rock+

Zdáli zvolna přicházely lahodné zpěvavé tóny elektrické kytary, mé mozkové buňky se postupně probouzely, propojovaly, aby nakonec slušně pozdravily:   „Ahoj Radime, za kolik to dneska mám?“ . Líbezná „Čajovna“ mě takto vítala coby civilní víla každý den v šest ráno po celé dva roky vojny (1975-77), a zelený svět byl díky ní hned snesitelnější. Pro mou generaci byl Radim Hladík ztělesněním českého rockového kytaristy světové třídy, díky němu jsme se ani při poslechu DEEP PURPLE,  TEN YEARS AFTER, či LED ZEPPELIN necítili méněcenní, zaostalí, ba naopak, dmuli jsme se pýchou. A když frajersky hodil kytaru za hlavu, či vytáhl smyčec, mohli jsme se pod pódiem blahem zbláznit. Ať se vydal hudebně kamkoliv, šli jsme s ním, a bylo jedno, šlo-li o náročnou fúzi rocku s jazzem, art rock, classical rock, rokec, bigbít, či folkové písničkářství. Rádi jsme si nechávali proslunit den jeho chlapeckým úsměvem a šťastnou povahou, na koncertu, při sledování seriálu Bigbít či Marka na plovárně, v rád