JETHRO TULL: Nothing Is Easy: Live At The Isle Of Wight 1970 (2004/2020)


Srpnové vystoupení JETHRO TULL na „britském Woodstocku“ ročníku sedmdesát zachytilo kapelu ve vynikající formě. Byla rozehraná ze série amerických vystoupení, a ještě neutahaná z podzimního britského. Sestava: Ian Anderson, Martin Barre, Clive Bunker, Glen Cornick, John Evan disponovala bluesovým fundamentem i rockovou dravostí. Teatrálnost obstarával Ian sám.

Reediční 2 LP (2004, zřejmě dolis 2020) s „jednonohým“ divousem Andersonem na přebalu umožnilo rozložit hodinové vystoupení do nadstandardně širokých drážek, což se příznivě projevilo v klidu šumového pozadí vinylu, jakkoliv se samozřejmě v případě letitého live záznamu nejedná o žádné zvukové okouzlení. Sound zkrátka sedí na prdeli.

Repertoár zahrnuje všechna tři do té doby vydaná alba, plus „My God“ z tehdy teprve připravovaného „Aqualungu“. Finále obstaraly tři s vervou zahrané kusy ze „Stand Up“: „Nothing Is Easy“ a směs z „We Used To Know“ / „For A Thousand Mothers“.
Ryzí klasika z hlubin rockové klenotnice.

Jaromír Merhaut pro Spark 2020





Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

DEEP PURPLE: MARK I-VIII (2)

Obrázek
MARK III (7/1973 – 5/1975) Sestava zrozená z podrazu. Zatímco Gillan svůj odchod naplánoval a oznámil s předstihem, srdcař Glover byl Ritchiem vystrnaděn ze sestavy zákulisními machinacemi a oznamem na poslední chvíli (více viz letošní rozhovor s ním v Dubaji), pod záminkou, že nevyhovuje nově vytyčenému bluesrockovému směřování. Ritchie měl v plánu získat jako hlavního zpěváka Paula Rodgerse z Free, ten se ale nakonec rozhodl pro vlastní projekt Bad Company. O Hughesovi z Trapeze se od počátku uvažovalo jako o doplňkovém kontrastním vokálu, byl (a stále je) výškařem k pohledání. Jak známo, nakonec svým bluesově soulovým projevem uspěl mládenec David Coverdale. Nad novou sestavou převzal vládu Blackmore, trénoval se především jeho repertoár pro nové album. Mark III se publiku představila v prosinci 1973 Kodani, a noví Deep Purple si mohli oddechnout, fanoušci přijali Glenna i Davida za své. Burn   (1974) Burn jsem slyšel poprvé ve Strážnici ve čtyřiasedmdesátém, uprostř...
číst dál ...

1966: KAMENY NA ROUTE 66

Obrázek
Šestašedesátý byl také pro Rolling Stones zásadním a hektickým obdobím. Po čtyřech letech na scéně konečně nahráli své první ryze autorské album, Aftermath , byť do té doby dvojice Jagger-Richards složila podle vlastních slov na 200 skladeb (!), otevřeli se novým podnětům, na účty přišly první malé velké peníze, osudové ženy a drogy zamíchaly jejich životy, pohltil je swingující Londýn, stále víc ale lákala Amerika, pavoukem koncertů obepnuli bezmála celý svět…   Planetárním středobodem světa mladých se stala v polovině šedesátých let britská metropole. Teenageři všech kontinentů lačně a se závistí lovili na dálku informace a inspirace, zatímco Londýn naplno tančil a žil v rytmu Beatles, Rolling Stones, Kinks, Who, Small Faces a dalších. Nejenom v ulicích, ale i domovech, kancelářích, parcích, zkrátka všude, kam k tranzistorákům dorazily vlny Radia Luxembourg anebo pirátských stanic Radio Caroline, Swinging Radio England, Wonderful Radio London, Radio London a d...
číst dál ...

MANFRED MANN’S EARTH BAND

Obrázek
Nehraje na klávesy prsty, on jimi dýchá… Málokdo dokázal dochutit klasický rock doteky jazzu tak přirozeně, organicky a svým způsobem nenápadně, jako hráč na klávesové nástroje Manfred Mann. A nikdo nedokázal tak jako on v téže době přetvářet nenápadné skladby v rockové monumenty.   Nejdříve pár vět ve zkratce. Manfredova šedesátá léta si samozřejmě zaslouží samostatný článek, bude, takže se nelekejte nad strohostí. Manfred Mann se narodil jako Manfred Sepse Lubowitz v Johannesburgu v Jižní Africe 21. října 1940. V raném věk se naučil hrát na klavír, coby teenager začal poslouchat jazz a hrát ve školní zábavové kapele. 10. května 1961 vycestoval do Anglie, neboť správně odhadnul, že je to země talentovaným muzikantům zaslíbená. Zakrátko už hraje na klavír v klubech, věnuje se hudební teorii, publikuje v  Jazz News , poprvé se představuje pod uměleckým jménem Manfred Mann, údajně inspirován jazzovým bubeníke...
číst dál ...

