BAD COMPANY 1974: Z TÉ NEJLEPŠÍ HARDROCKOVÉ SPOLEČNOSTI
Poté,
co Paul Rodgers jasnozřivě odmítl halasnou nabídku Deep Purple, byl free,
konečně mohl založit kapelu sobě na míru, byť zrozenou ve stínu odkazu právě Free.
Doba pokročila, a třiasedmdesátý už nebyl ani hudebně zdaleka tak rozevlátý a
volnomyšlenkářský jako přelom šesté a sedmé dekády. Publikum bylo přesyceno
psychedelií, složitými kompozicemi a nekonečnými sóly.
Bad
Company přetavili hardrock a blues do široce sdělné formule, postavené na
výrazném refrénu a jednoduchém riffu. Leckdo z náročnějších a
vytrénovaných posluchačů jejich přítulný formát považoval za komerci, nakonec
ale všichni uznali jeho opravdovost. Méně je někdy více, a hudba není atletická
disciplína, kdo dál, výš, rychleji. Paul ostatně vyrůstal na britském modrookém
blues. „Já a Paul Kossoff jsme blues milovali, doslova jsme se klepali, když
jsme jeli do Londýna na koncert Fleetwood Mac Petera Greena.“
BÝT SÁM?
Paul Rodgers podle všeho původně plánoval sólové album. Mick Ralphs mu na ně věnoval Can Not Get It Enough, odmítnutou u Mott Ianem Hunterem. „Opravdu jsme neplánovali kapelu, hovořili jsme o nahrání několika písní. Pak se ale objevil Simon… […] Nikdy bych nelikvidoval Mott,“ poznamenává na margo prvních schůzek s Rodgersem. Bylo by to podle něj jako zahýbat manželce. „Řekl jsem Paulovi: ,Musíme dokončit s Mott album, a pak je naplánované americké turné.’ Paul k tomu jen poznamenal: ,To je fér. Budu čekat, až se vrátíš.’“
„Byl jsem zoufalý, když se Free rozpadli,“ vzpomíná na tu samou dobu Simon Kirke. „,Odejdi se mnou,’nabídla mi jedna Brazilka, a já šel.“ Po třech měsících byl ale zpět v Anglii, příliš se mu stýskalo po muzice. „Když jsem se vrátil a navštívil Paula, zeptal se mě, zda-li mám zájem připojit se k němu a Mickovi.“ Tři čtvrtiny Bad Company byly pohromadě. Za několik měsíců se připojil Boz Burrell.
Během zkoušek se přirozenou cestou zrodil uvolněný a prostorný značkový sound, díky němuž si rané Bad Company nemůžete splést s žádnou jinou kapelou. Originál & déjà vu v jednom, jakkoliv to může znít protimluvně.
Mezi Paulem a Mickem od samého počátku fungovala muzikantská chemie, „Paul opravdu po boku Micka rozkvetl,“ vzpomíná Simon.
DEJ SI NA NĚ POZOR!
K názvu se váže několik legend. „Je pravda, že jméno pochází z filmu Jeffa Bridgese Bad Company?“ – ptali se Paula Rodgerse v jednom dohledatelném rozhovoru. „Ne. Film jsem vlastně nikdy neviděl. Jako dítě jsem měl knihu o viktoriánské morálce. Byl v ní obrázek dobového „punkera“. Byl vyobrazený jako floutek, opíral se o lucernu, v ruce flašku, v hubě cigáro. A pod tím nápis: ,Dejte si pozor na špatnou společnost.’,“ odvětil. Tím považujme záhadu názvu za objasněnou.
Simon Kirke se autorsky podílel na stejnojmenné titulní písni. „V té době byl velmi populární western s Clintem Eastwoodem A Fistful Of Dollars [u nás pod názvem Pro hrst dolarů]. Romantický obraz pistolníků v dlouhých pláštích a winchestrovkami po ruce se Paulovi moc líbil,“ vzpomíná. Estetika spaghetti westernů byla opravdu omamná, samozřejmě i díky Morriconeho hudbě, jež nejslavnější dobové snímky tohoto žánru doprovázela. A dlouhé pláště měli například Cheyennovi boys v Tenkrát na západě…
Simon
pokračuje: „Jednou jsem navštívil Paula, zrovna když měl na klavíru v es
moll rozpracovanou základní frázi a pár veršů, odkazujících na divoký západ
před sto lety: ,Company, always on the run / Destiny is the rising sun / I was
born with a six-gun in my hand / Behind the gun I’ll make my final stand.’
