rock+

Stylový rodokmen řecké kapely BADD KHARMA lze bez problémů vystopovat až k RAINBOW přelomu sedmé a osmé dekády minulého století. Nikos Syrakos je svým sytým projevem více Bonnet než Dio, a „On Fire“ připomíná ani ne tak masivně hardrockový „Rising“ jako elegantní pomprockový heavík „Down To Earth“. Kytaristé, Gregory Giarelis a Manolis Tsigko, nepatří mezi vyslovené trylkaře/samohony, přesto dokážou dávný Blackmoreův odkaz naplnit levou zadní, preludují s citem pro žánr, a forsáž zapínají jenom tehdy, když si to skladba sama žádá, viz kupříkladu svižné pádivky – úvodní „Never Surrender“, „Still Our Man“, „Rise Of Fall“ a další. Poměrně velký prostor, byť opět ne pro sólové exhibice, dostávají klávesy Dimitrise Marinise. Zahušťují sound podobně jako smetana, nikoliv přeslazená šlehačka, gurmánskou omáčku. Rytmika Tasos Ioannidis (baskytara) George Papazoglou (bicí) prostě a jednoduše šlape. Co se tedy musí potomkům Athéňanů a Sparťanů přiznat, je pudový smysl pro chytlavou melodiku a ro

Artrock byl pro mě od počátku mých rockových věků tajemným labyrintem s mnoha překvapeními a zákoutími. Pomáhal mi tříbit hudební vkus a směroval jej k sofistikovanějším formám rocku. Zároveň jsem ale vždy upřednostňoval interprety schopné zaujmout výrazným melodickým motivem či riffem. A tak se mou artrockovou ikonou stali v první polovině sedmdesátek gabrielovští GENESIS. O dekádu později mě nadchnul nástup první vlny (z GENESIS odvozeného) neoprogu, v podání MARILLION, PALLAS … a PENDRAGON. Čas ale oponou trhnul, a každý z jmenovaných interpretů se v následujících dekádách po svém snažil vymanit z role napodobovatele. Také PENDRAGON zkoušeli ledasco, aby se dnes po opsání kruhu ocitli na pomezí zředěného odkazu „Wind & Wuthering/Duke“a postrockové melancholie. Pod visačkou kapely přitom stále působí tři otcové zakladatelé: Barrett/Nolan/Gee. Cliveův klávesový ornament i Nickova kytarová medovina při poslechu „Everything“ navnadí především staromilce. V étericko nadýchnuté rovině

Jak tři Švédi i na svém sedmém albu dokazují, tvrdé blues lze napumpovat také do heavy metalu, byť základní škatulková poučka praví, že heavy metal se od hardrocku liší právě oslabením bluesové složky. Na druhou stranu, BLACK SABBTATH si přivlastňují rockeři i metláci, tak co J A sabbatovská basová linka je na „Hoodoo Lighting“ opravdu všudypřítomná. A proto nové album tria KAMCHATKA v klidu označím za bluesový hard & heavy. Ani občas podsouvaný termín blues / stoner mi v tomto případě nevadí. Vedle šutrů však v druhém sledu vnímám i hulbu, čili psychedelii. Nejde tedy o klasické retro, spíše o pokus spojit minulost a současnost. Vzít si ze staré muziky chytlavost a nápaditost skladeb, riffy i smysl pro proporce jednotlivých nástrojů, a přidat v rozumné míře moderní nátlakovku. Žádná ze skladeb vysloveně netrčí nad ostatními, kdybych měl vybrat pár repre kousků, sáhl bych po vícerychlostní „Monster“, kde je všechno, a třebas „Let It Roll“s bluesovým riffem, jako když Page loupí

