnuto k celosvětovému úspěchu.
O sedmdesátém dokonce psal Keith Altham jako o možném roku prasete.
K naplnění jeho vize bohužel nedošlo.
V dubnu 1970 vychází
druhé album, „Getting To This“. Pestrobarevné bluesrockové hledačství
Abrahamsovců sice pokračovalo, přesto ale BLODWYN PIG slyšitelně přešlapovali
na místě. I přes všechnu snahu, používání spousty nástrojů, hraní si
s aranžemi i náladami, nedařilo se jim vyvázat ze sixties soundu. Možná
chtěl Abrahams experimentovat s blues podobně jako Peter Green a FLEETWOOD
MAC na loňském „Then Play On“. Jenže jakýkoliv pokus evolučně rozvinout
britskou modrookou školu, založenou Mayallem, neměl v době exploze LED
ZEPPELIN a KING CRIMSON šanci. Rockové publikum tehdy doslova šílelo po
novátorství na všech frontách, na rockovou scénu vtrhnul hard/art/jazz a BLODWYN
PIG se rázem ocitli ve vlečňáku.
Amerika už také nebyla pro
invazní britské kapely automatem na úspěch. Jak napsal v Record Mirroru
manažer Christine Perfect a CICKEN SHACKS, Harry Simmonds: „K
uznání ve Státech už nestačí jen být Brity. Tamější trh je nyní mnohem tvrdší,
vyrostla spousta vynikající místní konkurence, a naše skupiny se nestačí divit.
Samozřejmě, STONES, JETHRO TULL, LED ZEPPELIN, TEN YEARS AFTER a pár dalších
mají své stadiony jisté, protože nabízejí velkolepou show i výtečnou muziku. Americké publikum nechce koukat na stojícího
a do sebe zahleděného kytaristu, požaduje rockový kabaret.“
Přestože u BLODWYN PIG na
sebe naráželi, a o vedoucí pozici usilovali, dva po čertech nadaní kohouti,
Abrahams a Lancaster, a jejich soupeření místy povyšuje muziku kapely až do
nebes – co se týče originality a progrese, nepřinášeli nic nového, jen po svém
seskládali inspirace od kolegů. Kdybych měl použít brutální zkratku, tak
BLODWYN PIG kráčeli s baťohem JETHRO TULL na zádech směrem od CREAM ke
COLOSSEU.
Přes dobový neúspěch, je
„Getting To This“ gurmánskou posluchačskou mňamkou i po půlstoletí. O tom
žádná. Woodovský rokec („Drive Me“), tullina („Variations on Nainos“),
pomrkávající blues („See My Way“), Delta („Long Bomb Blues“), čtyřdílná
art-jazzová osmiminutovka („San Francisco Sketches“), vyzývající na souboj
Henschlella a Valentýnskou svitu, přes cestu položená hardrocková kláda
(„Worry“), odpočinkové sranda boogie („To Rassman“) … atakdále … vše radost vstřebávat.
Doba však kráčela vpřed
mílovými kroky jinudy. Nerudovské „Kdo
chvíli stál, již stojí opodál“ zkosilo v té době v rockové muzice
nejeden slibný talent.
—
V amerických a
západoevropských obchodech s vinyly se na jaře sedmdesátého objevily první
nahrané kazety …
P.S.
Listuju Mladými světy
první poloviny sedmdesátého roku, prohlížím fotografie i příběhy tehdejších
celebrit, jak jim dnes říkáme, a přemýšlím nad tím, co asi dnes všichni ti,
kdysi celkem známí a slavní, dnes dělají, pokud jsou mezi námi, a jakými
klikatými cestami se odvíjely jejich životy v letech poté, co zmizeli
z televizních šotů a stránek magazínů. Kdo z horkokrevných
fotbalových fandů vůbec ví, že před půlstoletím existovali a zářili například
dukelák Stanislav Štrunc či sparťan Ivan Mráz? Kdo si při televizním hltání
Tour de France vybaví jména našich cyklistických bohatýrů: Smolíka, Hrazdíry,
Svorady, Labuse, Nováka? Jasně, opravdovým fanouškům svého sportu se vybaví i
další jména, a spousta tehdejších ikon nikdy z povědomí nevymizela, viz
Čáslavská, Jiřík, Holíci, Zedníček … přesto devadesát devět ze sta kdysi
vzývaných zůstalo „jen“ součástí zapomenuté historie.
Je paradoxní, že největší
životnost v povědomí široké veřejnosti měli a mají, vedle nezpochybnitelné
jedničky našich dějin Járy Cimrmana, hvězdy pop music. O Vondráčkové, Gottovi,
Neckářovi, Zagorové, Pilarové, Rottrové a dalších se psalo tehdy i dnesJ
Proč to píšu? Abychom se
občas zastavili a vzpomněli zapomenutých osudů a příběhů. Čtěte, ptejte se,
naslouchejte. A jestli máte štěstí, začněte u svých rodičů.
Jaromír Merhaut pro Spark 2020
Komentáře
Okomentovat