rock+

Od pohledu vysportovaní Dave Clark Five hráli hlasitěji a mužněji než Beatles a Rolling Stones. Nebylo na světě v letech 1964/65 rytmicky údernějšího bigbeatového bandu než DC5, vedených bucharským bicmenem Davem Clarkem, pro něhož byl hrdinou a vzorem příznačně mlátička Buddy Rich. Druhým pilířem chlapáckého soundu Dave Clark Five se stal drsansky chraplavý baryton Mikea Smithe. A třetím pak vlčácky uvrčené ságo Denise Paytona. Na DC5 se netančilo, na ty se dusalo!   Nezaměnitelný sound kapely byl mimo jiné důsledkem Daveovy zarputilosti, se kterou si prosadil svou naprostou kontrolu nad nahráváním, „Bylo nepsaným studiovým pravidlem, že se ručička měřáku signálové úrovně nesměla dotknout červeného pole, které mě ale přitahovalo jako rudá muleta býka. Nakonec jsem si prosadil, že při našich session lítaly rafičky až za roh. Proto jsou naše nahrávky oproti ostatním velmi, velmi hlasité.“ Dokonce si Dave na EMI vymínil, že všechny pásy budou po vypršení smlouvy jeho majetkem. Rovněž tak