Je jaro 1974, devatenáct i matura za rohem, a z pozaoponových rádií se vedle „Sugar Baby Love“ nonstop řine bláznivá „This Town Ain't Big Enough for Both of Us“ z třetího alba SPARKS – „Kimono My House“. Pro bratry Rona a Russella Maelovy, aka SPARKS, mám prostě slabost už dlouho, Byli a dodnes jsou naprosto nevyzpytatelní. Střídali a později prolínali rockovou a popovou polohu s eskamotérskou lehkostí, to je ale na delší vyprávění. Novinka „A Steady Drip, Drip, Drip“ víceméně navazuje na tři roky starý „Hippotamus“. Základem je naprosto nezaměnitelný sound, postavený na Russelově neškoleném unikátním falzetu, Ronových klávesách a zvláštních melodických linkách. Je neuvěřitelné, jakých elegantních levouzadních vokálních výkrutů je Rusell schopen i po sedmdesátce. Skladby čtyřiadvacátého studiového SPARKS se opět vznáší v oparu doprovodných vokálu a zvládnutého symfonična. Současně ale nemají daleko ke kabaretu a elektronice. Vše do sebe zapadá jako dobře promazané hodinářské souko

Zpěvák Harry Hess a kytarista Pete Lesperance drží své HAREM SCAREM na scéně více jak třicet let. I přes občasné propadáky a několik personálních změn přežili grunge, crossover i různé postrocky. Stále se přitom drží svého kopyta: melodického pompézního hardrocku. Ne, že by padali do cukrové pasti, ale první zemitý zepp-riff zazní na „Change The World“ až na „The Death Of Me“. I on je však obklopen vesmírem vokálů a rozmáchlých melodických oblouků. Nejtvrdší šupkou LP je podobně stavěná „Riot In My Head“, ta se fakt povedla. Kdo na desce kraluje, je tedy jasné od samého počátku: typický vídeňský bramborový knedlík, pardon, typický kanadský pompézní rock, žádný rozvařený nok, kde se nemáte čeho při konzumaci chytit. Samozřejmě, vymyslet dnes rockový hit, a navíc jej prosadit do rádií a vůbec, je prakticky nemožné, všichni zasloužilí, i ti nejslavnější, už prodeje hudebních nosičů, coby zdroje hlavních příjmů a prestiže, víceméně vzdali. Spoléhají na koncerty a věrné fanoušky. Přesto HAR

KRVAVÝ I PROPEČENÝ BIFF(TEK) Anglie je navenek kompaktním celkem, historicky se skládá z několika svébytných oblastí. Severoanglické hrabství Yorkshire, s bílou růží ve znaku, je rodnou hroudou Biffa Byforda, leadera SAXON. Do své hudby vtělil bojového ducha předků i osobní havířskou zkušenost: „Zpívám o své minulosti a samozřejmě o věcech, které se mi líbí, ale hlavně jsem chtěl, aby album odráželo mou osobnost a můj život. Písně jsou rozmanitější než u SAXON a nezaměřují se jen na heavy metal. Jsem člověk, který stejně rád poslouchá METALLICU jako Judy Garlandovou, protože, pokud je muzika skvělá a baví mě, tak co víc potřebuji?“ Otevírák „Vítejte v šou“ rozproudí krev, riffem úderná refrénem svádivě zapamatovatelná autobiografická titulka „School of Hard Knocks“ je oslavou NWOBHM a jeho hardrockových kořenů. Recitovaný „Inkvizitor“ s doprovodem akustických kytar, spolu s poeovskou „Jámou a kyvadlem“, prozrazuje Biffovu zálibu v potemnělých historických/historizujících příbězích. „Wo

DOORS a Jima Morrisona zná každý, kdo se jen trochu otřel o rock. Kytaristu Robbyho Kriegera tak jeden ze sta. A přitom i on měl lví podíl na nezaměnitelném soundu bájné kapely. Nová sólová deska mi hned úvodní „What Was That?“ evokuje komorní instrumentální COLOSSEUM, v podstatě zní jako nějaká zapomenutá jazzrocková laskominka z počátku sedmdesátých let, kdy podobné námluvy rocku a jazzu měly pré, a poslech dechů vedle kytar patřil k bontonu vyzrálého posluchače. Co si ale budeme namlouvat, moc se nám – šestnáctiletým Párplistům –   takové prolínání nelíbilo, aspoň ne napoprvé.   V nadýchnuté „Slide Home“ Robby pro změnu klouže po strunách jako kolega Gilmour v období „Meddle“. Je libo hravou a pulsující jazzárnu s napínavým dialogem kytary, trubek, klavíru? „The Drift“ by se klidně mohla objevit na některém dávném albu Franka Zappy, ostatně následující „Chunga֦’s Revenge“ je od něj přímo převzatá. Nejde o žádnou náhodu, v Kriegerově ansáblu najdete nejednoho Zappova spolupracovníka:

Bezmála 40 let po debutu nahrávají TOKYO BLADE své nové studiové album, uvedené šťavnatou kořenovou nástupovkou, „Story Of A Nobody“, přesně takovou, jakou se na svérázné legendy NWOBHM sluší a patří. Žádné zbytečné novoty, „jen“ poctivé řemeslo starých kovářů. Nač soutěžit s naprogramovanými pneumatickými kladiváky, když jejich výtvory připomínají hromadu ingotů bez ladu a skladu, nápadu. Není nad to, umět rukodělně vytvarovat masivní mřížoví, přidat nějakou ozdůbku, nenarušit ale svůj zavedený styl. Také v „Burning Rain“ jede ventilátor výhně naplno, železo se mění v hořící déšť … kladiva buší, kytary přibrušují i gravírují ornamenty („Dark Revolution“). Občas ale parta kolem kytaristy Andyho Boultona vyzkouší nějakou novotu, viz krátká oddychová pasáž v jinak hutné „Truth Is A Hunter“, anebo skoro hitovka „Crack In The Glass“ z rodu odpichovek, co cválají/běží tryskem samy od sebe. „Perfect Enemy“ ukáže temnější proudy, kde je Tokyo, tam nesmí chybět šikanzen – „See You Down In Hell

Proč by nemohl současný prog bavit a současně fungovat jako kompostér? Ne, nezbláznil jsem se. Jen jsem se při poslechu „Prehensile Tales“ blaženě usmíval. A proč kompostér? PATTERN-SEEKING ANIMALS pracují podobným způsobem – staré odřezky proměňují v živinu nového pokolení. Album „Prehensile Tales“, vydané jen deset měsíců po debutu, je zvláštní svou kombinací novovlnné a artrockové „estetiky“. Americké kvarteto, personálně ze tří čtvrtin provázané se SPOCK’S BEARD, hraje ve složení: Ted Leonard (hlavní vokály a kytary), Jimmy Keegan (bicí a vokály), Dave Meros (basy) a John Boegehold (klávesy). Nebojí se míchat osmdesátkový new wave sound/rytmiku s mellotrony/varhanami i kytarovými sóly jako vystřiženými z katalogu progresivního rocku sedmdesátých let. A tak hned na úvod „Raining Hard In Heaven“ nasadí parafrázi „Billy Jean“, v „Why Don't We Run“ vyskočí vzpomínka na novovlnnou parodii „Mexican Radio“ od WALL OF VOODOO, a „Soon But Not Today“ vyzdobí jak vánoční stromeček: názvuk

Pro mě zůstane Dennis DeYoung už napořád plavovlasým mládencem ze STYX s kytarou a člunem na řece. I po sedmdesátce vládne prosluněným chlapeckým hlasem dvacetiletého i chutí skládat a nahrávat ambiciózní alba. „26 East“ je první částí projektu, pojmenovaného podle ulice na níž Dennis vyrůstal a kde spolu s Chuckem a Johnem Panozzovými vyrazili na společnou dráhu jako tři parní lokomotivy z přebalu alba. „Nějací zapomenutí STYX?,“ musí napadnout každého v první minutě „East Of Midnight“. I další skladby evokují bájné rytíře urozeného rocku, jak kdysi Jaromír Tůma geniálně v Melodii pojmenoval pomprockový triumvirát BOSTON, KANSAS, STYX. Všechny zpěvavé skladby obklopují velkolepé aranže v duchu amerických sedmdesátých let. Vpravdě královskou kompozicí je šestiminutová „A Kingdom Ablaze“, kde Dennis přidává éterické snové pasáže. Při poslechu „You My Love“ možná někomu, podobně jako mně, vytane na mysli ABBA J Kdo zná muzikál „Chess“, bude mu znít povědomě také „Run For The Roses“. En