,Wow, pomyslel jsem si, není to v c dur ani g, nic běžného. Přisedl jsem,
a pomohl se střední částí. Za hodinu bylo hotovo. Byla to v podstatě
spaghetti western music, a přitom naše ústřední tematická píseň.“
Jak to, že skladba o starých dobách, navíc v dálavách kdesi za oceánem, tak oslovila mladé publikum? Podle Kirka je to tím, že v každém klukovi je aspoň ve snech kus dobrodruha, hrdiny. A skoro každá holka má uvnitř ráda aspoň trochu a na chvíli drsanaJ Zkrátka, sympatičtí desperáti vždy byli, jsou a budou v kursu.
BAD COMPANY NA IKAROVÝCH KŘÍDLECH
K medvědímu Peterovi Grantovi se Bad Company dostali přes bývalého tour managera Free, Cliva Coulsona, co nyní pracoval pro Led Zeppelin. Paul Grantovi na jeho doporučení zavolal, „Řekl: ,Ano, vím o vás, mám zájem.’ Souhlasil, že si nás zajede poslechnout na naši zkoušku v Surrey.“ Kapela zkoušela celé odpoledne, Grant nikde. Když už ztráceli naději, objevil se ve dveřích. Kirke vzpomíná: „Byli jsme potěšeni. ,Dobrý den, pane Grante. Vítejte. Přehrajeme vám naši sadu.’ ,Neobtěžujte se, slyšel jsem vše. Bylo mi jasné, že byste byli trochu nervózní, takže jsem se trochu zdržel venku. Myslím, že jste skvělí. Chtěli byste být u Swan Song?,’ odvětil. Prostě seděl v Porsche, kouřil, a přes zeď nás poslouchal. Bylo nám od té chvíle jasné, že ten chlap je zvláštní.“
Jak známo, debutové album Bad Co. dávali Bad Company dohromady v Headley Grange, starobylé usedlosti, kde nahrávali hlavně Led Zeppelin, a kam se Paul Rodgers se svými parťáky na pár týdn§ nastěhoval poté, co John Paul Jones „onemocněl“. Dnes už ale víme, že chtěl od LZ odejít, a session k Physical Graffiti se muselo odložit.
První skladbou, kterou nahráli, byla Can’t Get Enough. „Abychom dosáhli čistého zvuku, byli jsme každý v jiné místnosti. Například Boz byl v kotelně, já v kuchyni. Vždycky jsem odpočítal začátek, v Can’t Get Enough jsme to nechali,“ popisuje Kirke.
Skladby Bad Company a Seagull nazpíval Paul Rodgers v zahradě u domu. „Mohl nahrávat v telefonní budce a zněl by dobře,“ dodává k příběhu opět Kirke. „Prostě ho napadlo zkusit něco nového, šel ven, a ve tři ráno, v sedě na trávníku, zazpíval.“ V sychravé listopadové noci, dodejme.
Paul Rodgers přidává: „Headley bylo zvláštním místem, fakt strašidelný dům. Vzpomínám si, jak jsem jednou pohlédl na obrázek na stěně schodiště, malba s popásajícími se ovcemi, kouknu podruhé, a najednou vidím vlky! A střízlivý!“
Doma se album dostalo na #3, v USA pak stanulo na vrcholu. S pěti miliony prodaných kusů je najdeme na 46. místě nejprodávanějších alb sedmdesátých let! Kdeže je těm časům konec – kdy ¾ světově nejprodávanějších desek byly rockárny.
ODKAZ
Ne všichni ale byli z Bad Co. nadšeni, objevovaly se hanlivé přívlastky jako barový hardrock, apod. Možná to byl u některých fans důsledek frustrace z příliš velkého očekávání něčeho nového, velkolepého, nepopsatelného, a najednou zde byla kapela, co se na pódiu až na Rodgerse ani nehnula a podezdívala skladby bez vnějších efektů.
