ORLOVÉ NAD PRAHOU (EAGLES, PRAHA, 6. ČERVEN 2009, O2 ARENA)

Bájní Orlové, po desítkách let kroužení v dálavách, se konečně plavně snesli i ku Praze.

Eagles patří k zámoří desítky let k nejvzývanějším legendám. Jako rovný s rovným soutěží v tržbách s kýmkoliv, Rolling Stones počínaje a třebas Madonnou konče. Hrají lidovou muziku pro nejširší vrstvy Američanů. Jejich folkrock je vkořeněn do americké půdy, od Kalifornie přes Texas a Floridu, dál a dál…

V Československu měli Eagles pozici ztíženou tím, že rockeři kovaní hardrockem je považovali za měkouše, pro folkaře, countrymeny a trampíky byli zas moc řízní. Artrockerům vadila přímočarost, popíkářům přemýšlivost. Středoevropská první signální je zkrátka jinde.

I já si k jejich skalnatým hnízdům hledal cestu postupně, po krůčcích. Zlom nastal v roce 1977, zároveň s dospělostí. Dnes patří blackbox s kompletem všech řadovek v mini lp replikách, i poslední studiovka Long Road out of Eden, k mým pokladům.

Oslava zpěvů a muzikantství. Glenn Frey, Don Henley, Joe Walsh a Timothy B. Schmit vystoupili coby elegáni v dokonale padnoucích oblecích. Gesta, pohyby, mimika, hra, ze všeho přímo vyzařovala sebejistota úspěšných mužů, co mají navíc to štěstí, že můžou i v letech zralosti naplno žít svůj klukovský sen. Kravaty a saka jsem vnímal jako poctu klasikům, dávným průkopníkům a předchůdcům, mladým Beatlům, Sinatrovi a všem dalším.

Čtyři sóloví zpěváci, sehraní a sladění ve vícehlasech jak to jen nemnozí vyvolení dokáží. Excelentní doprovodný band na sebe nestrhával pozornost žádnými levnými triky, přesto i nemuzikant nevycházel z údivu.

Eagles nechali každou píseň solitérně odeznít, hala potemněla, potlesk dozníval, emoce plynule přešly v očekávání, světla, nová scenérie, ťuk ťuk a další hudební obraz vplul na scénu. Když už proslov, tak jen pár slov, lehký fórek.

Neobvyklá byla i dramaturgie. Každá ze tří částí měla vlastní výraznou tvář. V úvodní zněly především klasické lahodné líbivé country-folk-rockové kusy, po přestávce přišly na řadu zpěvohry s odlehčeným doprovodem. Závěr duněl, pulzoval i burácel  tak, že nejedna slovutná hardrocková kapela by mohla tak akorát stáhnout ocasy a odplížit se k propadlišti.

I zvuk byl mimořádný. První a druhé dějství, to byla audiofilská nirvána, rockování šlo až do slabin, žádná zvuková chlupatá koule, ale zkrocená čistá síla.

Kdo v O2 Aréně byl, musel si odnést povznášející slavnostní pocit z doteku dokonalého krásna.

Ústřední postavou byl pro mne, bigbíta, Joe Walsh. Jako jediný z kapely patří mezi instrumentální extratřídu, jeho rozevlátá masivní kytara vytvářela protipól k uhlazenějšímu Steuartovi Smithovi. Sóla, to byly odlety až někam do šedesátek a sedmdesátek. A když si Joe střihnul Walk Away, měl jsem opět sedmnáct a na pásku James Gang live.

Chvílemi bylo na scéně muzikantů, kytaristů a sboristů nepočítaně. Čtyřčlenná dechová sekce, trojí klávesy, sem tam někdo odskočil k houslím… hotový orchestr. Třináctka může být šťastné číslo.