Duchem nepřítomen, zaskvělo se občas v mé žákovské knížce. A právě takovou nepřítomnost si bere na paškál nové svým názvem album KANSAS, Phil Ehart dává za příklad situaci v letištní odbavovací hale, kde bývá spousta lidí, všichni jsou ale zahleděni do svých mobilů, a když někdo vzhlédne, dívá se skrz :   „Všichni tam současně jsou i nejsou. Absence přítomnosti.“ Bohužel ale musím předejmout, že nepřítomen je do značné míry také duch starých KANSAS, byť typický sound i vedení vokálů zní od první do poslední vteřiny. Problémem je kompoziční (ne)síla skladeb. Hned úvodní „The Absence of Presence“ prozrazuje, že i přes evidentní snahu obsah pokulhává za formou. K čemu bezmála devítiminutový otevírák, co vás svými nápady nepřiková k reprákům? Jediní dva členové z dob největší slávy, baskytarista Billy Greer a bubeník Phil Ehart, se na samotném komponování nepodílejí, svěřili v tomto směru kapelu do rukou „noviců“: zpěváka Ronnieho Planta, kytaristy Zaka Rizviho a klávesáka Toma Brisliniho.

Většina na novém albu zúčastněných muzikantů se může pochlubit rodokmenem sahajícím až do zrodu NWOBHM, ostatně LIONHEART byli v osmdesátém označeni jedním časákem za první supergroup žánru – ale současně také svým vývojem směrem k Amerikou inspirovaným pompézním formám melodického heavy rocku. Typickým příkladem je zpěvák Lee Small, jehož pamatujeme z pozdních SHY a především z jedné verze projektu Toma Galleyho: PHENOMENA, kde se na odiv vystavovanou velkolepostí nikdy nešetřilo. LIONHEART jsou proto dnes daleko víc PHENOMENA než IRON MAIDEN, jež má v CV kytarista Dennis Stratton. Druhý kytarista, Steve Mann, hrál mj. u zapomenutých LIAR a nezapomenutelného Schenkera, stejně jako basák Rocky Newton. Bicmen Clive Edward prošel UFO, WILD HORSES a kapelou Uliho Rotha. Vydání nového alba urychlily omezení spojená s pandemií koronaviru. Kapele odpadla veškerá vystoupení, a tak se mohla soustředit na jeho dokončení. Skladby přirozeně plynou, což dnes není až tak samozřejmé, viz škobrtaví K

Andy Tillison ani Inside Out nešetřili v promo rozhovorech a materiálech k jedenáctému albu skupiny superlativy – prý objevuje nové cesty progresivního rocku. Jaká je skutečnost? Pilotní singl, „Life on Hold“, zní jako STYX, pokoušející se o roboto jazz. „ Jinxed in Jersey“, výrazově unylý příběh z jazzového klubu se k rockovému životu probere až někdy kolem šesté minuty, kdy se do ospalého baru opakovaně nabourává náklaďák s železným odpadem. Andy Tilson nezpívá, jen promlouvá. Možná zajímavě, nevím, text jsem nezkoumal. Ale jestli to má být nějaké naléhavé sdělení, tak si měl najmout Petera Hammilla, jemuž emočně rozumím i bez znalosti textu. Následuje „Under Your Spell“, další rozvolněné preludování a probrnkávání se k nudě. Jako soundtrack při dumání o nesmrtelnosti chrousta možná dobrý, ale rocker se opět nemá čeho chytit. Možná jen nejsem dostatečně post J V „The Tower of Babel“ se zjeví aspoň náznak melodie a zpěvu, plus něco málo dechů – průměrný jazzrock. Stěžejní kompozice a

