Příspěvky

Zobrazují se příspěvky se štítkem Uriah Heep

1971 05: URIAH HEEP: STACHANOVCI I RAKEŤÁCI

Obrázek
Jedenasedmdesátý byl pro URIAH HEEP rokem raketového růstu i stachanovského úderničení. V únoru vydávají mládenci své druhé album, odvážné „Salisbury“, v dubnu odjíždějí poprvé do vysněné Ameriky, v létě a na podzim vystupují po celé Evropě. Současně stihnou nahrát a v říjnu vydat třetí album, úderné „Look At Yourself“! A kdo jiný by nám mohl zprostředkovat hektičnost oné doby než Ken Hensley, v té době již neformální leader kapely a autor takřka veškerého repertoáru. A ještě mu zbyly síly na vedlejšák WEED s utajeným LP, kde skládá, zpívá, hraje. Předávám slovo nahoru do oblak.   KEN HENSLEY: KARI NEBO ORCHESTR? Počínaje „Salisbury“ jsme nahrávali jen naše vlastní skladby, povětšinou mé. Byly pro to dva dobré důvody. Za prvé, vždy jsem hodně skládal, takže pokaždé bylo na výběr ze spousty mých písní, a za druhé, existovalo omezení LP desky, kdy každá strana měla jen něco kolem 20 minut, tudíž se celé album vešlo 8-10 skladeb – proto mi jich ještě hodně zůstávalo nevyužitých. Jakkoliv

Trevor Bolder: Sail The Rivers (2021)

Obrázek
Trevor Bolder tvrdil basu u Bowieho, WISHBONE ASH, nejdéle však, od roku 1977, v sestavě URIAH HEEP. Když však květnu 2013 ve věku nedožitých třiašedesáti předčasně odešel, spousta takyrockerů to ani nezaregistrovala. Trevor si nikdy nehrál na hvězdu, byl vždy nenápadným mužem v pozadí. O to cennější je jeho po letech s pomocí přátel dopracované a nedávno vydané album. Kdo od Trevorovy „posmrtné“ desky čekal nějaké unylé bilanční rozjímání, sedne si na prdel hned při první sloce „Which Way Will The Wind Blow?“, znovuvzkříšené skladby z třicet let starého alba „Different World“ URIAH HEEP. Trevor Bolder ji za přispění vokalisty Dereka Gallaghera a Laurieho Wisefielda, slyšitelně posunul směrem k LED ZEPPELIN. To samé platí o „Rich Kid“ z „Raging Silence“. Hard rock jako řemen. Akusticky zklidnělé „Wasting My Time“, „I Had A Dream“, „The Paris Song“ i titulní „Sail The Rivers“ by pro změnu mohly zdobit některou ze sólovek Kena Hensleye. Mimochodem, Trevor má sametovou barvu hlasu, ne nep

KEN HENSLEY STORY: BLOOD ON THE HIGHWAY (1)

Obrázek
KAPITOLA I – ZAČÁTKY   NEKONTROLOVATELNÝ, MNOU NEKONTROLOVATELNÝ   Je první sobota srpna 2006. Za pár týdnů mi bude jednašedesát, a přesto právě teď nemůžu úžasem ani zavřít ústa. Kdybych mohl, vstal bych, mluvil bych jako šílený a máchal rukama jako holandský větrný mlýn. Ale nemůžu. Jsem jako připoutaný ke svému sedadlu – a jsem za to vděčný. Vše to přebíjí pocit naprostého úžasu. Už jsem někdy viděl něco tak krásného? Přitom tak přirozeného, pravděpodobně normálního pro jiné… přesto, už jsem někdy viděl tolik nádherných vjemů během tak krátké chvíle? Za celý svůj život jsem zatím nebyl tak ohromený. Jedná se o naprosto novou zkušenost, a zatímco zírám a ukazuji a žasnu a žvatlám, jeden hlas v mém nitru stojí jakoby trochu opodál. Přemítá. Je to jen malý hlásek. Nicméně se ptá: Je tohle to nejlepší? Nechci, aby se zdálo, že jsem znuděný životem nebo něco takového, ale hodně jsem toho zažil i si hodně užil. Existují lidé, kteří se nikdy nenabaží poslechu těchto příběhů a pořád se mne

