rock+

Je sice pravda, že tváří skupiny bývá nejčastěji zpěvák, případně kytarista, ale jak už kdysi dávno pronesl Mikkey Dee: „Můžeš mít špičkového zpěváka, báječného kytaristu, perfektního basáka, ale jak má bubeník mizerný den, všechno to jde do hajzlu.“ Carmine a Vinny Appice podobných dnů měli zatraceně málo, jestli vůbec nějaké. Spíše to bylo a je naopak. Tihle dva bráchové, před jejichž bicími soupravami hrála smetánka sedmdesátkového, osmdesátkového i devadesátkového hard rocku a metalu, psali a stále píšou historii těchto stylů. Momentálně ruku v ruce šíří do světa své první společné album „Sinister“, které navazuje na jejich koncertní bubenické bitvy, které se v minulých letech přehnaly i naší zemí. Byla velká čest vyzpovídat tyto mistry nástrojů nátlučných, a jak praví nepsané pravidlo, nejdříve dostal prostor starší z bratrů, Carmine. CARMINE APPICE JM: Na úvod rozhovoru dovol, abych ti složil poklonu coby otci všech hardrockových bubeníků. Proto nemohu začít jinak: Debut VANILLA

Jedním z výrazných rockových trendů na přelomu šesté a sedmé dekády dvacátého století byl průnik latinskoamerických prvků, jenž předznamenal i následné vzedmutí afro rocku a jazz rocku. V čele průkopníků latino rocku stál Carlos Santana se svou stejnojmennou skupinou. Třetím albem, od jehož vydání uplyne v těchto dnech padesát let, zmíněnou vývojovou etapu skupina SANTANA završila nejlepším možným způsobem: LP „III“ vystoupalo ve šlépějích předchozího „Abraxas“ na #1 amerického žebříčku a stalo se nedílnou součástí santanovské trilogie, povinné to „četby“ každého rockera. – Carlos Santana se narodil 20. července 1947 v mexickém Autlan de Navarro do početné rodiny houslisty Josého, hrajícího se svou kapelou v tančírnách a na svatbách. Pod otcovým vedením začal s houslemi, biflování ale nebylo jeho šálkem čaje, odjakživa rád improvizoval, proto přesedlal nejdříve na baskytaru, aby zakrátko svůj další život spojil s kytarou. Vlastní hudební kariéru zahájil v ulicích Tijuany hraním pro ame

Nejenom dějinnými událostmi je formováno naše hudební povědomí. A tak v každém ročníku Historické studny věnujeme jeden díl osudům a dílům několika z tisíců zapomenutých interpretů. Rok 1971 patří k rockově nejvýznamnějším. Progresivní kapely se na nových albech zbavovaly posledních sixties záchvěvů, nový sound zcela ovládl art/hard rock. Kdo jen chvíli zaváhal, zněl najednou předpotopně, zastarale. ROZINKOVÁ VŮNĚ SVOBODY Středoškolské prázdniny v první polovině sedmdesátých let mám spojené s poznáváním všeho možného. Co se týče muziky, opět jsem nedočkavě čekal na nové nahrávky u stánků na pláži vranovské přehrady i na rozhlasové úlovky na mém novém tranďáku Sokol 4 se zdvojeným krátkovlnným rozsahem a ladící lupou. O prázdninách byl čas celé dny hrát kličkovanou s rušičkami a lovit hudební pořady Svobodky, Hlasu Ameriky, BBC, luštit a bavit se šifrovanými vzkazy Roziny Jadrné, přepisovat nedělní proslovy Jacka Allena (Karla Janovického), pilovat slovenštinu při poslechu pořadů L’uda

PŘEMÝŠLIVÍ DĚLNÍCI HARDROCKU BLACK SABBATH Sabotage (Super Deluxe) BMG                43:39/70:03/29:51/7:26 Hard Rock        Velká Británie   Šesté album BLACK SABBATH z července 1975 plynule navazuje na studiově propracovanou „Sabbath Bloody Sabbath“. „Sabotage“ sice nemá jeho kompoziční sílu ani novátorský pel, je však skvělým queenovským dnem po noci. Úvodní hřmoťárny, „Holy In The Sky“ a „Symptom Of The Universe“ patří do sabatí klenotnice. Desetiminutovou „Megalomania“ zdobí především přiškrabávaný Iommiho riff i kosmická mezihra. Pokus o komplikovanější „prog“ strukturu zůstal tak trochu napůl cesty, kapela přitom ve skladbě obětovala několik slibných motivů i aranžérských nápadů, chybí jen pověstná třešinka na dortu. I tak ale klobouk dolů před birminghamskou dělnickou třídou! Druhou stranu alba otevírá grandiózní „Thrill Of It All“, evokující úvodním motivem „Pátou“, ano, onu „Pátou“, někteří sluchaři pak registrují, že jde o přesmyčku riffu „Holy In The Sky“. „Supertzar“ nás

BOSTON zaujímají v dějinách pompézního rocku výsostné postavení. Jejich stvořitel, kytarista Tom Scholz, má navíc své zvláštní renomé. Zatímco všichni ostatní stylotvorní mistři šesti strun dospěli ke své jedinečnosti výhradně herní technikou, Tom ze zapsal do dějin coby tvůrce novátorského zvuku pomocí vlastního technického vynálezu, geniálně jednoduchého kytarového zesilovače/efektoru Rockman, připomínajícího tvarem, velikostí i sluchátkovým výstupem walkmana. Pouhé čtyři základní kombinace komprese, zkreslení, stereo chorusu a echa, postačovaly k tomu, aby si každý adept mohl zahrát na pompézmana BOSTON.   Kapely jsme se ve Sparku před lety letmo dotkli v sedmém pokračování seriálu Příběhy progresivního rocku odstavcem: Zdaleka nejúspěšnější akvizicí pompézního rocku se stali BOSTON kytaristy Toma Scholze, u něhož se vzácně snoubilo technické nadání s hudebním. Debutového LP z roku 1977 se dodnes prodalo na 25 milionů. Hlavním rozpoznávacím znamením byl kantilénově klenutý tenor Bra