Určitě to znáte, nemůžete usnout, ani nevíte proč, mozek si tak nějak sám vybírá témata, myšlenky přicházejí a odcházejí, vědomí slábne, sníte i bdíte současně … A právě k takovému odcházení z uspěchaného světa vytváří Tim Bownes své přívětivé minimalistické „soundtracky“. Zvuky i melodie musíte místy doslova lovit v tichu mezi tóny. O to více se můžete věnovat svým pocitům a proposlouchávání se jednotlivými vrstvami. Někoho může podobné „nic“ přivést až do stavu opojného vytržení z reálného světa, případně mu být hudební psychoterapií. Jiného spolehlivě uspí J Tim Bownes vydává v poslední době jednu sólovku za druhou. Parťáka z projektu NO-MAN, Stevena Wilsona, pozval k míchacímu stolu, nástroje pak obsluhovali: klávesák Richard Barbieri, baskytarista Colin Edwin, kytarista Kavus Torabi a bubeník Evan Carson. Melancholie? Impresivní zvukové obrazy? Od každého něco. Jemná elektronika, řekl bych slaboproudá, nezvyklé rytmy, akustické vrstvy, místy až šeptaný vokální doprovod. To je scen

Rick Wakeman nás před bezmála půlstoletím přenesl do historie anglického království, světa artušovských legend i verneovské fantazie. Proč nepřijmout jeho pozvání na kosmický výlet. „The Red Planet“ nás v osmi instrumentálkách provede geografií Marsu, od severních plání až po jižní pól, pokocháme se sopkami Ascraeus Mons, Tharsis Tholus , Arsia Mons, Pavonis Mons, navštívíme nejvyšší známou horu sluneční soustavy,  Olympus Mons, i kaňon Valles Marineris. Velitel korábu si pro nás přichystal bohaté doprovodné menu. Kopiloty mu byli osvědčení spoluhráči z THE ENGLISH ROCK ENSEMBLE: kytarista Dave Colquhoun, barman Lee Pomeroy a bubeník Ash Soan. Album se otevírá za zvuku slavnostních fanfár s doprovodem nebeského chóru. Wakeman nás nechce zatěžovat krkolomnými výstupy, pomocí silných melodií nás vede svou hudební krajinou takříkajíc za ručičku. A přitom vůbec nenudí, přichystal si přehršel aranžérských kombinací, nových i odkazujících na jeho dávná díla. Vedle trademarkových klavírních m

Švédské kvarteto se na čtvrtém albu naposledy představuje ve složení: Hakim Krim (zpěv, kytara), Adam Lindmark (bicí), Martin Nordin (baskytara) a Olle Hedenström (guitar), jenž DEAD LORD po nahrání „Surrender“ opustil. Od prvního do posledního hrábnutí do kytarových strun a fouknutí do mikrofonu slyšíme THIN LIVE LIZZY LORD. Mustr je jasný, otázkou jen zůstává, jakými skladbami dokáže švédská čtveřice naplnit odkaz Phila Lynnota a jeho parťáků. A zde musím smeknout. Co skladba, to chytlavý riff, nápěv i refrén. V každé pak erbovní kytarové dvouspřeží až srdce staromilce zaplesá.   Ať se DEAD LORD pustí vpřed cvalem („Distance Over Time“) anebo zvolní („Messin’ Up“), jsou řízní („Letter From Allen St,“), refrénoví („Authority“), škobrtaví („Evil Always Wins“), útoční („The Loner’s Way“) … pořád skvělí a autentičtí, protože skládají své vlastní NOVÉ písničky LIZZY, jakkoliv to zní protimluvně. Nevím o jiném příkladu, kdy kopie vystihne svými svojskými skladbami ducha a dosáhne kvalit or

S pomocí přátel a kolegů se Ace Frehley pustil do druhého alba předělávek svých oblíbených songů. Sám si obsloužil kytaru, u basy se střídal s Alexem Salzmanem, za zády měli oba – až na jednu výjimku – vždy Matta Starra. Desku otevírá „Good Times Bad Times“ LED ZEPPELIN, kde Ace a jeho parta celkem zřetelně předvedou, že budou ve svých coverech držet ducha originálu, ale hrnout si to budou po svém. Jako když stejný kuchař vaří různorodé menu, ale vždy i do svaté klasiky přidá něco ze sebe. Pamětníkům je už při prvním poslechu zřejmé, že nejblíže původnímu pojetí bude mít Frehley a spol. v „Never In My Life“ od MOUNTAIN, protože Leslie West byl předobrazem všech kytaristů ranařů, Aceho nevyjímaje. A proto u „Politican“ s hostujícím Johnem 5 nevnímám ani tak původní CREAM, jako spíše odkaz MOUNTAIN.   U britských invazních šedesátek je přitvrzení a hrnba slyšet nejvíce, beatlesovská „I’m Down“, stoneovská „Jumpin’ Jack Flash“ s Litou Ford, i „Lola“ KINKS jsou řádně připumpovány. To samé