KEN HENSLEY STORY: BLOOD ON THE HIGHWAY (1)

Obrázek
KAPITOLA I – ZAČÁTKY   NEKONTROLOVATELNÝ, MNOU NEKONTROLOVATELNÝ   Je první sobota srpna 2006. Za pár týdnů mi bude jednašedesát, a přesto právě teď nemůžu úžasem ani zavřít ústa. Kdybych mohl, vstal bych, mluvil bych jako šílený a máchal rukama jako holandský větrný mlýn. Ale nemůžu. Jsem jako připoutaný ke svému sedadlu – a jsem za to vděčný. Vše to přebíjí pocit naprostého úžasu. Už jsem někdy viděl něco tak krásného? Přitom tak přirozeného, pravděpodobně normálního pro jiné… přesto, už jsem někdy viděl tolik nádherných vjemů během tak krátké chvíle? Za celý svůj život jsem zatím nebyl tak ohromený. Jedná se o naprosto novou zkušenost, a zatímco zírám a ukazuji a žasnu a žvatlám, jeden hlas v mém nitru stojí jakoby trochu opodál. Přemítá. Je to jen malý hlásek. Nicméně se ptá: Je tohle to nejlepší? Nechci, aby se zdálo, že jsem znuděný životem nebo něco takového, ale hodně jsem toho zažil i si hodně užil. Existují lidé, kteří se nikdy nenabaží poslechu těchto příběhů a...
číst dál ...

BLONDE ON BLONDE

Obrázek
Psychedeličtí pohodáři Blonde On Blonde vznikli v roce 1967 v Newportu, Jižním Walesu. Jméno si zvolili podle o rok staršího alba Boba Dylana. Sestavu tvořili: zpěvák, kytarista Ralph Denyer, bubeník Les Hicks, basák a klávesák Richard Hopkins (John) a kytarista, hráč na sitár Gareth Johnson. Kapela nahrála v 68´ pro Pye Records singl All Day All Night/ Country Life . O rok později následoval debut Contrasts , opět v lehce psychedelickém duchu a s malinko exotickou instrumentací. Kritika album pochválila, a Blonde On Blonde se zúčastňují – s novým, narychlo angažovaným zpěvákem Davem Thomasem – festivalu Isle Of Wight 1969, kde byl hlavní hvězdou právě Bob Dylan. Dave okamžitě zapadá do kapely a přináší s sebou i nové skladby. Bývalý zpěvák Ralph Denyer s novým souborem Aquila vydává album The Aquila Suite (1970). Blonde On Blonde zažívají hektický rok, účinkují v televizním pořadu BBC, absolvují turné po univerzitách, nevynechají Marquee ani Roundhouse, na pódiích se objevují mj. po ...
číst dál ...

CRESSIDA

Obrázek
Anglická rocková skupina z počátku 70.let. Vydala dvě alba u firmy Vertigo a je vnímána jako průkopník tzv. symfonického rocku.   V březnu 1968 odpovídá kytarista John Heyworth na inzerát v Melody Makeru. Za pár týdnů cestuje do Londýna a stává se členem Dominators, kde se seznamuje se zpěvákem Angusem Cullenem. Již osamostatněná dvojice začíná pracovat na novém materiálu, po čase se připojuje baskytarista Kevin McCarthy, bubeník Iain Clark a varhaník Lol Coker. Vznikají Charge.   Kapela začala poměrně brzy vystupovat, z části ale stále s převzatým repertoárem, uvádí se Spanish Caravan od The Doors , Save The Last Dance For Me The Drifters   a Fresh Garbage od Spirit. V létě 1969, krátce po turné v Německu a nahrávání demozáznamů pro Vertigo, odchází Lol Coker; dává přednost podnikání ve firmě otce své přítelkyně. Na scéně se objevuje Peter Jennings, se zkušenostmi z hraní v duu s ex-Paramounts pianistou Andym Stainesem...
číst dál ...