I jevištní scenérie byla velkolepá. Oživlá hrou světel a projekcemi se stala nedílnou součástí představení. Obrovský půlkruh za kapelou se s každou písní stával filmovým plátnem.  Střihové tématické koláže, retrospektivy, náladomalby, popart,… vše sladěné s muzikou, v kultivovaném elegantním provedení, beze stop kýče anebo rutinérské machy. Dospělá podívaná.

--

      Foto: Vladimír Komjati

Od první sekundy jsem měl pocit setkání se starými dobrými známými, přestože Eagles zahájili třemi skladbami z předloňského dvojalba Long Road Out of Eden.

Letitá How Long Johna Davida Southera rozproudila náladu hybným richardsovským rifem a opravdovými kalifornskými vokály. Zpívánka I Don´t Want To Hear Anymore mi hned zkraje připomněla, že Timothy B. Schmit se barvou hlasu podobá Neilu Youngovi. Převzaté blues boogie Guilty Of The Crime - a Walshovo první parádní slajda.

Jak skalpel ostré trumpetové sólo zvolna, jen v náznacích a dotecích, v pár roztroušených tónech, začalo prozrazovat co přijde. Obecenstvo nejdřív nesměle, pak stále hlasitěji a natěšeněji čekalo na úvodní akordy Hotelu Kalifornia, skladby s nejkrásnějším kytarovým copem co znám. A pak to přišlo. Zvučné strunné akordy, exploze nadšení. Opus, co se pro mne stal symbolem jednoho ze zásadních životních okamžiků v životě každého chlapa, posledních dnů na vojně.

Bylo babí léto sedmasedmdesátého a já naposledy odjížděl z výcvikového prostoru do karlovarského kasína. Měl jsem to doslova za pár, civil ve skříni,  vlasy konečně zase cenťák přes uši. S nohama labužnicky na stole radistické V3S jsem naladil Svobodku, zrovinka s prvními tóny z hotelové recepce. A zpoza Andělské hory se v tu chvíli koldokol rozlilo zlatavé zapadající slunce. Těch sedm minut se mi navždy otisklo do paměti. Kodrcající plechovka, doupovské vrchy v syté záři, svoboda, Svobodka… a ze sluchátek rovnou do závitů a krve Hotel California. Nedivte se, že jsem byl v tu chvíli v O2 trochu naměkko.

Zklidnění vzedmutých emocí přinesla trojice sedmdesátkových vymalovánek. Peaceful Easy Feeling, jemná vzdušná countryovka z debutového elpé, kde si Smith střihnul sóla a Walsh beglajt. Syntezátorová předehra prozradila Can’t Tell You Why (Long Run, 1979), vděčnou jemnůstku zpívanou Schmitem především ženám a dívkám. Witchy Woman další singlovka z jedničky,  klouzavý Walsh, oduševnělý Henley, v pozadí krvavě rudý kotouč, všude vůkol zpěvohry…

V Americe zpravidla zpívává refrén Lyin’ Eyes celý stadión, v Česku u téhle jásavé hitovky ze čtvrtého alba One of These Nights (1975) O2 aspoń jásala. Rozvernou náladičku podržela i The Boys Of Summer z druhé Henleyovy sólovky (Building the Perfect Beast, 1984) …  surfaři, moře, jízda, volume doprava, AOR osmdesátkový sound.

To In The City je gruntovní macatá rockovka, kde Walsh hrne jak buldozer zpěv i hendrixovsky kvákavá sóla, a v gradovaném finále dominují dechaři.

Poslední skladbou před přestávkou byla mainstreamová hitůvka Long Run.

Čirá a capella No More Walks In The Woods uvedla druhou, až intimní část koncertu, odehranou unplugged v duchu komorních kvartet z respiria. Čtveřice Frey, Henley, Walsh a Schmit v řadě na stoličkách a dřevy v rukou, preludovala a zpívala jak andělé z kúru. I další písně, nadýchnutá sedmiminutová Waiting In The Weeds a softrocková No More Cloudy Days, jsou z poslední studiovky. Ani Love Will Keep Us Alive - se Schmidem coby sólistou, co mi rezonovala jako kus od CSN&Y, ale pochází z dílny jiných klasiků, Jima Capaldiho a Paula Carracka - nepatří mezi veteránskou klasiku. Na rozdíl od lehce pompézní countryovky Take It To The Limit z roku 1975, která uzavřela vokálně akustický set.