Co nového asi tak může dnešní rocková kapela nabídnout fanouškům? V podstatě jen „novátorskou“ kombinaci již dříve vymyšlených postupů. A tak se australští TURTLE SKULL i na svém druhém albu, „Monolits“, snaží hrát po svém, byť postaru. Základem jejich soundu je kombinace sabbatovské hřbitovní tíhy spojené s barrettovskou psychedelií. V úvodní „Leaves“ přidávají rozšafné jarreovské moogování a na doraz zkreslenou a vazbenou fuzzynu. Říkáte si, co někteří ve snaze být originální nevymyslí J Ale co, studnice rockových inspirací je bezedná, tak proč nespustit kýbl a nenaplnit jej až po okraj. „Rabbit“ – základní mustr nezměněn, Tony/Syd ruku v ruce. Temné líbezno, zhulený kovář, sluníčko na mučidlech… „Heartless Machine“ přidá o půl kvaltu „rychlejší“ riff, jinak zůstává vše při starém, to samé v „Why Do You Ask?“, zarámovaná do masivního zbustrovaného doom riffu, se zpívánkou, znovu evokující blbnoucí partu v klipu k „Another Lane“. Sladké falzety, vinoucí se kolem erozí zdrsnělého kame

„Při všem, co se ve světě právě děje, není čas na cukrování. Je čas se probudit, vstát a něco udělat, než bude příliš pozdě,“ hřímá velšský multiinstrumentalista James Kennedy v rozhovorech ke své novince „Make Anger Great Again“, která je další z desek, jejichž vydání zdržel o půl roku koronáč. Má to být Síla. Ovšem nemůžu si pomoct, slyším v úvodu „The Power“ jen další vykrádačku Iommiho/Jimmyho pojetí riffu. Ukřičený James sice – seč mu hlasivky stíhají – snaživě strhává pozornost na sebe, rapuje, pulsuje v rytmu funky, zdrhá … a kytarovou opakovačku pro sichr ozdobí přidaným motivem, pro mě je zaškatulkován: nic cizího mu není cizí. Uvidíme co dál. „Autopsy“ je pro mé uši taktéž trochu přes závit. A jak se říkává: příliš zajíců rovná se honcova smrt. Kennedy se totiž snaží narvat do každé skladby všechno možné, a těžko pak držet kontinuitu, natožpak mít vlastní ksicht. Svou nasranost na politiku přenesl do muziky, nic proti, pamatuju už před půlstoletím řvoucího Lennona, a dokonce

Současní JEFFERSON STARSHIP mají s nejslavnější sestavou společná dvě jména, David Freiberg, jenž stál u přerodu z JEFFERSON AIRPLANE ve čtyřiasedmdesátém, a Donny Baldwin, který na palubu hvězdného korábu s Grace Slick u kormidla/mikrofonu narukoval o osm let později. Novinkové EP je součástí předvolebního boje Biden/Trump. Tomu odpovídají jak témata, tak lehce nátlakový sound i apelační projev Cathy Richardson. Hnedle úvodní „It’s About Time“ je představována coby hymna silných a nebojácných žen. Není divu, že Bidenova černošská kandidátka na vícepresidentský úřad, Kamala Harris, si ji vybrala za svůj předvolební song. Z mého úhlu pohledu je tak nová deska JEFFERSON AIRPLANE trochu uhulákaná, příliš tlačící na pilu, pomalu co skladba, to bezmála revolučně budovatelské forte. Anebo naopak, opuštěný uplakánek, viz „Don’t Be Sad Anymore“. Texty jsem radši ani nezkoušel … Pokud jde o muzikantské řemeslo, posloucháme americky perfekcionistický mainstreamový produkt z ranku rozmáchlého A.O