rock+

Jedním z výrazných rockových trendů na přelomu šesté a sedmé dekády dvacátého století byl průnik latinskoamerických prvků, jenž předznamenal i následné vzedmutí afro rocku a jazz rocku. V čele průkopníků latino rocku stál Carlos Santana se svou stejnojmennou skupinou. Třetím albem, od jehož vydání uplyne v těchto dnech padesát let, zmíněnou vývojovou etapu skupina SANTANA završila nejlepším možným způsobem: LP „III“ vystoupalo ve šlépějích předchozího „Abraxas“ na #1 amerického žebříčku a stalo se nedílnou součástí santanovské trilogie, povinné to „četby“ každého rockera. – Carlos Santana se narodil 20. července 1947 v mexickém Autlan de Navarro do početné rodiny houslisty Josého, hrajícího se svou kapelou v tančírnách a na svatbách. Pod otcovým vedením začal s houslemi, biflování ale nebylo jeho šálkem čaje, odjakživa rád improvizoval, proto přesedlal nejdříve na baskytaru, aby zakrátko svůj další život spojil s kytarou. Vlastní hudební kariéru zahájil v ulicích Tijuany hraním pro ame

Progresivní přístup k tvorbě byl v jedenasedmdesátém vlastní každé kapele, tvrďáky nevyjímaje. Ovšem i experimentování má svá pravidla, nemá-li sklouznout k samoúčelnosti. U nastupující generace hardrockových velikánů byli nejodvážnější LED ZEPPELIN, jejichž bezmála folková trojka zaskočila fanoušky i konkurenty. URIAH HEEP na své pouti za svatým grálem pro změnu vyzkoušeli spojení s orchestrem. A co zbývající dvojice z velké hardrockové čtyřky, BLACK SABBATH a DEEP PURPLE? O nich si přečtete právě teď v prvním letním čísle Sparku. – Obrovský domácí podzimní úspěch LP i SP „Paranoid“ (# 1/4 v UK TOP) zúročují BLACK SABBATH odjezdem na první americké turné, kde mimo předskakují MOUNTAIN a FACES. Na úvodních štacích ještě narážejí na překvapené publikum, divící se mimo jiné, že kapela není černošská, zakrátko ale už před svými fans dávají leckde na frak hlavním hvězdám programu. Od listopadu sedmdesátého do dubna následujícího roku stihnou BS ve zběsilém tempu projet kontinentální i ostr

Zatímco „In Rock“ byla šupa na solar bez výstrahy, „Fireball“ jsme všichni nedočkavě vyhlíželi. V Anglii se rockeři dočkali dlouho před vydáním LP v pravidelném pořadu Johna Peela, kde zazněla countryovka „Anyone’s Daughter“, čímž DEEDP PURPLE zmátli přátele i nepřátele víc jak Rusové Velkou říjnovou revolucí uskutečněnou v listopadu. Moje maličkost si na samotné album o více jak půl roku později vystála hodinovou frontu u pardubického Supraphonu, kam znenadání přišly indické dum-dumky.   Ne, že by nás, tvrďáky, „Fireball“ přímo zklamal, to ani omylem, jen vyžadoval jiný přístup k poslechu než hrrgrrr „In Rock“. Výraz DP byl na novince hladší, kultivovanější, ne tak nadržený. Každým dalším poslechem však rozinky rozeseté po albu sládly, například sférická Blackmoreova kouzla v „No No No“ a „Fools“, anebo Gillanovo zvýrazněné soulové pnutí ve vícero skladbách. Po čase se před každým vnímavým z nás vyloupnul do krásy „Fireball“ jako celek, včetně všech netypických kusů. A zůstal na pied

Většina Sparkařů bude mít termín glam spojený s vyfénovanými americkými kapelami poloviny osmdesátek: QUIET RIOT, MÖTLEY CRÜE, CINDERELLA, W.A.S.P, TWISTED SISTER a desítkami dalších. My se ale dnes vrátíme na počátek sedmdesátek, kde vlastně všechno začalo i pro výše jmenované. No, ono to začalo ještě předtím vlnou bubblegumu a jmény jako OHIO EXPRESS, ARCHIES, 1910 FRUITGUM COMPANY, MONKEES, THE LEMON PIPERS. A kdybychom byli opravdu důslední, tak se ocitneme polovině padesátých let na vystoupení Little Richarda.   „Glam rock byl sex rock, art rock, rock poezie, pantomimický rock, muzikálový rock, rock okrajového art filmu a byl i mnohem víc, přičemž všechna tato odvětví zároveň měnil,“ píše se výstižně v Dětech revoluce Dave Thompsona. Ano, stačí si kupříkladu vybavit vliv na rané QUEEN a jejich prvotní art/hard rock ruku v ruce s glam vizuálem, anebo hardrockově řízné GEORDIE či nápadité MOTT TTHE HOOPLE. Ti všichni a mnozí další se s glamem zapletli aspoň navenek. Glam zároveň vr

Jedenasedmdesátý byl pro URIAH HEEP rokem raketového růstu i stachanovského úderničení. V únoru vydávají mládenci své druhé album, odvážné „Salisbury“, v dubnu odjíždějí poprvé do vysněné Ameriky, v létě a na podzim vystupují po celé Evropě. Současně stihnou nahrát a v říjnu vydat třetí album, úderné „Look At Yourself“! A kdo jiný by nám mohl zprostředkovat hektičnost oné doby než Ken Hensley, v té době již neformální leader kapely a autor takřka veškerého repertoáru. A ještě mu zbyly síly na vedlejšák WEED s utajeným LP, kde skládá, zpívá, hraje. Předávám slovo nahoru do oblak.   KEN HENSLEY: KARI NEBO ORCHESTR? Počínaje „Salisbury“ jsme nahrávali jen naše vlastní skladby, povětšinou mé. Byly pro to dva dobré důvody. Za prvé, vždy jsem hodně skládal, takže pokaždé bylo na výběr ze spousty mých písní, a za druhé, existovalo omezení LP desky, kdy každá strana měla jen něco kolem 20 minut, tudíž se celé album vešlo 8-10 skladeb – proto mi jich ještě hodně zůstávalo nevyužitých. Jakkoliv

... PRO NÁS REALITA Jaro jedenasedmdesátého bylo z pohledu šestnáctiletého rockera nejenom dobou výtečné muziky nového rockového věku, ale i sílící šikany a komunistické nalejvárny. Na pardubické průmce se běžně posílalo k holiči i převlečení, rudé šílenství kolem květnového padesátiletého výročí založení KSČ nabíralo až přízračné obrátky, ve školních dílnách se namísto elektroniky vyráběly servilní transparenty do prvomájového průvodu a neexistovala výloha obchodu bez portrétů zločinců Gottwalda a Lenina, ani stožár neoblepený plakáty s číslicemi 1921-1971 a údernými hesly zločinné totality. Jeden aby se tehdy bál podívat pod polštář. Skvělé je, že letošních 100 let „oslaví“ zbyvší tuzemáčtí komunisté odchodem z parlamentu. Měli by ale navždy zmizet na skládce toxického odpadu!   PŠM Oficiální projevy a výdobytky krátkodobé svobody mizely v nenávratnu, počínaje Houpačkou a tiskovinami typu Čtení pod lavicí či Pop Music Express. Přeživší Mladý svět víc a víc čpěl rudou propagandou. Ro