rock+

Deborah Bonham, Ken Hensley & Live Fire, Nazareth, Korn, Ozzy Osbourne Kdo se onu sobotu po kotníky hodiny brodil hnědým cosi, už ví, co je to být ve sračkách. Na festíky už nějaký ten rok nejezdím, je to pro mé staré tělíčko únavné, většinou šizené na zvuku i repertoáru, dramaturgicky nedomyšlené a organizačně všelijaké. I Řípfest byl spíš pracovní, než fandovský. Na druhou stranu, večerní sestava byla podle mého gusta: pár oblíbenců, dva přísliby, jedno rozloučení. Jinými slovy, Bonhamovou jsem doposud slyšel jen z úryvků a mihotavě viděl na poštovních známkách youtube, Kena jsem zatím nevynechal, pódiové Nazareth znám za ty roky taky nazpaměť, studioví Korn mě sice neberou, ale na koncertech je to prý maso, a Ozzy je dnes sice především Made in, ale rád mu naposledy vzdám poctu.   I vydal jsem se směr Říp. Vlakem, autobusem i pěškobusem. Desítky známých od vidění, pár kamarádů na pokec a jedno velké setkání po letech. Organizovat akci pro desetitisíce lidí na šikmé, nezpevněné