Jak jsem si všiml v v hledišti, tisku i na netu, byl pro méně zasvěcené a nenaladěné prubířským kamenem. Jejich problém. Pro mne osobně mistrovská perokresba, dramaturgická mňamka.

     Foto: Vladimír Komjati

A pak se začaly dít velké a hlasité věci: rock, hardrock, jižanský rock, art rock, reggae, funky…

Z epicky monumentální Long Road out of Eden šel až mráz po zádech.  Skladba naléhavá, burcující, palčivá, papetická, pompézní, artová, košatá, tajemná, exotická… umocněná filmovou koláží. Nebojím se ji postavit na samý piedestal.

Saka dolů, drnčivě znělá Somebody neodbytně nutí publikum k podupávání, a chlapy na pódiu poprvé k poskakování. Walk Away je hardrocková klasika z dob, kdy Joe Walsh pálil riffy v Jamsově Gangu. Jedna z orlích Nr.1, One Of These Nights, patří 30 let k nejhranějším rádiovkám.

Předposlední dramaturgický předěl. Představovačka kapely a doprovodných muzikantů s uvedením měst, vyzněla jak malý kvíz o všech koutech USA. Eagles a spol. jsou skutečně celoamerickým spolkem. U Glena Freye zazněl jako fórek úryvek My Girl od Temptations.

A jdeme do finále. V hardrockovém (!) reggae Life’s Been Good se Walsh vyblbnul coby Argus Young, jen kolena šetřil. Roztančená, v závěru čtyřkytarová rytmizovaná vařba Dirty Laundry si vzala na paškál praktiky bulváru. Divočina pokračovala, nadupané Walshovo funky Funk 49 jak od Glenna Hughese, dechy full forte, na plátně trip v přímém přenosu, Walsh vyzývající kolegy na souboj.

Ještě skočná stadionová rozezpívačka Heartache Tonight, doprovázená na plátně fackovačkama z grotesek a Life in the Fast Lane, hybná jižanská horůčava, jak od ZZ Top, a Eagles odcházejí ze scény.

Hřmotný závěr základního setu mnohé zprvu zaskočil, nakonec ale řádili všichni, muzikanti v stále běloskvoucích košilích na pódiu, i davy kolem.

Přídavky atmosféru už nebičovali. Take It Easy – stará dobrá klasika. Bluesárna Rocky Mountain Way a Walshův kvákovocoder v akci, další Joeova srandička. No a Desperado – hebký blue velvetek na závěr…

Až se nechtělo věřit, že je konec, člověk měl pocit, že Eagles můžou hrát levou zadní dál a dál a dál. Jejich radost z muzicírování byla přirozená, jak se jen tak nevidí. I fyzičku mají chlapáci doslova neuvěřitelnou, žádné splavené hlavy, propocené dresy, zmožená těla. Nic takového. Až do konce elegáni. Zkrátka Orlové!

---

Americká kultura bývá často vysmívána, její nositelé dehonestováni jako povrchní neumělci, průmyslníci, obchodníci. Vždy, když se zúčastním něčeho tak silného, jako bylo pražské vystoupení Eagles, si uvědomím, jaké předpojaté nesmysly si v naší kotlině dokážeme ve své malosti a nepřiznané zakomplexovanosti vymýšlet.

Orlové odlétli, doufejme, že ne navždy. Nic proti vrabčákům, mnohé mám i s jejich štěbetáním moc rád. Když ale nad vámi roztáhne své perutě opravdový král oblohy, ani si na ně nevzpomenete.

Jaromír Merhaut pro Rock+ 2009