1971 05: URIAH HEEP: STACHANOVCI I RAKEŤÁCI

Jedenasedmdesátý byl pro URIAH HEEP rokem raketového růstu i stachanovského úderničení. V únoru vydávají mládenci své druhé album, odvážné „Salisbury“, v dubnu odjíždějí poprvé do vysněné Ameriky, v létě a na podzim vystupují po celé Evropě. Současně stihnou nahrát a v říjnu vydat třetí album, úderné „Look At Yourself“!

A kdo jiný by nám mohl zprostředkovat hektičnost oné doby než Ken Hensley, v té době již neformální leader kapely a autor takřka veškerého repertoáru. A ještě mu zbyly síly na vedlejšák WEED s utajeným LP, kde skládá, zpívá, hraje.

Předávám slovo nahoru do oblak.

 

KEN HENSLEY:

KARI NEBO ORCHESTR?

Počínaje „Salisbury“ jsme nahrávali jen naše vlastní skladby, povětšinou mé. Byly pro to dva dobré důvody. Za prvé, vždy jsem hodně skládal, takže pokaždé bylo na výběr ze spousty mých písní, a za druhé, existovalo omezení LP desky, kdy každá strana měla jen něco kolem 20 minut, tudíž se celé album vešlo 8-10 skladeb – proto mi jich ještě hodně zůstávalo nevyužitých.

Jakkoliv nejsem s výsledkem až tak spokojen, nahrávání „Salisbury“ jsem si užíval. Nadšeně jsem pozoroval orchestr při práci, byl to pro mě povznášející pocit, když školení muzikanti přidávali do mé skladby dechy a žestě, a já jen tak seděl ve velínu studia. Dostal jsem hlad, což mezi námi mám neustále, a tak jsem si na otočku zaběhnul za roh pro indické kari. Uvelebil se zpět na svém místě a chystal se vychutnat svůj oběd, zatímco se orchestr ladil před dalším. Jak asi víte, indická kuchyně je hodně aromatická (a já bych řekl, že lákavě aromatická) a na producenta se ukázalo až moc voňavá, vyhnal mě ven! Musel učinit učinit zásadní rozhodnutí – kari, nebo orchestr? Podařilo se mi zvládnout oboje. Kari jsem zhltnul venku před studiem na stojáka, a zpět do velínu vtrhnul právě včas, abych zaslechl, jak trumpeta zahrála jeden z těch tónů, které mi dnes vadí pokaždé, když „Salisbury“ poslouchám. Ale tehdy vůbec.

 

TO ZAVÁNÍ HITEM

Chápu, že to bude znít trochu vypočítavě, ale není, věřte mi. Vždy jsem skládal jen čistě na základě inspirace. Zpravidla začínám textem. Píšu, co mne napadne, ne s nějakým cílem, a už vůbec ne představou, že bych si řekl: ,Jo, tohle bude hit’. Během procesu skládání se takový pocit někdy dostaví, a někdy to dokonce vyjde. „Lady In Black“ byla prostě zvláštní věc, jež se prostě udála. Kdybyste to chtěli brát ležérně, můžete říct: ,Fajn, pokud chcete hudbou vydělat peníze, vezměte si dva akordy a refrén bez konkrétních slov a bude z toho hit, protože po celém světě si to lidé můžou zpívat a nepotřebují se učit konkrétní slova.’

Vedle toho, aspoň u mne, to taky bylo vždy o tom sednout si a složit zrovna právě něco, k čemu jsem byl v té chvíli inspirován. Bez nějakého plánování, jak by se to mělo dále odvíjet. Mé skladby (ať už hutné jako ,Look At Yourself’, nebo jemnější jako ,Free Me’) nebyly nikdy plánovány coby hity, ani cokoli jiného. Prostě to byly písně.

Mohu vyjmenovat stovky skladeb, které bych býval rád složil. Nejrychleji mi vytanou na mysli například ,Every Breath You Také’, ,Bohemian Rhapsody’ nebo ,House Of The Rising Sun’. Mohou být hudebně rozdílnější koncepty než ,Bohemian Rhapsody’ a ,House Of The Rising Sun’? Ne. A přesto obě oslovily lidi. Řekl bych, že ,Every Breath…’ bych dal do stejné kategorie jako ,House Of The Rising Sun’, protože jde o velmi jednoduchou posloupnost akordů.

