rock+

Srpnové vystoupení JETHRO TULL na „britském Woodstocku“ ročníku sedmdesát zachytilo kapelu ve vynikající formě. Byla rozehraná ze série amerických vystoupení, a ještě neutahaná z podzimního britského. Sestava: Ian Anderson, Martin Barre, Clive Bunker, Glen Cornick, John Evan disponovala bluesovým fundamentem i rockovou dravostí. Teatrálnost obstarával Ian sám. Reediční 2 LP (2004, zřejmě dolis 2020) s „jednonohým“ divousem Andersonem na přebalu umožnilo rozložit hodinové vystoupení do nadstandardně širokých drážek, což se příznivě projevilo v klidu šumového pozadí vinylu, jakkoliv se samozřejmě v případě letitého live záznamu nejedná o žádné zvukové okouzlení. Sound zkrátka sedí na prdeli. Repertoár zahrnuje všechna tři do té doby vydaná alba, plus „My God“ z tehdy teprve připravovaného „Aqualungu“. Finále obstaraly tři s vervou zahrané kusy ze „Stand Up“: „Nothing Is Easy“ a směs z „We Used To Know“ / „For A Thousand Mothers“. Ryzí klasika z hlubin rockové klenotnice. Jaromír Merhaut

Dnes se ve svých půlstoletých ponorech rozloučíme s kapelou z největších, ba největší, THE BEATLES. Stala se pojmem, jehož význam přesahoval hranice hudby i šedesátých let. Od roku 1963 téměř každé její album znamenalo široce sdílený i následovaný hudební progres. BEATLES se stali fenoménem i u nás v Československu. Nenajdete tehdejšího muzikanta, jenž by jimi nebyl zásadně ovlivněn, ať se později vydal jakýmkoliv směrem.   Počátkem sedmdesátého roku však byli BEATLES ve stavu klinické smrti.  V březnu vychází prvotina Ringo Starra, „Sentimental Journey“, sestavená z evergreenů dvacátých až padesátých let. Na apríla odezněly poslední údery jeho bicích ve skladbách „Across The Universe“, „The Long And Winding Road“ a „I Me Mine“, čímž se uzavřelo poslední nahrávání pod hlavičkou Fab Four. A pak to přišlo … až do desátého dubna šlo jen o fámy, onoho dne však na titulní stránce Daily Mirror křičí do světa titulek zprávu, které jsme se všichni tak nějak báli: „Paul opouští Beatles“ . A nic

„Rouhání! Svatokrádež! Kde není vzkříšení, není ani křesťanství!“ , rezonovalo mezi církevními dogmatiky a fundamentalisty v týdnech a měsících po zářijovém vydání 2 LP „Jesus Christ Superstar“. Paradoxně se k nim přidali i naši bolševici. To by jeden nevěřil, koho všechno dokázala postavit do jednoho šiku nenávist ke svobodě názoru. – Jenže přelom šedesátých sedmdesátých let nebyl naštěstí středověk ani padesátky, a tak rocková opera autorské dvojice  Andrew Lloyd Webber/Tim Rice nepřivedla nikoho na mučidla ani do šatlavy, ale stala se jednou ze zásadních kulturních událostí nejenom přelomu roků 1970/71. Nečekaného zastání a satisfakce se navíc umělcům dostalo zakrátko z nejvyšších katolických kruhů, konkrétně Vatikánského rozhlasu, který nejenže odvysílal celé dílo, ale doplnil je o komentáře autorů a katolických hodnostářů. „Nic takového nebylo dosud ve Vatikánském rádiu vysíláno," oznámil mluvčí papeže Pavla VI., a pokračoval: „ale cítíme, že se jedná o dílo značného významu

... hardrocková invaze potřetí Nejenom velkými skalisky Mount Rushmore žila v sedmdesátém hardrocková scéna. Stačilo trochu více zapátrat, poptat se, a najednou se na vašem gramofonu/magnetofonu točila alba kapel jako LUCIFER’S FRIEND, BIRTH CONTROL, CRESSIDA. A časem k nim přibyly mnohé další šutry z bezedné hardrockové truhlice roku 1970, například HEAD MACHINE či CZAR. PEKELNICKÉ ODPUSTKY Němečtí LUCIFER´S FRIEND vznikli přejmenováním z ASTERIX. Zakládajícími členy byli: anglický zpěvák John Lawton, kytarista Peter Hesslein, klávesák Peter Hecht, basman Dieter Horns a bicmen Joachim Reitenbach. Peter Hesslein začal svou hudební dráhu v třiašedesátém ve skupině GIANTS. Hecht a Horns spolu hráli od stejného roku v rhythm&bluesových GERMAN BONDS, k nimž se v 67’ připojuje Hesslein. Počátkem sedmdesátého se trojice jmenovaných dává dohromady s Reitenbachem a po nějakém čase i Lawtonem ze STONEWALL. Vzniká ASTERIX. Za pár měsíců vydává stejnojmenné album, jež z části navazuje na odk

