ROGER WATERS (15-16. 4. 2011, O2 ARENA, PRAHA)

Poslední cihla ve Zdi? 

The Wall je úžasným kontroverzním dílem Rogera Waterse. Frustrace z finančního krachu Pink Floyd, odcizení muzikantů a publika, nekonečný kolotoč album – turné – album – turné, to vše se spolu s nasraností na politiku promítlo do místy autobiografického příběhu, kdy každá cihla byla symbolickou ochranou před konkrétním zlem a nepřízní osudu, a posunulo jej (i díky reminiscencím a citacím) do orwellovské roviny celospolečenské kritiky.
Současná jevištní podoba Zdi však akcentuje téma války. A nebyl by to Waters, aby svým přístupem k umění nevzbudil další vlnu vášní. B52 bombardující Zemi kříži, šesticípými Davidovými i třícípými hvězdami Mercedesu, $, Shelly… Obviněním z vyvolávání stereotypů typu lakomý Žid se Roger v jednom z posledních rozhovorů vysmívá a odkazuje na Shakespeara, Kupce benátského.
Coby radikální ateista vnímá určující sílu kapitálu a ekonomů. Boží vůle podle něj neurčuje, kdo se stane muslimem, katolíkem, buddhistou. Rozhodující je, kde se narodíte. Výjimky jen stvrzují pravidlo.

$100miliónové turné The Wall live dorazilo i do Prahy… Vizuální show technicky kombinovala klasiku – tedy původní živé provedení Zdi, se všemi paňáci, uniformami, pokoji, rampami, letadýlky, výbuchy – a nové technologie, zejména bombastické projekce, které mnozí ošálení považovali za 3DJ Výsledek byl strhující, víc si nelze ani představit. Všechna dosavadní gigantická show, jež jsem zažil, vedle Zdi jen blikotají, jako čtyřbarevné signální baterky pro pionýry.
Dole na ploše jsem poprvé naplno a v celé kráse zažil – jak my staromilci říkáme – kvadrofonní zvuk. Byla to koupel v tónech a barvách, v mozku se mihotaly konfety vzpomínek. Síla The Wall se projeví naplno právě takhle, když vás – coby molekulu davu – má Roger Waters na dohled i na povel. Jakkoliv mně je – zvenku, bez poslechu  muziky nahlíženo – jeho levý militantní antimilitantní postoj prosakující Zdí trochu k smíchu (protože salónní Angličan, proživší celý svůj život v demokracii, nikdy nemůže vnímat onen všeprostupující smradlavý odér komunismu vsakující do každého, ať chce, nebo nechce, kdo v jakékoliv jeho verzi žil), uprostřed muziky se dá jeho občasné červenočerné prvoplánovosti snadno podlehnout.

Zkrátka, veškerou dodatečnou Watersovu propagandu rád vytěsním a The Wall si užívám jako velkolepé rockové divadlo, největší svého druhu…
Infantilně popisovat, kdy, kde a jak letělo prase, letadlo, kolik bylo výbuchů a prsků, kdo z muzikantů při čem seděl, stál vlevo, vpravo, nahoře, dole… nebudu, podobných lopaťáckých průvodek koncertem je plný net. Bluesman Bezr se sice tentokrát v Mladé frontě držel zpátky, už nehledal u Waterse improvizace, přesto si vysloužil v diskusi několik ostrých výtek, protože opět psal bez hlubší znalosti Watersových hudby, textů a pohnutek. S jeho trefným protiplakátovým výpadem ale celkem souhlasím, Bush nemá v sousedství Hitlera co dělat. Metafory, Orwell, Kafka apod. jsou jedna věc – včetně všech možných Watersových významových posunů Farmy zvířat. Brutální nedomyšlená zkratka druhá…

Defilé oběti válek a násilí zahájil Waters portrétem svého otce, jako poslední byl v seznamu brazilský mladík Jean Charles de Menezes, zabitý anglickými policisty v londýnském metru, když jej pár měsíců po útocích na městskou dopravu považovali za teroristu. Navazující přestávková sada stovek dalších jmen mohla být pro někoho až deprimující, i tady je podle mne Waters už za hranou umělecké licence. Ani všechna politika světa mi nemůže Zeď jakkoliv umenšit.
Ovšem, aktualitka v podobě „Mother, should I trust the government?“ – „Ani z prdele!“ se někomu z českého supportu sakra povedlaJ
Dosti „politiky“.

Muzikantsky bylo představení dokonalé, včetně sladění samplů s živým hraním, pěvecky samozřejmě se všemi předem jasnými limity, počínaje pánskou jízdou (soprán se chlapovi fakt těžko „dává“) a konče Watersovou hlasovou opotřebovaností, šikovně maskovanou (semi i full) playbacky a přiznanou výpomocí záměrně nevýrazného Robbieho Wyckoffa. To jsou ale podružnosti, které si i recenzent uvědomí až jaksi ex-post. Dole v davu jsem se nechal unášet i „kárat rákoskou“ jako všichni kolem…
 
Výsostné postavení mezi třemi kytaristy má pro mne osobně Dave Kilminster. Dokáže Gilmourova sóla rozpálit doběla jako nikdo jiný. Jeho šťavnatá a přitom technicky precizní hra kropí Zeď živou vodou. Kontrastní kliďas Snowy White je starý pinkfloydovský (stage) veterán. Za těch 30 let po boku Waterse vstřebal Gilmourova sóla do každého nervu svých prstů, a propojil je se svým bluesovým cítěním, což mu část fanoušků neustále vytýká. Na smrt vysekaný G. E. Smith občas zaslajduje, většinou ale drží basu za Rogera. Harryho Waterse všichni známe z úvodu Goodbye Blue Sky, když zažvatlá „Look, mummy, there’s an aeroplane up in the sky“, kdo by to do toho dnes vlasatého divouse za hammondkami řekl, že? Univerzál Jon Carin k Watersovi přešel z tábora Pink Floyd. Podílel se na A Momentary Lapse Of Reason i The Division Bell, s Gilmourovci objížděl svět od roku 1987 do poloviny první dekády nového milénia. Ano, byl i na Strahově.

Graham Broad bubnuje od šedesátých let (The Drifters, Procol Harum, Eric Clapton Band, Jeff Beck Band...), podílel se na všech Watersových sólovkách i turné.
Rutinérské doprovodné pěvecké trio bratrů Lennonových, doplněné o Jona Joyce (zpíval už na původním pinkfloydovském turné i u berlínské Zdi), odvedlo standard.
 

The Wall naživo je dalším splněným snem jednoho šíleného rockera ze Zlína. Něco mi říká, že se nebude opakovat...
 

--- pod čarou ---
 
Pořadatelská služba O2 arény je známá banda špatných komiků. Slavné levopravé yessovské dilema sice ani letos blackboys nepřekonali, to ani nejde, stupidity ale předvedli i tak dost. Na ploše pod pódiem bylo poloprázdno, vzadu údajně zůstali lidi na chodbě… celou první půlku je pak vodili bokem dopředu… to musel být pro postižené zážitek k posrání. Možná by si plešky neměly toho tolik nandávat do kebulí… No, a jakkoliv se České dráhy snažily, co jim hnůj stačil, zážitek mi nevymazaly…

Jaromír Merhaut pro Rock+ 2011

foto: Jiří Rogl