Možná je tím klíčem právě ona jednoduchost. Musím přiznat, že ,Every Breath You Také’ od THE POLICE je, řekl bych, o něco komplikovanější než ,House Of The Rising Sun’ nebo ,Lady In Black’. Ty dvě si totiž může zabrnkat každý začátečník. K jejich zvládnutí nemusíte být žádný výborný hráč… Nedokáži vyčíslit, kolik lidí mi řeklo: ,Víš, na kytaru jsem se naučil, když mi bylo dvanáct, a jako první píseň jsem se naučil Lady In Black…’ Já bych to udělal stejně.  Kdybych se musel naučit jen dva akordy a pak dokázal zahrát celou píseň, měl bych pocit, že už to funguje, cítil bych, že už opravdu dokáži hrát na kytaru. Možná ne tak úplně jako Django Reinhardt… ale dokážu zahrát a dokončit celou skladbu. A to už je něco… ne?

VŠEOBJÍMAJÍCÍ NÁRUČ NOVÉHO SVĚTA

Během našeho prvního turné po Americe jsme se seznámili a byli vystaveni mnoha novinkám. Jako se vším v životě, jen my jsme se museli rozhodnout, jestli se do těchto věcí zapleteme a museli jsme si být vědomi důsledků, ale Amerika v období po Vietnamu bylo fascinující místo. Myslím, že právě proto jsou vzpomínky na tu dobu stále živé a taky myslím, že to je jeden z důvodů, proč se tam URIAH HEEP tehdy stali tak úspěšnými. Talent je důležitý, štěstí také, ale načasování je základ!

Poprvé jsme do Los Angeles dorazili roku 1971 a bylo to pro nás všechny obrovsky vzrušující. Svým způsobem všechno, co jsme se v Británii dozvěděli o Americe, byl Hollywood. Jen zřídkakdy jste v televizi viděli něco o Indianapolis, Severní Virginii, Idahu… Všechno bylo o New Yorku nebo Los Angeles. Když jsme se v dubnu 1971, po sérii koncertů v New Yorku ve Fillmore East a Ungano´s, dostali do Los Angeles, bylo to neuvěřitelně vzrušující.

Prostě, že jsme tam byli a stáli před tím nápisem HOLLYWOOD na kopci. Jezdili nahoru dolů ulicemi, byli omráčení faktem, že jsme byli v místě, kde vznikalo, produkovalo se a šlechtilo tolik zábavy. A chodili po stejném chodníku, co chodil John Wayne! To byla naše první reakce.

Když jsme časem jezdili i po okolí, všimli jsme si, že je tam moc pěkně, klidně, a oceán je pozoruhodný. V ten moment pochopíte, proč Los Angeles dalo vzniknout takovému množství skvělého umění a skvělé zábavy. Co se týká hudby, v roce 1971 to pro nás bylo něco úplně jiného. V té době bylo Los Angeles stále místem Lindy Ronstadt, THE EAGLES, Jacksona Browna… CROSBY, STILLS, NASH & YOUNG. Tito umělci tehdy ovládali celý tamější trh.

Nakonec jsme i my vyprodali i Arénu Long Brach, ale při první návštěvě jsme mohli vystoupit jen ve Whisky A Go-Go, což je docela malé místo.

 

NA TRIPU

Tvrdé drogy jsou pro lidi velmi zlé, a to ze spousty důvodů. V mém případě, jak už jsem zmiňoval, byl tou zvolenou drogou kokain, na kterém jsem byl závislý téměř 18 let, počínaje rokem 1971, kdy jsem měl svou první špetku. V zákulisí nějaké arény, které bylo velké jako fotbalové hřiště. Už jen příjezd na zvukovou zkoušku byl omračující – a pak jsme dorazili. Když jsme odjeli z Anglie na tyto koncerty, nebyli jsme považování za nějaké hvězdy. A teď jsme byli na stadionu pro více než 10 tisíc lidí! Nejlepší, a pro každou rozumnou bytost naprosto neuvěřitelné bylo to, že večer to místo bylo naprosto narvané! A tehdy jsem chtěl víc, víc, víc. Vzrušení z toho zážitku nestačilo. Jedné takové noci jsem byl seznámen s kokainem.

