rock+

Svobodné, nezávislé, free, pirátské rozhlasové stanice, šířící od konce padesátých let novou hudbu, jsou dnes pozapomenutou stránkou historie rocku Skvělý film Piráti na vlnách onu dobu podal odlehčenou, stylizovanou formou, a nasměroval na offshore rádia současná média. Bohužel, většina tuzemských písánek je šita sice mládežnicky rychlou, ale nevyzpytatelnou jehlou mistra Wikidala… Zvídavým bych proto zásadní dobový fenomén šedesátých a částečně i sedmdesátých let připomenul rozsáhlejším materiálem na pokračování. Vlnobití z Laxíku Z pohledu rockera rozhlasáka je zásadní co vzduchem lítalo po velkém rokenrolovém zemětřesení. Stoletou historii rozhlasu ponechme pro tentokrát stranou. Jen zmíním, že už předválečnému evropskému éteru vládlo Radio Luxembourg, takže mělo na co navazovat. Vždycky to byla stanice pro mladé, na přelomu padesátých a šedesátých let se zasloužila o rokec a bigbít jako nikdo na světě. V druhé polovině 50.let se v USA objevil teenagerský fenomén. Tehdejší mladí se

Hemžení a vášně kolem takzvaného hudebního pirátství jsou starší, než si většina z nás uvědomuje. Schéma je stále stejné. Firmy útočí, posluchači se brání, muzikanti většinou jen přihlížejí. Pamatuju doby, kdy vydavatelé (CBS) bojovali proti nahrávání elpé desek na pásky a kazety, a zkoušeli ke zmatení obvodů magnetofonů zhovadilosti typu „vyjmuté frekvence kolem 3kHz“. Vlna nevole mezi muzikanty tenhle děs zastavila v zárodku. Před patnácti lety se začalo bojovat proti půjčovnám CD, ještě na přelomu 2K se bohorovní zástupci firem vysmívali internetu, coby nějaké exotice pro pár hlupců, co si na něm lopotně vyměňují a stahují muziku v pokleslé kvalitě. Dnes to dospělo tam, že hmotné originální nosiče už skoro nikdo nekupuje, dokonce se ani moc nepálí. Kdo by se otravoval s nějakým sháněním, půjčováním, kopírováním, vracením. Klik, klik a do pěti minut je v kompu cokoliv, odkudkoliv. A zadara. Nebudu rozepisovat historii, kdy který software, server co způsobil a jak dopadnul, ne

Je to zvláštní psát o někom, kdo ještě před 20 lety coby rozevlátý kudrnáč poletoval jak šídlo po pódiích, svým mocným hlasem lámal hitparády i dívčí srdéčka jak na běžícím pásu, a dnes je hluboce věřícím mužem s traumatizující životní zkušeností, vepsanou do tváře, těla, pohledu, slov. Pro muziku by ale přesto snad i umřel. Když čtu o tunách léků, co už napořád bude brát den co den, kyslíku v zákulisí, a pak vidím, slyším, jak se vší silou opírá do nových i starých melodií, kašle na podružnosti, žádná kašírovaná gesta, pózy, jen muzika, on a jeho věrní kolem něj i v kotli – tak se před tím chlapem a jeho vírou hluboce skláním. On sám hovoří o tom, že křesťanství vstoupilo výrazně do jeho života poměrně náhle, počátkem devadesátých let. O pár let později mu plně došel smysl toho všeho. Jakoby jej Bůh nechtěl vydat na zkoušku ohněm nepřipraveného. Mini-bio Lou Gramm má hudbu v genech, jeho otec vedl swingový big band, ve kterém zpívala matka. Oba bráši tvoří spolu s ním osu LOU

BUDGIE (Andulka), další z plejády přehlížených a přitom stylotvorných kapel. Pokud má někdo patřit do pomyslné první vlny britského heavy metalu, tak BUDGIE nepochybně. Dávno před nástupem punku dokázali do svého volnomyšlenkářského hardrocku narvat i urputnost a určitou neomalenost, s ničím-se-nesranost. Zatímco souputníci zkrášlovali svůj styl hráčskou ekvilibristikou, vokály, duněním, BUDGIE (vedle svých oblíbených reminiscencí na sixties psychedelii) jednoduše tlačili na pilu, a že uměli říznout a klovnout. Andulka předlétla svým způsobem dobu a ukázala metalistům cestu. Považovat BUDGIE za podružnou, anebo dokonce obskurní kapelu je projevem neznalosti souvislostí. Doba na ně nebyla připravená, proto nevystoupali svou popularitou mezi božské. Často bývají označováni za jakýsi derivát BLACK SABBATH, to je ovšem další z nedorozumění, jimiž jsou BUDGIE obklopeni. Každá z obou kapel má vlastní, naprosto odlišnou chemii, i když riffy jsou obdobné. Co mě ale přímo fascinuje, jsou tr