... hardrocková invaze podruhé   Druhá alba bývají prubířskými kameny, předurčujícími další osudy interpretů. Proto se „Paranoid“, vydaný 10. září 1970, stal také pro BLACK SABBATH zcela zásadním. Neúspěch si ještě nemohli dovolit, s překvapením a šokem už nešlo počítat. Museli zkrátka svou nově nabytou pozici stvrdit především muzikou. Když se navíc ocitli ve světlech ramp, byli zprvu poměrně nesví, protože jak poznamenal Geezer Butler: „Byli jsme čtyři dělníci v nejprůmyslovější části Anglie. Vše, na co jsme se mohli ,těšit’, byla práce v továrně. Cítili jsme se beznadějně a frustrovaně.“ A najednou čelili i záludným otázkám vychytralých novinářů, kteří, nic si nenamlouvejme, rádi využili jakékoliv příležitosti kopnout si do zdánlivých prosťáčků. I s odstupem je překvapivé, jak měli zpovídaní roztřesení nováčci už tehdy v hlavách vše srovnané. – Doba byla neuvěřitelně rychlá. Hned po absolvovánmí tříměsíčníčního turné k debutu se BLACK SABBATH znovu ocitají ve studiu. A za pouhých š

... hardrocková invaze poprvé   Odmala, od šedesátého roku minulého století, jsem se těšíval na prázdninový týden s našima v chatce číslo 16 na pláži Vranovské přehrady. Stavěl jsem si z písku hrady, po pár letech potají poprvé potáhnul z cigára, od nějakých dvanácti okukoval dírkama ve sprchách holky a lovil se svým tranďáčkem na betonu u zakončení stometrového kotvícího lana stožáru doposud neslyšené stanice. A od sedmašedesátého pak chodil poslouchat k maringotkám/stánkům bigbít z magičů. Jejich pásky jsem znal nazpaměť, vždycky se ale vedle Lilky Ročákové a jejího „Bylo léto“ objevilo něco rajcovního jako „Rock’n’Roll Music“ ve verzi BEATLES i jiného nového, aktuálního. V sedmdesátém se tak vedle „Oh Darling!“ z „Abbey Road“ vyřítilo z amplionu něco nebesky neskutečného: „Child In Time“ … a já si do notýsku napsal DIEP PARPL, coby fonetický přepis hlaholu výčepního. A od té doby mě Dítě času i Párpli provází životem.   Před deseti lety jsem na příhody spojené s přelomovým LP „In R

… artrockové probouzení sedmdesátého potřetí   Tak jako má metal své extrémní odnože, tak i na progresivně rockové scéně najdeme bořiče hranic možného. Neobjevíme je sice v žebříčcích ani mainstreamových anketách o nej umělce/album věků věkoucích, zato se o nich překvapivě často zmiňují hledači z dalších generací hudebníků. A právě VAN DER GRAAF GENERATOR jsou mezi zasvěcenými kolegy jedněmi z nejuznávanějších věrozvěstů progrese bez žánrových hranic. – Poté, co v třiasedmdesátém pustil Janu Sochorovi, pro potřeby rubriky Jak já to slyším, redaktor Melodie skladbu „Refugee“ z tehdy tři roky staré LP desky VAN DER GRAFF GENERATOR „The Least We Can Do Is Wave To Each Other“, prozradil na sebe slovutný protagonista brněnských PROGRESS ORGANIZATION něco, co asi nechtěl: „V textu zřejmě o něco jde, ale při mých znalostech angličtiny jsem jej nestačil sledovat s hudbou zároveň. Barva hlasu mi připomněla Julii Driscollovou, doprovod mě příliš nezaujal, mám dojem, že muzikanti spolu předtím dl