rock+

Pro poslech jsou nedůležitější dojmy. Pro pochopení základních souvisejících zákonitosti se ale neobejdeme bez pojmů. Dnešní pokračování o audiu bude vyžadovat trochu více pozornosti a soustředění. Hudební akustika je rozsáhlá věda, a jakékoliv její zjednodušování vede k nepřesnostem. Na druhou stranu lze některé základy vysvětlit i bez rozsáhlejšího matematického zdůvodňování. Kolegové technici přimhouří oči, čtenáři je vykulíJ   Všichni posloucháme muziku, takže se bez zvuku prostě a jednoduše neobejdeme. Na druhou stranu, zvuk je „jen“ pomyslným nosičem hudby, a kdo poslouchá zvuk na úkor hudby, trpí audioneurózou, či jak onen stav mysli nazvat, a měl by s tím zlozvykem přestat. Někdo dává přednost sluchátkovému poslechu s jiným způsobem neslyšitelnými detaily, druhý nedá dopustit na poslech v přímém poli bodového zdroje, tedy s výrazným potlačením akustiky poslechového prostoru, další naopak zapojí do poslechového vjemu velký prostor a gigantické reprosoustavy, protože chce poslouc

„Vojín Merhaut okamžitě k veliteli útvaru!“ ječel devěťák na celou rotu. „Já vás nemůžu ani zavřít, protože tohle se domáknout kontráši, tak přijdeme o vzorný útvar!,“ hřímal na uvítanou major Havlíček, velitel karlovarského VÚ 5691 v sousedství dostihové dráhy. Hlavou mi běží seznam všeho, co se mohlo provalit: dopisování se Svobodkou/BBC, tranzistorový přijímač načerno, potměšilé dopisy kamarádům, zakázané focení, antény na Bundes…  „Ty antény půjdou okamžitě dolů!“ Aha, tak to bude dobrý, to uhraju. „Rozkaz, soudruhu majore, dovolte mi odejít!“… To bylo tak. Když jsem na podzim pětasedmdesátého narukoval k radistům do malých kasáren ve Dvorech 1, brzy jsem zjistil, že „to půjde“J Parta z negottwaldova Zlína tvořila polovinu přijímače, morseovku a radiotechniku jsem znal z pardubické průmky, posilovna za rohem, k tomu útvarové kino s magičem a reprobednou jako stodola a na tranďáku Sokol 4 spousta západních stanic i přes den. Bezpochodový úlevy na nohy taky dobrý, akorát těch 730 vep

Nebojte, o hasičích psát nebudu. Svět Hi-Fi se polovině osmdesátek zmenšoval i zvětšoval současně. Namísto pásků kazety, třiceticentimetrové vinyly v sousedství deseticentimetrových kotoučů, vytahaný popruh s pětikilovou A3 přes rameno ve skříni, v kapse bundy walkman. Na druhé straně nabídka zesilovačů, magnetofonů, gramofonů a nově i CD přehrávačů, equalizérů, timerů mohutněla každým novým katalogem. Prolistujme si jeden z nich.   MINI V devětasedmdesátém přišla firma Sony s Walkmanem, a svět už nikdy nebyl jako předtím. Šišky teenagerů začaly zdobit molitanová sluchátka, vypeckovaným pak visely z uší rovnou dráty. Walkman často vítězí, anebo se umísťuje na medailových pozicích, v anketách typu: největší inovace v oblasti hudby za posledních padesát let, případně: deset věcí, které změnily svět. Celosvětově se jich prodalo na čtvrt miliardy. V roce 1984 dostali pobíhači celého světa od Sony malý dárek: otřesu/potu/dešti vzdorný sportovní walkman WM-F5 s vestavěným FM přijímačem. Již

V roce 1974 se první generace stolních kazetových magnetofonů světových výrobců postupnými vylepšeními propracovala do stádia, kdy mohla přímo konkurovat páskovým strojům střední třídy. Hi-Fi kazeťáky první poloviny sedmdesátých let rozpoznáte snadno podle pultového designu, kdy všechny ovládací prvky, pouzdro na kazetu i ručičkové indikátory obsadily horní plochu přístroje. Coby hifík pamětník se musím přiznat, že jsem kazetám svěřil svou muziku až o pět let později, přeci jenom železná opona spoustu věcí brzdila, mezi jinými i přístup k informacím a novým technologiím. Dnes nám již nic nebrání zjistit, jak to tehdy doopravdy bylo, nejenom co se kazet týče. DLOUHÁ TRNITÁ CESTA Než se ale špičkové kazeťáky popasovaly beze ztráty květinky s poloviční šířkou pásku i záznamovou rychlostí oproti páskáčům, prošly si po všech stránkách bouřlivým vývojem. I solidní modely slovutných značek trpěly v té době dětskými nemocemi. Technický magazín se v prvním čísle 1974 nad tématem zamyslel v člán

Rok 1973 byl rokem, kdy se do světa vydal prostorový zvuk a domácí videotechnika. V našich končinách se budování domácí hi fi sestavy a poslech zahraniční muziky staly útočištěm mladých před marasmem nastupující normalizace. Železná opona byla, co se týče muziky, děravá jak cedník, rockové novinky neměli všichni fandové sice hned, ale nakonec se k nim prokopírovali rockeři a popíci i v poslední dědině Československa. S gramofony, magnetofony, zesilovači se odehrávala větší anabáze. Kdo měl známosti, pořídil ledasco. Mozky nám netavily mobily ani nelapal do pastí internet, sdíleli jsme své zájmy a zážitky opravdově, tváří v tvář v různých komunitách, scházejících se v klubovnách, hospodách, na mejdanech. Hi fi kluby rostly jako houby po dešti, rušičky nestíhaly, režim neměl šanci všechno uhlídat, čas od času se proto zadařilo i oficiálně. ROZHLASOVÝ VĚTRNÍK V září roku 1972 zahájily na VKV OIRT své vysílání „umělecko-kulturní“ stanice Vltava a Děvín. Počátkem července 1973 se na českém