Příspěvky

Zobrazují se příspěvky se štítkem Whitesnake

WHITESNAKE: JE COVERDALE HAD? A KOLIK SKRÝVÁ BAREV?

Obrázek
Je i není, a rozhodně není jen běloskvoucí, ba ani černobílý, spíše duhový. Umí svým hlasem stále uštknout, jeho kariéra se v klikaté stopě vlní časoprostorem bezmála padesát let, je těžkou uchopitelný, vládne rozeklaným jazykem a z nepříjemných otázek zpravidla vyklouzne jako úhoř. Na druhou stranu, své WHITESNAKE neměl často takříkajíc pod kontrolou, občas nechal do své muziky kecat firemní úředníky a také byl do značné míry odkázán na um i pracovitost ostatních spoluhráčů. Vděku se až na výjimky nedočkali. Jak se vlastně z bluesrockové rozcuchané kapely v džínovině a vytahaných tričkách stala po deseti letech modla arén a větrákových hairmetalových videoklipů s modelkami ohnutými přes blatníky luxusních bouráků anebo doširoka rozhozenými na kapotě? Jak vnikla sexistická póza opakovaná do úmoru v dalších dekádách a svým způsobem udržovaná dodnes. Jak to, že face to face Lordovi, Paicemu, Pageovi byl Coverdale Jekyll a při jednání s vrstevníky a méně slovutnými Hyde? Zkusíme najít odp

JUDAS PRIEST : WHITESNAKE = T.K.O. (26. 6. 2011, O2 ARENA, PRAHA)

Obrázek
Hardrockeři dostali od metalistů na prdel! I tak lapidárně a ostře by se dal shrnout pomyslný pražský duel Whitesnake vs Judas Priest…   Whitesnake Coverdaleův vokál dlouhá léta, vedle povinné křiklounské výbavy správného hardrockového frontmana, zdobívalo elastické soulové pnutí. Ze vší té nádhery dnes zůstala zteřelá guma od starých trenýrek. Kupodivu, ale se zachovalou, jen trochu vybledlou barvou. Samozřejmě, že David je v tom svým způsobem nevinně. Žádný zpěvák nemůže vyhrát souboj s časem, ledaže by odešel předčasně jako Freddie, Jim, Kurt, anebo byl Božský Dio či… (k tomu se ale ještě dostaneme). Struny a blány vyměníte, hlasivky ne. Osekaný set Whitesnake na mě působil nesourodě, až posléze jsem si plně uvědomil, jakouže tahle kapela prošla vývojovou kličkovanou, a že není jen tak bezešvě spojit načančaný pompézní AOR heavy osmdesátých let s gruntovním bluesrockovým fundamentem.   O půl osmé vpadl na scénu inovovaný Whitesnake a spustil Best Years  z předposledního alba Good

MEL GALLEY (1948 – 2008): DĚLNÍK ELEKTRICKÉ KYTARY

Obrázek
Zemřel Mel Galley, a mimo okruh zasvěcených hardrockerů si toho nejspíš nikdo ani nevšiml. Patřil k těm stovkám muzikantů, kteří jsou  mezi svými uznáváni a ctěni především jako spolehliví řemeslníci, odehrají si svoje, jsou mediálně nenápadní, žijí bez statutu hvězdy či velmistra řádu. Díky takovým „dělníkům“ ale máme stále co poslouchat a pro sebe objevovat, ty stovky a tisíce skvělých starých i nových rockových desek by bez nich neexistovaly. Spousta z těch starších žije, či dokonce jen přežívá v ústraní, a i když se to Mela přímo netýká, je dobré si to připomenout, uvědomit. Smrt přišla rychle a zákeřně, v únoru lékaři diagnostikovali rakovinu v pokročilém stadiu a 1. července už Mel nebyl mezi námi. Březnovou šedesátku ještě oslavil v jednom pubu s Glennem a Chrisem Evansem, v květnu a červnu se stačil rozloučit s některými svými kamarády muzikanty, týden před smrtí si naposledy popovídal s nejbližším z nich, Glennem Hughesem, jenž jeho památce věnoval své album FUNK. Zůstane