Možná hrálo roli i to, že Bad Company hráli nejen pro chlapy, nadbíhali i jejich ženám, počínaje chytlavými zpěvnými refrény, přes absenci testosteronové agresivity, až po Rodgersovo hluboké sexy vibrato. Co umí s ženami udělat správně posazený chvějivý drnčivý hluboký hlas, ví každý Casanova i paroháč. Paul Rodgers je zkrátka Miroslavem Moravcem rockuJ
V současnosti je vše jinak, skladby jako Ready For Love, Can’t Ge Enough a Bad Company patří do zlaté pokladnice rocku, navíc do posluchačsky vděčné kategorie, široce použitelné nejenom v rockových rádiích. Bluesrockovou šablonu Bad Company použili jako odrazový můstek k přirozené líbivosti a nadčasovosti. Good Company.
Paul Rodgers podle všeho původně plánoval sólové album. Mick Ralphs mu na ně věnoval Can Not Get It Enough, odmítnutou u Mott Ianem Hunterem. „Opravdu jsme neplánovali kapelu, hovořili jsme o nahrání několika písní. Pak se ale objevil Simon… […] Nikdy bych nelikvidoval Mott,“ poznamenává na margo prvních schůzek s Rodgersem. Bylo by to podle něj jako zahýbat manželce. „Řekl jsem Paulovi: ,Musíme dokončit s Mott album, a pak je naplánované americké turné.’ Paul k tomu jen poznamenal: ,To je fér. Budu čekat, až se vrátíš.’“
„Byl jsem zoufalý, když se Free rozpadli,“ vzpomíná na tu samou dobu Simon Kirke. „,Odejdi se mnou,’nabídla mi jedna Brazilka, a já šel.“ Po třech měsících byl ale zpět v Anglii, příliš se mu stýskalo po muzice. „Když jsem se vrátil a navštívil Paula, zeptal se mě, zda-li mám zájem připojit se k němu a Mickovi.“ Tři čtvrtiny Bad Company byly pohromadě. Za několik měsíců se připojil Boz Burrell.
Během zkoušek se přirozenou cestou zrodil uvolněný a prostorný značkový sound, díky němuž si rané Bad Company nemůžete splést s žádnou jinou kapelou. Originál & déjà vu v jednom, jakkoliv to může znít protimluvně.
Mezi Paulem a Mickem od samého počátku fungovala muzikantská chemie, „Paul opravdu po boku Micka rozkvetl,“ vzpomíná Simon.
DEJ SI NA NĚ POZOR!
K názvu se váže několik legend. „Je pravda, že jméno pochází z filmu Jeffa Bridgese Bad Company?“ – ptali se Paula Rodgerse v jednom dohledatelném rozhovoru. „Ne. Film jsem vlastně nikdy neviděl. Jako dítě jsem měl knihu o viktoriánské morálce. Byl v ní obrázek dobového „punkera“. Byl vyobrazený jako floutek, opíral se o lucernu, v ruce flašku, v hubě cigáro. A pod tím nápis: ,Dejte si pozor na špatnou společnost.’,“ odvětil. Tím považujme záhadu názvu za objasněnou.
Simon Kirke se autorsky podílel na stejnojmenné titulní písni. „V té době byl velmi populární western s Clintem Eastwoodem A Fistful Of Dollars [u nás pod názvem Pro hrst dolarů]. Romantický obraz pistolníků v dlouhých pláštích a winchestrovkami po ruce se Paulovi moc líbil,“ vzpomíná. Estetika spaghetti westernů byla opravdu omamná, samozřejmě i díky Morriconeho hudbě, jež nejslavnější dobové snímky tohoto žánru doprovázela. A dlouhé pláště měli například Cheyennovi boys v Tenkrát na západě…
Jak to, že skladba o starých dobách, navíc v dálavách kdesi za oceánem, tak oslovila mladé publikum? Podle Kirka je to tím, že v každém klukovi je aspoň ve snech kus dobrodruha, hrdiny. A skoro každá holka má uvnitř ráda aspoň trochu a na chvíli drsanaJ Zkrátka, sympatičtí desperáti vždy byli, jsou a budou v kursu.