1970 08: BYLO LÉTO, TVRDÉ LÉTO, TAK JAK LÉTO MÁ BÝT …

Obrázek
... hardrocková invaze poprvé   Odmala, od šedesátého roku minulého století, jsem se těšíval na prázdninový týden s našima v chatce číslo 16 na pláži Vranovské přehrady. Stavěl jsem si z písku hrady, po pár letech potají poprvé potáhnul z cigára, od nějakých dvanácti okukoval dírkama ve sprchách holky a lovil se svým tranďáčkem na betonu u zakončení stometrového kotvícího lana stožáru doposud neslyšené stanice. A od sedmašedesátého pak chodil poslouchat k maringotkám/stánkům bigbít z magičů. Jejich pásky jsem znal nazpaměť, vždycky se ale vedle Lilky Ročákové a jejího „Bylo léto“ objevilo něco rajcovního jako „Rock’n’Roll Music“ ve verzi BEATLES i jiného nového, aktuálního. V sedmdesátém se tak vedle „Oh Darling!“ z „Abbey Road“ vyřítilo z amplionu něco nebesky neskutečného: „Child In Time“ … a já si do notýsku napsal DIEP PARPL, coby fonetický přepis hlaholu výčepního. A od té doby mě Dítě času i Párpli provází životem.   Před deseti lety jsem na příhody spojené s přelomovým LP „In R

URIAH HEEP 1976: POLOČAS ROZPADU

Obrázek
V Československu kvetla Uriášům pšenka hodně vysoko. Na rozdíl od Anglánů a Amíků jsme je v letech 1970–1973 řadili na roveň Led Zeppelin, Black Sabbath, Deep Purple. Pak se ale kult začal kymácet v základech. Alba vyměkla a zpopovatěla, namísto masivního hardrocku jedničky a trojky či bezmála artrocku dvojky a čtyřky (což neberte doslova J ), skoropop Wonderworld a High & Mighty , potažmo rockový tea Return To Fantasy . A pak několik ran do vazu, úraz, odchod a smrt Thaina, vyhazov Byrona. Co, proč a jak jsme se dovídali u nás za oponou opožděně a útržkovitě, detaily však často neznali ani venku. – Vraťme se na úvod do „vynechaných“ uriášovských let 1974-1975. Ještě před vydáním sedmého studiového alba Wonderworld (červen 1974), posledního zlaté uriášovské sestavy Box-Byron-Hensley-Kerslake-Thain, vyrážejí Uriah Heep v květnu na promo turné.   Zahajují patnáctého v Helsinkách, v červnu se přesunují na evropský kontinent, odskočí si do Anglie, od července obrážejí desítky štací

1973: HARD ROCK NA VRCHOLU I ROZCESTÍ

Obrázek
Třiasedmdesátý byl rokem, kdy se předchozí prudký vývoj hard rocku víceméně zastavil. Zavedené kapely ztratily přímočarý tah na branku, ke slovu přišly „změkčilé“ aranže, postupy, nástroje. Ztráta tvrďácké výlučnosti, odsunutí hammondek na vedlejší kolej, první experimenty se syntíky, absence rozsáhlejších sól, zkracování stopáže, regulace řečišť s širokými koryty namísto skalnatých vodopádů a divokých peřejí – to vše znamenalo jediné, z hardrockové progrese se stal mainstream.   Je proto jen zdánlivě paradoxní, že v téže době vzali hardrockové postupy za své například glamoví Sweet a Geordie, fotbaloví Slade, boogie hráči T. Rex, hiťáčci Osmonds, artoví Pink Floyd a mnozí další. Dokonce i Paul McCartney zaťal kalenou sekeru v burcujícím protestsongu Give Ireland Back to the Irish . Zároveň se tím ale uvolnil prostor pro novou mladou krev, nesvázanou tolik vlastním odkazem či tradicemi bigbítových šedesátek a rhythm & blues. Noví tvrďáci hráli úporněji, úsečněji a jednodušeji, než