rock+

V roce 1974 se první generace stolních kazetových magnetofonů světových výrobců postupnými vylepšeními propracovala do stádia, kdy mohla přímo konkurovat páskovým strojům střední třídy. Hi-Fi kazeťáky první poloviny sedmdesátých let rozpoznáte snadno podle pultového designu, kdy všechny ovládací prvky, pouzdro na kazetu i ručičkové indikátory obsadily horní plochu přístroje. Coby hifík pamětník se musím přiznat, že jsem kazetám svěřil svou muziku až o pět let později, přeci jenom železná opona spoustu věcí brzdila, mezi jinými i přístup k informacím a novým technologiím. Dnes nám již nic nebrání zjistit, jak to tehdy doopravdy bylo, nejenom co se kazet týče. DLOUHÁ TRNITÁ CESTA Než se ale špičkové kazeťáky popasovaly beze ztráty květinky s poloviční šířkou pásku i záznamovou rychlostí oproti páskáčům, prošly si po všech stránkách bouřlivým vývojem. I solidní modely slovutných značek trpěly v té době dětskými nemocemi. Technický magazín se v prvním čísle 1974 nad tématem zamyslel v člán

Únik z reality do snového světa bájného Eldorada, tak by se dalo lapidárně shrnout téma alba, jež bylo pro Electric Light Orchestra čtvrtým studiovým, a současně prvním koncepčním a s opravdovým orchestrem za zády. Jinak též další skvělé dílo, kde se prolíná svět hudby a fantasy, po česku – pohádek. Čarodějná poprocková symfonie bez falešných smyčců zakletých do syntezátorů. A mé nejoblíbenější LP Světelného orchestru Jeffa Lynna, dodám.   „Nejsem blázen do témat, jež příliš fantazírují. A ,mít koncept’ obvykle znamená spoustu nudy, Eldorado však ono vymezení přesahuje,“ podotkl nedávno Jeff Lynne v bilančním rozhovoru, zaměřeném na jednotlivá alba Electric Light Orchestra. A pokračoval: „Myslím, že dodnes obstojí jako dobré popové album. Už ve svých prvních úvahách jsem počítal s postavou, co má sny o různých věcech. Všechny písně vznikly v předsíni rodičovského domu, nejdříve hudba, slova přišla až poté. Při samotném nahrávání se užila spousta legrace, zároveň ale bylo vše trochu dě

Svižně kráčím, s dvěma čerstvými vinylovými úlovky pod paží, listopadovým podvečerem k domovu, hlavou mi dokola běží útržky dylanovky Father Of Day, Father Of Night v provedení kapely Manfreda Manna. Nemůžu se dočkat, až si v celé kráse přehraju ono desetiminutové rockové „ Bolero“ , poprvé slyšené den předtím na ruském tranďáku a zázrakem před půl hodinou ulovené v garsonce u Fouse, kde se tehdy scházela bigbítová nabídka i poptávka z celého Zlína. Právě on mi přibalil k  Solar Fire ještě jedno čerstvě propašované elpé. Jakési Queen, panenské, v celofánu, mám si je nahrát a vrátit do frcu. Když Solar Fire dohrálo potřetí, pokládám na talíř svého gramofonu Queen II , nechám dosednout Shurku, z dáli přichází smuteční Procesí a… A pak se mi změní hudební svět! ROZJEZDY PRO HVĚZDY Malé entrée. Členové Queen se hudebně formovali v první polovině tzv. zlaté rockové dekády (1967-76), vymezené seržantem Pepřem a nástupem punku. Brian May i Freddie Mercury zbožňovali Jimiho Hendrixe, navšt

Poté, co Paul Rodgers jasnozřivě odmítl halasnou nabídku Deep Purple, byl free, konečně mohl založit kapelu sobě na míru, byť zrozenou ve stínu odkazu právě Free. Doba pokročila, a třiasedmdesátý už nebyl ani hudebně zdaleka tak rozevlátý a volnomyšlenkářský jako přelom šesté a sedmé dekády. Publikum bylo přesyceno psychedelií, složitými kompozicemi a nekonečnými sóly.   Bad Company přetavili hardrock a blues do široce sdělné formule, postavené na výrazném refrénu a jednoduchém riffu. Leckdo z náročnějších a vytrénovaných posluchačů jejich přítulný formát považoval za komerci, nakonec ale všichni uznali jeho opravdovost. Méně je někdy více, a hudba není atletická disciplína, kdo dál, výš, rychleji. Paul ostatně vyrůstal na britském modrookém blues. „Já a Paul Kossoff jsme blues milovali, doslova jsme se klepali, když jsme jeli do Londýna na koncert Fleetwood Mac Petera Greena.“   BÝT SÁM? Paul Rodgers podle všeho původně plánoval sólové album. Mick Ralphs mu na ně věnoval Can Not Get