rock+

Poslední cihla ve Zdi?  The Wall je úžasným kontroverzním dílem Rogera Waterse. Frustrace z finančního krachu Pink Floyd, odcizení muzikantů a publika, nekonečný kolotoč album – turné – album – turné, to vše se spolu s nasraností na politiku promítlo do místy autobiografického příběhu, kdy každá cihla byla symbolickou ochranou před konkrétním zlem a nepřízní osudu, a posunulo jej (i díky reminiscencím a citacím) do orwellovské roviny celospolečenské kritiky. Současná jevištní podoba Zdi však akcentuje téma války. A nebyl by to Waters, aby svým přístupem k umění nevzbudil další vlnu vášní. B52 bombardující Zemi kříži, šesticípými Davidovými i třícípými hvězdami Mercedesu, $, Shelly… Obviněním z vyvolávání stereotypů typu lakomý Žid se Roger v jednom z posledních rozhovorů vysmívá a odkazuje na Shakespeara, Kupce benátského . Coby radikální ateista vnímá určující sílu kapitálu a ekonomů. Boží vůle podle něj neurčuje, kdo se stane muslimem, katolíkem, buddhistou. Rozhodující je, kde se

Předem dobrovolně přiznávám, že i na Pink Floyd jsem vyrůstal a mám rád všechny jejich vývojové etapy: úvodní barrettovskou psychadelickou z konce 60.let, experimentující z počátku seventies, navazující artrockovou trilogii, i „závěrečnou“ depresivní dvojku: patetickou Zeď , plus zatracovaný dovětek Final Cut .  Post-watersovské, homeopaticky stále více ředěné, opusy taky můžu. Koncert Rogera Waterse, dlouholetého mozku a diktátora skupiny, jsem tedy vnímal jako završení jednoho ze snů mládí, vidět a slyšet Pink Floyd naživo, jak však realita káže, aspoň na etapy, po částech.   Přidám malinkou totalitní vsuvku . 24.3.1987, tedy v době nástupu takzvané perestrojky, jsem uspořádal pod hlavičkou CV SSM Fatra Napajedla – jinak to nešlo - poslechový večer z kompaktních disků. Hráli se mj. Dire Straits, Chris de Burgh, Deep Purple, Mozart, Queen, Marillion... Pár dní na to si nějaký milicionář stěžoval na bojovém výboru své rodné Strany na záškodnickou „západní propagandu“ pod hlavičkou SSM