LEE KERSLAKE: Eleventeen (2021)
Tři uriášovské smuténky, vydané v pouhých pár týdnech, rozezněly vzpomínky na dobu, kdy alba kapely mého mládí otřásala den co den baťovským půldomkem. Čas je neúprosný. Lee Kerslake, bubeník zlaté sestavy URIAH HEEP, bojoval s rakem a zároveň pracoval na svém hudebním epitafu kdykoliv mu nemoc dovolila, dlouhé tři roky. Po boku s kytaristou Jakeem Librettem postupně nahrál, víceméně bez pomoci firem a dalších muzikantů, osm písní. Za každou z nich je ukryt konkrétní příběh či poselství. Jsou o lásce k ženě, mámě, dcerám, vzpomínají na prokecané a propité hotelové noci s parťákem Mickem Boxem, i všechny přátele, jež v životě potkal. Zamýšlí se nad tím, kam vlastně všichni kráčíme… Hudebně jde bohužel spíše o samodoma směsku demo nahrávek, než o klasické rockové album. Lee zvládá/nezvládá zpívat, bubnovat, hrát na klávesy. Pár rockáren („Take Nothing For Granted“, „Home Is Where The Heart Is“) je bohužel obklopeno vatou, většinou v podobě plytkých balad („Where Do We Go From Here“, „You