Na tom turné toho bylo tolik úžasného. Byli jsme poprvé v Americe, a to byl trh, který byl klíčový pro globální úspěch. Jen si to zkuste představit, jestli můžete: pět kluků, zocelených cestováním po Británii a Evropě a vystupováním všude možně pro 200-300 lidí (i když ani 30-40 nebylo výjimkou!), občas obdarovaných odměnou ve formě účasti na venkovním festivalu, kde jsme hráli pro pár tisíc lidí, náhle dorazilo do The Fairgrounds v Indianapolis, Indiana, v USA a vstoupilo do haly, kde se vešlo 16 000 lidí.

Zahajovali jsme vystoupení pro THREE DOG NIGHT, kteří tehdy byli tak úspěšní, že koncertovali jen o víkendech. A my tak měli spoustu času…

ZBĚSILÁ JÍZDA NA LÉTAJÍCÍM KOBERCI

V té době bylo myšlení americké mládeže naprosto otevřené a myslím, že reagovali na rebelství a čirou energii naší hudby. Na počátku sedmdesátých let většina dobrého rock´n´rollu pocházela z Anglie (ZEPPELIN, SABBATH, PURPLE, THE WHO atd.) a ten kontrast s tím, na co byli zvyklí, jim poskytoval něco nového, o čem mohli přemýšlet. A když se jim to zalíbilo, vrhli se do toho po hlavě.

Byli jsme na cestě k dobytí největšího nahrávacího trhu na světě (nebo aspoň jeho většiny), a to mělo, jak definovat náš úspěch, tak přivodit náš konečný pád!!!

Zatímco v Evropě (a na několika jiných, obskurních trzích jako např. Jižní Afrika) jsme se prosazovali díky ´Gypsy´ a ´Lady In Black´, v Americe nás ke hvězdám vystřelilo album ´Look At Yourself´. S pomocí naší nahrávací společnosti jsme kráčeli od úspěchu k úspěchu. Další velké i malé trhy se rychle připojovaly, až jsme nakonec neustále koncertovali po celé zeměkouli.

Jedna z mých nejjasnějších koncertních vzpomínek je vystoupení pro 100 000 lidí na festivalu v Německu, když jsem je VŠECHNY slyšel zpívat refrén ´Lady In Black´! Taky se mi zdá pamatuji, že na tom samém koncertu byl jeden ze členů skupiny zasažen tam, kde to opravdu bolí, pomerančem, který byl namířený na (tehdy) přehnaně agresivní motorkáře, který byli najatí coby ochranka pod pódiem, ale nějak se zatoulal jinam!

Velká Británie pro nás byla záhadou.

Jasně, vyprodali jsme párkrát městské sály, ale na tom trhu jsme vlastně nerostli. Co vím, získali jsme jen jednu stříbrnou desku za prodeje v Anglii. Samozřejmě se můžu plést… Stala se spousta věcí, o kterých jsme neměli ani tušení! Stačí, když se podíváte na různé statistiky na internetu, abyste zjistili, že jsme získali více ocenění, než o kterých víme a určitě víc, než se jich k nám dostalo. Ale co, my jsme jen kapela, ne?“

URIAH TAP?

Rockoví novináři rádi zdůrazňují, že část s nekonečným procesím bubeníků SPINAL TAP musela být založena na URIAH HEEP (pět různých bubeníků na prvních čtyřech albech). Rád bych však podotknul, že žádný z našich bubeníků nezemřel při bizarní nehodě při práci na zahradě. Alex Napier hrál už před tím u SPICE, a proto hrál na debutu, po kterém byl nahrazen Olliem Olssonem, který následně odešel k Eltonu Johnovi. Pak jsme zkoušeli spoustu bubeníků. Nabídli jsme tu práci Geoffovi Brittonovi, Cozymu Powellovi a jiným, ale Geoff se chtěl přidat k WILD ANGELS a Cozy něco rozjížděl s Jeffem Beckem – tak to dostal Keith Baker. Nahrál s námi „Salisbury“, ale pak zjistil, že naše turné je na něj příliš mnoho, proto přišel Ian Clarke, který byl roku 1971 nahrazen Leem Kerslakem – a ten zůstal! Byly to bizarní dny. Neexistovaly hranice, lidé prostě bláznili.

–

Toliko Ken Hensley ve své knize k uriášovskému jedenasedmdesátému.

Jaromír Merhaut pro Spark 2021