1971 08: DROBNÉ LETNÍ RADOSTI
Nejenom dějinnými
událostmi je formováno naše hudební povědomí. A tak v každém ročníku
Historické studny věnujeme jeden díl osudům a dílům několika z tisíců
zapomenutých interpretů. Rok 1971 patří k rockově nejvýznamnějším.
Progresivní kapely se na nových albech zbavovaly posledních sixties záchvěvů,
nový sound zcela ovládl art/hard rock. Kdo jen chvíli zaváhal, zněl najednou
předpotopně, zastarale.
ROZINKOVÁ VŮNĚ SVOBODY
Středoškolské prázdniny
v první polovině sedmdesátých let mám spojené s poznáváním všeho možného.
Co se týče muziky, opět jsem nedočkavě čekal na nové nahrávky u stánků na pláži
vranovské přehrady i na rozhlasové úlovky na mém novém tranďáku Sokol 4 se
zdvojeným krátkovlnným rozsahem a ladící lupou.
O prázdninách byl čas celé
dny hrát kličkovanou s rušičkami a lovit hudební pořady Svobodky, Hlasu
Ameriky, BBC, luštit a bavit se šifrovanými vzkazy Roziny Jadrné, přepisovat
nedělní proslovy Jacka Allena (Karla Janovického), pilovat slovenštinu při
poslechu pořadů L’uda Dvorského, případně po ránu naposlouchat polštinu Barbary
Nawratowicz v Rendez-vous, anebo se usmívat při rozklíčovávání maďarštiny.
Na Vranově byly vynikající příjmové podmínky, zejména poblíž betonové patky
s uchycením jistícího lana stožáru. Můj rozhlasový zápisník se utěšeně
plnil fonetickými zkomoleninami názvů kapel a skladeb.
A nebyl jsem sám. Samotní
bolševici věděli, že i přes masivní a drahé plošné rušení, poslouchá zahraniční
vysílání pravidelně třetina národa. Samotný poslech trestný nebyl, zde se rudí
evidentně báli paralely s nacistickým „Pamatuj,
že poslouchání zahraničního rozhlasu je zakázáno
a trestá se káznicí nebo i smrtí“. Režim se ale snažil
odchyceným psavcům anebo posluchačům podsunout přinejmenším takzvané
nepřátelské smýšlení, což s sebou přinášelo problémy v práci nebo ve
škole, kde hrozilo až vyloučení, což vím z osobní zkušenosti. Komunisti vždy
měli a dodnes mají největší strach z pravdy a svobody. Jen tak mimochodem,
provoz rušiček stál na přelomu šesté a sedmé dekády naše chudé hospodářství 30
milionů Kč ročně, vybudování nové sítě rušících středisek více jak 100 mega!!!
A to vše ze strachu před pouhým slovem.
JAZZOVÁ SEKCE
V létě
jedenasedmdesátého se na neformálních jednáních dávala dohromady podoba
jazzového spolku, jenž později zásadním způsobem ovlivnil život i nás, rockerů.
Ano, Jazzová sekce slaví letos půlstoletí svého vzniku! Z otců zakladatelů
zmíním Karla Srpa, Luďka Hulana, Karla Velebného, Lubomíra Dorůžku, Stanislava
Titzla.
Díky jejich tehdejší osvícenosti
se Jazzová sekce otevřela i dalším žánrům, a tak se během pár stala
z elitního spolku fenoménem, jenž zásadním způsobem ovlivnil hudební i
společenské povědomí zvídavé mládeže.
Proto si Jazzová sekce
v budoucnu určitě zaslouží samostatný díl Historické studny.
THORS HAMMER
Dánská progresivně
rocková, potažmo jazzrocková skupina, fungující krátce na přelomu šedesátých a
sedmdesátých let, je dalším příkladem, že talent ani snaha nemusí k prosazení
stačit. Název poskytla severská mytologie.
Zakladatel Michael Bruun
působil ve skupině HAM AND ART COLLECTION, snažící se po vzoru NICE o klávesový
rock, avšak s výrazným bluesovým feelingem.
Pokud jde o hudbu
samotnou, THORS HAMMER neměli přímé vzory. Dají se připodobnit k souborům
typu SOFT MACHINE, CATAPILLA či TRAFFIC, případně dalším z canterburské
scény.
