rock+

Šestašedesátý byl také pro Rolling Stones zásadním a hektickým obdobím. Po čtyřech letech na scéně konečně nahráli své první ryze autorské album, Aftermath , byť do té doby dvojice Jagger-Richards složila podle vlastních slov na 200 skladeb (!), otevřeli se novým podnětům, na účty přišly první malé velké peníze, osudové ženy a drogy zamíchaly jejich životy, pohltil je swingující Londýn, stále víc ale lákala Amerika, pavoukem koncertů obepnuli bezmála celý svět…   Planetárním středobodem světa mladých se stala v polovině šedesátých let britská metropole. Teenageři všech kontinentů lačně a se závistí lovili na dálku informace a inspirace, zatímco Londýn naplno tančil a žil v rytmu Beatles, Rolling Stones, Kinks, Who, Small Faces a dalších. Nejenom v ulicích, ale i domovech, kancelářích, parcích, zkrátka všude, kam k tranzistorákům dorazily vlny Radia Luxembourg anebo pirátských stanic Radio Caroline, Swinging Radio England, Wonderful Radio London, Radio London a dalších, vysílajících nej

Jsou historické momenty, jež otřesou Zemí. A pak jiné, neméně významné, avšak zapomenuté. První barevná rocková kapela světa, symbolicky spojující na půdě Ameriky černou Afriku, pravlast blues s matkou mnoha jiných národů a národností, bílou Evropou. Symbolické jako Jin a jang.   OKO HURIKÁNU, HURIKÁN SÁM Arthur Lee byl v tehdejším bledém Los Angeles nepřehlédnutelný nejen výškou a barvou. Uhrančivým vzhledem, temným pohledem i zákoutími duše, pestrobarevným oblečením, bláznivými slunečními brýlemi, hlasem i obrovským vlivem na hudební scénu – tím vším jedenadvacetiletý Arthur Lee, charismatický vůdčí typ, jedna ze zásadních osobností velkého hudebního třesku slunné Kalifornie, připoutával pozornost davů i kolegů. „Vypadal na pódiu jako Muhammad Ali na tripu,“ napsal kdosi trefně. Intonačně místy připomínal Micka Jaggera, on sám se s nadsázkou označil za „černého Američana napodobujícího bílého Angličana napodobujícího černého Američana.“ Zvládal bravurně křik i falzet. Jeho Love se po

Nevím jaký úžas či zděšení by vyvolala u dnešních teenagerů návštěva tuzemských prodejen elektro poloviny šedesátých let. Třebas by se lačně vrhli po malých tranďáčcích Dana/Zuzana/Iris, hledali dotykáč, ťukali na krabičku a volali: haló, haló, haló, a nakonec rozplakali. Anebo zezadu čuchali k baňkám televizorů a frňákem vytáhli plazmový oblouk. Šestašedesátý byl posledním rokem před československým hifi třeskem, vyvolaným vznikem magazínu Hudba a zvuk v roce 1967, a akcelerovaným masovým rozšířením hi-fi klubů o rok později.   Výlohy a regály tomu v roce 1966 odpovídaly. Monopolní výrobce bílé i černé elektroniky, národní podnik Tesla, rozesetý v desítkách komunisty zabavených a pár nových fabrik po celé republice, neměl důvod ani podmínky pro nějaký šturm. Světové novinky prosakovaly mimo brněnské veletrhy k širším vrstvám obyvatelstva jen sporadicky, podle hesla „co oči nevidí, to srdce nebolí“, takže v běžném tisku informační vakuum, a v populárně naučném, například Technickém ma

Málokomu se podaří být současně prorokem i miláčkem davů. Hudbu nevyjímaje. Původní The Blues Project došli většího uznání až po letech, a to ještě z velké části díky hvězdné kariéře Al Koopera, posledního příchozího do klasické sestavy. Dnes velebeni, tehdy kapela na odstřel. „To, jak s námi nakonec zametli, bylo hanebné. Byli jsme jednou z nejzajímavějších skupin oné doby, hudbou i duchem,“ shrnul frustraci do jedné věty kytarista skupiny, Danny Kalb   Al Kooper, muzikant, skladatel, producent, objevitel, patří nepochybně mezi Bohem vyvolené. „Nachomýtl“ se k tolika významným událostem, že to prostě nemůže být náhoda: šel kolem a přisedl, když se elektrifikoval Dylan, založil jazzrockovou úderku Blood, Sweat & Tears, spolu s Mikem Bloomfieldem a Stephenem Stillsem nahrál dějinnou Super Session , podepsal se coby producent pod nejvýznamnější alba Lynyrd Skynyrd, vtisknul nesmrtelnost debutu Tubes, zahrál si na deskách Rolling Stones, The Who, Jimiho Hendrixe, a desítkách dalších,

Když se při projíždění stupnice rozhlasového přijímače z kakofonie útržků slov a nezajímavé hudby najednou vyloupl bigbít, zaplesalo v polovině šedesátek srdce každého teenagera, ať seděl spolu s kamarády v londýnském parku anebo se rochnil ve svém pokojíku někde v Horní Dolní. Bigbít spojoval mladé celého světa jako máloco, snad jen džíny by mu mohly konkurovat. Nejenom bipolární svět, ale i mezigenerační pnutí stavělo mezi náctileté a jejich muziku ploty, bariéry, zdi, příkopy, paragrafy. Připomeňme si dobu, kdy rádio bylo jedinou možností jak se přenést na druhý konec světa anebo jak se dostat ke svým Beatles, Stounům, Kinks, Spencer Davis Group, The Who, Hollies…   SVOBODKA, ROZINA, ODPOLEDNE S HUDBOU 15. února 1965 soudruhům na ústředí nepochybně zatrnulo. Zpoza železné opony poprvé zahlaholil ze Svobodné Evropy směrem k mladým v Kotlince pronikavý hlas Roziny Jadrné v jejím typickém pozdravu „Nazdar děvčata, nazdar chlapci, tady je Rozina.“ Takřka okamžitě po začátku vysílání no

Co dělali později slavní rockeři v pětašedesátém? Pro porovnání jsme se zaměřili na vybrané interprety z těch, o kterých jsme psali v Rock History 1973/1975. Rozdíl pouhé dekády a přitom kolikráte úplně jiný hudební vesmír. Někteří se k aktivnímu hraní dokonce ještě ani nedostali, viz kriminálník čekatel Ozzy, jiní měli svou profesionální hudební dráhu docela nastartovanou, byť zatím tak trochu za oponou velkých událostí roku 1965. Ve vyprávění a příbězích všech se tyčí Beatles jako maják, jenž je navedl na skalnatou cestu, dlážděnou úspěchy, ale i se spoustou výmolů a propadlišť.      Brian May 1965 QUEEN U budoucích členů Queen se v roce 1965 zatím jen tak nějak okukovalo, testovalo, stavělo, brnkalo. Devatenáctiletý Farrokh Pluto Bulsara se v pětašedesátém rychle zabydloval v Londýně, kam se po nepokojích a masakrech v Indii uchýlila jeho rodina. Plandavé plátěné kalhoty vyměnil za obepnuté džíny a koženou bundu. Hudební ambice u něj nastartovala o rok později návštěva koncertu Jimi