BAD COMPANY NA IKAROVÝCH KŘÍDLECH
K medvědímu Peterovi Grantovi se Bad Company dostali přes bývalého tour managera Free, Cliva Coulsona, co nyní pracoval pro Led Zeppelin. Paul Grantovi na jeho doporučení zavolal, „Řekl: ,Ano, vím o vás, mám zájem.’ Souhlasil, že si nás zajede poslechnout na naši zkoušku v Surrey.“ Kapela zkoušela celé odpoledne, Grant nikde. Když už ztráceli naději, objevil se ve dveřích. Kirke vzpomíná: „Byli jsme potěšeni. ,Dobrý den, pane Grante. Vítejte. Přehrajeme vám naši sadu.’ ,Neobtěžujte se, slyšel jsem vše. Bylo mi jasné, že byste byli trochu nervózní, takže jsem se trochu zdržel venku. Myslím, že jste skvělí. Chtěli byste být u Swan Song?,’ odvětil. Prostě seděl v Porsche, kouřil, a přes zeď nás poslouchal. Bylo nám od té chvíle jasné, že ten chlap je zvláštní.“
Jak známo, debutové album Bad Co. dávali Bad Company dohromady v Headley Grange, starobylé usedlosti, kde nahrávali hlavně Led Zeppelin, a kam se Paul Rodgers se svými parťáky na pár týdn§ nastěhoval poté, co John Paul Jones „onemocněl“. Dnes už ale víme, že chtěl od LZ odejít, a session k Physical Graffiti se muselo odložit.
První skladbou, kterou nahráli, byla Can’t Get Enough. „Abychom dosáhli čistého zvuku, byli jsme každý v jiné místnosti. Například Boz byl v kotelně, já v kuchyni. Vždycky jsem odpočítal začátek, v Can’t Get Enough jsme to nechali,“ popisuje Kirke.
Skladby Bad Company a Seagull nazpíval Paul Rodgers v zahradě u domu. „Mohl nahrávat v telefonní budce a zněl by dobře,“ dodává k příběhu opět Kirke. „Prostě ho napadlo zkusit něco nového, šel ven, a ve tři ráno, v sedě na trávníku, zazpíval.“ V sychravé listopadové noci, dodejme.
Paul Rodgers přidává: „Headley bylo zvláštním místem, fakt strašidelný dům. Vzpomínám si, jak jsem jednou pohlédl na obrázek na stěně schodiště, malba s popásajícími se ovcemi, kouknu podruhé, a najednou vidím vlky! A střízlivý!“
Doma se album dostalo na #3, v USA pak stanulo na vrcholu. S pěti miliony prodaných kusů je najdeme na 46. místě nejprodávanějších alb sedmdesátých let! Kdeže je těm časům konec – kdy ¾ světově nejprodávanějších desek byly rockárny.
ODKAZ
Ne všichni ale byli z Bad Co. nadšeni, objevovaly se hanlivé přívlastky jako barový hardrock, apod. Možná to byl u některých fans důsledek frustrace z příliš velkého očekávání něčeho nového, velkolepého, nepopsatelného, a najednou zde byla kapela, co se na pódiu až na Rodgerse ani nehnula a podezdívala skladby bez vnějších efektů.
Možná hrálo roli i to, že Bad Company hráli nejen pro chlapy, nadbíhali i jejich ženám, počínaje chytlavými zpěvnými refrény, přes absenci testosteronové agresivity, až po Rodgersovo hluboké sexy vibrato. Co umí s ženami udělat správně posazený chvějivý drnčivý hluboký hlas, ví každý Casanova i paroháč. Paul Rodgers je zkrátka Miroslavem Moravcem rockuJ
V současnosti je vše jinak, skladby jako Ready For Love, Can’t Ge Enough a Bad Company patří do zlaté pokladnice rocku, navíc do posluchačsky vděčné kategorie, široce použitelné nejenom v rockových rádiích. Bluesrockovou šablonu Bad Company použili jako odrazový můstek k přirozené líbivosti a nadčasovosti. Good Company.
Jaromír Merhaut pro Rock History 1974
Komentáře
Okomentovat