První bezejmenné album je ceněno
jako jedna z nejlepších nahrávek dánského progresivního rocku všech dob. Málokdy
slyšíte jazzrockovou kapelu, jež se bez odboček valí vpřed v šiku jako
jeden muž. Osou soundu je nekonečný „souboj“ kytary a saxíku. Michel Bruun
ždímá ze svých strun tóny všemi možnými způsoby, jeho rejstřík je opravdu všeobjímající:
trsá, brnká, medí, bustří, vazbí – jak se mu zrovinka zamane, během jedné
skladby přepíná hejblátka klidně i po pár vteřinách. Zdatně mu sekunduje saxofonista
Jesper Neehammer, jenž má u THORS HAMMER stejnou nepostradatelnou pozici jako
Dick Heckstall-Smith u COLOSSEA, žádná sladké obkreslování motivů ságem se
nekoná. Naproti tomu, nejslabším článkem je zpěvák Peter Nielsen. Sice se snaží
pět mužně a anglicky, chvílemi se však zapomene nadechnout a kouknout do
slovníku. Naštěstí nedostává příliš prostoru.
THORS HAMMER vyžadují
posluchačskou pozornost, svým způsobem je soustředěné vnímání celého alba dost
„vysilující“, tolik se toho děje. Žádné přítulné melodické motivy ani jiné
mámení přízně se nekonají, buďte připraveni hutný rock s výraznými
příměsemi jazzu i blues.
Kapela po vydání LP
absolvovala ve své domovině na stovky koncertů, frustrace z nenaplněných
uměleckých ambicí si však vybrala svou daň, a THORS HAMMER se v roce 1972
v poklidu rozpouštějí.
IRISH COFFEE
Pozapomenutá belgická
hardrocková kapela z počátku sedmdesátých let, hrající trochu jako naši
BLUE EFFECT.
Své album nahrála kapela
po návratu z festivalu Midem, kam ji vyvezl snaživý pop producent Louis de
Vries, během pár týdnů v Reward studiu.
Hlavní ozdobou hardrocku IRISH
COFFEE byl bezesporu kovový třepoták Williama Souffreaua, Roger Chapman by
chvílemi záviděl. Když se jeho mocný hlas sešel s dobrou skladbou, jde
mráz po zádech, viz vypjatá blues-hardrocková balada „The Beginning Or The End“
s fuzzy parádou Jeana Van Der Schuerena, Opačný pól výrazu představuje
šedesátkově nahalená průzvučná „When Winter Comes“.
IRISH COFFEE si získali
postupně menší renomé také za hranicemi, i když v daleko menší míře než
sousedské holandské kapely, například GOLDEN EARRING nebo FOCUS. Oběma ostatně,
vedle například URIAH HEEP, COLOSSEUM, YES, Chrise Farlowa, CHICKEN SHACK atd,
Irish předskakovali na jejich turné.
Zanedlouho se ale slibně rozběhnutý
stroj zasekl, kapela ještě zkouší zabrat v inovované sestavě s módním jazzrockem.
Končí poté, co při nezaviněné autonehodě je těžce zraněn bubeník Raf Lenssens,
a klávesák Paul Lambert na následky zranění umírá.
SPRING
Spring byla krátce (1970-72)
působící parta ze středoanglického Leicesteru. Jako jedna z prvních, byť
takřka nepovšimnuta, učinila „smyčcový“ mellotron – objevený širší veřejností
na „Jahodových polích“ BEATLES – kmenovou součástí svého soundu. Dlužno říci,
že zčásti po vzoru raných KING CRIMSON a MOODY BLUES.
Zakladatelem SPRING byl Pat
Moran, básnivý zpěvák s irským rodokmenem. Své štace pětice obrážela – tak
jako všichni začínající muzikanti – ve staré dodávce. Když se jim jednou při
cestě z koncertu ve velšském Cardiffu kára porouchala, našli pomoc u
Kingleye Warda, majitele nahrávacího studia Rockfield v Monmouthu, jenž
shodou okolností hledal nové talenty! Slovo dalo slovo, a SPRING dostali šanci.
Aby šťastných náhod nebylo
málo, studio navštívil v zimě roku 1970, během jedné ze zkoušek, známý
londýnský producent Gus Dudgeon, a okamžitě nabídnul novicům své služby.