PŘÍBĚHY PROGRESIVNÍHO ROCKU (IV)

Obrázek
SPLETITÝ JAZZ ROCK Jazz rock je posluchačským i „muzikologickým“ oříškem. Zatímco u art rocku, potažmo classical rocku byl vztah mezi rockem a tzv. vážnou hudbou poměrně přehledný: více rocku než klasiky = art rock, více klasiky než rocku = classical rock, vztah jazz vs rock je mnohem mezižánrově košatější, navíc s výraznými tuzemskými specifiky, souvisejícími částečně s politickou situací po srpnové okupaci, tzv. normalizací.       Jan Hammer Group DEFINICE Muzikologické a encyklopedické definice prvotního jazz rocku nechám na povolanějších. Lubomír Dorůžka v hesle „jazz rock“ [Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby: část věcná, Editio Supraphon, 1983] mimo jiné píše: „jazz rock, jindy t. rock jazz a někdy (potenciálně poněkud v jiném významu) i pop jazz; orientační označení tendence k narůstání kontaktů mezi rockem a jazzem, již lze sledovat zhruba od konce 60. let. Předpokladem k ní je jednak přirozený sklon jazzu čerpat z výra...
číst dál ...

STEVE ROTHERY A JEHO ZPĚVAVÉ KYTAROVÉ FILMY

Obrázek
Zpívající pudřenka byl počátkem šedesátých let jeden z oblíbených filmů mého dětství. A zpívající kytary mám v rocku rád od roku 1972, kdy Ken Hensley svým mellotronově medovým sólem v Paradise/The Spell ( Demons & Wizards Uriah Heep) tak trochu předběhl dobu. David Gilmour, Steve Hackett i Andy Latimer se podobně sladce rozepěli v  Time , Firth Of Fifth a Lady Fantasy až o rok, dva později. Přiznávám tímto, že Steve Rothery patří k mým nejoblíbenějším strun-mistrům. On vlastně na svůj nástroj zpívá nepřetržitě co jej znám. Jako by to bylo včera, když jsem v třiaosmdesátém běžel za kámošem Oťasem, co si z burzy přivezl první album Marillion, a vybafl na něj hned mezi dveřma: „Tak co, je to fakt jak Genesis s Gabrielem?“ a on jen zasněně hlesnul: „Je to ještě lepší…“ J Dávno už neporovnávám muziku soutěživou lopatou, nechávám ji působit jak přichází – a jen líbí nelíbí je svatým grálem. Preludování Stevea Rotheryho vstřebávám všemi póry. S rado...
číst dál ...

MY SOLID GROUND

Obrázek
My Solid Ground je zapomenutá západoněmecká formace, vedená kytaristou a zpěvákem Bernhardem Rendelem, hrající v letech 1969-74 psychedelicky halucinogenní odrůdu hardrocku. Jediné dobové album bylo nahráno počátkem roku 1971 a je považováno za jeden z nejreprezentativnějších opusů krautrocku sedmdesátých let. CD reedice, doplněné o dobové i nové nahrávky, kompletují celou tvorbu souboru.   První muzikantské pokusy čtrnáctiletého (!) kytaristy Bernharda Rendela se datují do roku 1968, kdy spolu s Teddym (zpěv), Manfredem Fischerem (baskytara) a Willym Waidem (bicí) položil základy budoucích My Solid Ground. Kapela se brzy zredukovala a obměnila na trio Rendel, Waid, Werner Geilenkirchen. Divoká směs psychedelie a hardrocku s doprovodnou světelnou show, zaujala zejména mladé nekonformní obecenstvo. My Solid Ground postupně zvětšovali svůj akční rádius až na všechny významné kluby v širokém okolí Frankfurtu nad Mohanem.   Skupina od počátku sázela na vlastní...
číst dál ...

NIGHT SUN

Obrázek
Dávno zapomenutá kapela z Manheimu, po níž zůstalo jediné výtečné album a pár řádků v zaprášených německých encyklopediích. Parádní klávesový hardrock, zhruba ve stylu Deep Purple, občas i Colossea, může i dnes oslovit nejenom archeology, ale všechny, kteří mají rádi první polovinu 70’s. Je zajímavé, že Night Sun se obešli bez některých krautrockových obezliček, zejména „nestoudného nesouzvuku“ (shameless cacophony) a orgastické psycho-schízy. Jejich hra má parametry kterékoliv vyzrálé anglické prvoligové kapely.   Není divu, vždyť původně osmičlenná skupina vznikla počátkem 70. let přejmenováním jazzbandu Take Five, působícího již v šedesátých létech. Prvotní název byl Night Sun Mournin’. V sestavě byl jediný člen, který se později účastnil nahrávání LP: multiinstrumentalista Knut Rössler. Uvnitř tak velkého ansáblu se záhy projevily různé představy o žánrovém směřování. Night Sun Mournin’ se rozdělili v červenci 1970. Část muzikantů založila Kin Ping Meh. Druhá pol...
číst dál ...