Skupina pak pod Dudgeonovým vedením většinu alba nahrála v londýnském
Trident studiu. Pokud můžeme věřit Gusovým slovům v doprovodném slově k
LP, nahrávalo se naživo, vcelku, pouze akustické kytary prý byly dotáčeny (a já
dodávám, že nejspíš i část zdvojených mellotronů). Album „Spring“ vyšlo u
labelu Neon v roce 1971, a téměř nikdo si jej nepovšimnul.
Studivý mellotron,
obsluhovaný hned třemi nadšenými členy souboru, dotvářel zvláštní kolorit
k přemýšlivým i fantaskním textům, nevyhýbajících se bilančním tématům o
životě a smrti, vězení, věrolomnosti politiků, či válečných hrůzách. Nevím o
jiném albu, kde by unifikovaný chvějivý zvuk houslí „nasamplovaných“ do
mellotronu, působil tak naléhavě. Podobnou roli mají v uvedené písni i
stylizované pochodové bicí, a jinde na albu nepoužitá zdrsnělá kytara.
Velkolepé klasicizující
prvky, oblíbené u artrockových progresivistů oné doby, na „Spring“ samozřejmě najdete,
album má ovšem mimoto překvapivě často kontrastní niternější polohy, nejenom
melancholické, ale místy až art-folkové a najazzlé.
SPRING ještě rozpracovali
druhé album, nikdy je ale nedokončili, rozpadli se v roce 1972.
MY SOLID GROUND
Zapomenutá západoněmecká
formace, vedená kytaristou a zpěvákem Bernhardem Rendelem, hrající
v letech 1969-74 psychedelicky halucinogenní odrůdu hardrocku. Jediné
dobové album bylo nahráno počátkem roku 1971 a je považováno za reprezentativní opus živelného
krautrocku sedmdesátých let.
Divoká směs psychedelie a
hardrocku s doprovodnou světelnou show zaujala zejména mladé nekonformní
obecenstvo. MY SOLID GROUND postupně zvětšovali svůj akční rádius až na všechny
významné kluby v širokém okolí Frankfurtu nad Mohanem.
Skupina od počátku sázela
na vlastní repertoár psaný Rendelem. V létě 1970 nastoupili MY SOLID
GROUND do studia v městečku Mörfelden a nahráli čtyřdílnou kompozici „Flash“,
dotaženou až na stopáž dvaceti pěti minut. Zanedlouho dosáhli druhého místa
v celostátní talentové soutěži Pop Shop, lokálně organizované stanicí
Südwestfunk Baden-Baden (SWF).
Následovala smlouva se
sublabelem Bellaphonu (Bacillus Records) a jarní nahrávání ve studiu Dietera
Dirkse v Kolíně nad Rýnem, v produkci Petera Hauka. Album vyšlo v říjnu
1971.
Úvodní, space rocková
čtvrthodinová kompozice „Dirty Yellow Mist“ navozuje díky donekonečna se
opakující tříakordové figuře a doprovodným andělským chórům až hypnotizující
atmosféru pinkfloydovského trip soundu z období kolem „Meddle“ („Echoes“).
Na albu má zastoupení také typický úderný germánský seventies hardrock à la
raní BIRTH CONTROL, zkouřená psychedelie, evokující mj. GURU GURU i zdrsnělá
zemitá hard-bluesovka jak od STEAMHAMMER.
Kapela ještě nějaký čas pilně
koncertovala i nahrávala (do šuplíku), prošla reorganizací, avšak v roce
1974 končí.
–
Samozřejmě, že mezi drobné
letní radosti jedenasedmdesátého by se daly zařadit desítky/stovky dalších
zajímavých zapomenutých alb/kapel. Parádní LP vydali například classical
rockoví BEGGAR’S OPERA, Germáni VIRUS, s kterými si zadal i Ken Hensley,
rakouští progresivisté EELA CRAIG, FRUMPY s pilou Ingy Rumpf, ještě
psychedeličtí ELOY, CRESSIDA Iana Clarka, co bubnoval na trojce URIAH HHEP,
klávesoví hardrockeři INDIAN SUMMER, řízně zhulení BIRTH CONTROL, věční hledači
RAW MATERIAL, a další a další …
Obrovským bonusem dnešní
doby je, že zvídavým Sparkařům stačí zapnout Spotify, Tidal, Youtube – a
cokoliv z jmenovaných si můžou poslechnout. Vzhůru do toho!
Jaromír Merhaut pro Spark 2021
Komentáře
Okomentovat